Pokud doprovázíme nemocného v domácím prostředí, mají ti nejbližší mnoho příležitostí pomáhat umírajícímu členu rodiny praktickou péčí, jejíž formy se mění v závislosti na aktuálním stavu pacienta. Už prostá přítomnost blízkého člověka, to, že před nevyléčitelnou nemocí neutečeme někam do bezpečné vzdálenosti, ale zůstáváme v té těžké situaci s nemocným, bývá velkou posilou.
Neexistuje nějaký univerzální návod. Je potřeba být vnímaví k tomu, co nemocný potřebuje – někdy je to rozhovor, jindy mlčenlivá blízkost. Pokud jde o rozhovory, je dobré respektovat, jaká témata nemocný chce, nebo naopak nechce otevírat; pokud jde o léčebné postupy, nechte ho vyjádřit, jaký léčebný postup mu dává, nebo naopak nedává smysl. Obecné pravidlo pro doprovázející je víc naslouchat než mluvit. Doprovázet, ne někam tlačit nebo táhnout.
Nejen rodinná, ale i přátelská a církevní komunita může umírajícímu člověku hodně pomoct, když se za něho bude modlit, vyprošovat jemu i jeho nejbližším sílu, naději, víru, trpělivost, odevzdanost, úlevu... Hodně pomůže celé rodině, když sbor nebo přátelé nabídnou praktickou pomoc pečujícím – např. vystřídání v péči, pohlídání dětí, rozhodnou se připravit nějaké jídlo, dojít do lékárny... V komunikaci je lepší vyvarovat se veškerého poučování, milosrdných lží nebo laciného ujišťování, že „brzy bude zase líp“. Věty typu „Vím, jak se cítíš,“ mohou tváří v tvář nesdělitelné bolesti vyznít jaksi falešně. Naopak mlčenlivé ujištění o blízkosti a připravenosti k pomoci třeba pevným objetím nebo stiskem ruky může dodat pečujícím sílu a oporu.
Tam, kde přátele spojuje víra, může být dobré nabídnout nemocnému modlitbu, čtení Písma, návštěvu kněze, pastora... Také s tím, kdo je v té přetěžké situaci loučení s milovaným člověkem, se můžeme modlit, držet ho svou vírou, svou nadějí a láskou.
Každé umírání je jiné, protože každým umíráním se uzavírá jeden neopakovatelný lidský příběh, kterého se můžeme často jen velmi letmo dotknout. Je krásné doprovázet lidi, kteří svůj život naplnili láskou, hezkými vztahy, službou druhým. Je krásné být nablízku lidem, kteří jsou vděční za svůj život, kteří odcházejí smířeni s druhými lidmi, se sebou samými, s Bohem. Je nesmírně silný okamžik pro každého doprovázejícího stát u lůžka člověka, který odchází s vírou, že ho tam na druhém břehu čeká milující Otec, kterému svůj život s důvěrou odevzdává.
A naopak je těžké doprovázet člověka, který odchází ve vzdoru proti všemu a všem, který nechce přijmout odpuštění ani odpustit, který má těžiště svého života v majetku, postavení, ovládání druhých... Je moc těžké být svědkem odcházení člověka, který je přesvědčen, že smrt je definitivní konec všeho, že všechno je marné a ztracené.
Služba umírajícím mě ale učí, že stojí za to zahrnout každého člověka, ať je jakýkoli a ať je jeho odcházení pokojné, nebo ne, láskou a péčí, protože lidské srdce se tím proměňuje, roztává a otvírá pokoji.
Autorka je koordinátorka péče v domácím hospicu
Autor: Markéta Vaněčková
Zdroj: Časopis Brána