Neděláme páteční večírky. Slavíme Silvestra! Těmito slovy popsal Bono přístup kapely U2 k jejich koncertům. Možná už není třeba nic dalšího dodávat a je vám jasné, co mám na mysli. Možná to ale přece jen trochu rozvedu. Nemusíte být fanoušky této kapely, a tak možná nemusíte plně chápat, co z těchto dvou vět plyne.
Nikdy jsem nebyla na koncertě U2 naživo. Nicméně po zhlédnutí jednoho jejich koncertu na DVD jsem celou noc nemohla spát. Úplně mě to vzalo. Taková vášeň, taková vydanost, takové uctívání. Mé srdce hořelo jejich ohněm a ten byl Boží. Nevnímala jsem ten koncert jako show dobré kapely, což ovšem také byla. Šlo však o mnohem víc.
Až dnes po přečtení toho Bonova vyjádření mám slova, která to přesně popisují. Nešlo jen o páteční uvolněný večírek, kdy si při hudbě zatrsáme, zazpíváme si, zařádíme, ale jen tak, jako asi padesátkrát v roce. Tento koncert byl významnou slavností. Šlo o mnohem víc. Šlo o radost, tanec a zpěv, to jistě, ale také o přímluvu za aktuální světové politické bolesti. Mohli jsme se připojit k vyhlášením o lásce, míru, smíření, odpuštění a boji za svobodu. Ve výsledku se naše srdce obracela od osobních vztahů k problémům, které zasahují celou planetu. A síla hudby naplněná tímto obsahem byla nepřekonatelná. Nade vším tím obsahem i formou byl Bůh. Jahve, na jehož přímé uctívání v závěru koncertu také došlo. Bůh Láska, který je zdrojem všeho života, dobra a krásy. Bůh Spravedlnost, který se zastává nespravedlivě stíhaných, vězněných, zabitých.
My víme, že Bůh se o všechny tyhle nebožáky stará. Nepochybujeme, že je s nimi. Ale my s nimi nejsme. Nevíme, jak bychom mohli být. Často vůbec netušíme, jak bychom se mohli modlit. Nevíme, co je v daném kontextu správné, co je spravedlivé a co je bohulibé. S U2 to vlastně nebyl žádný problém. Bylo to jasné. Průzračné. Stačilo se připojit k písním, modlitbám, prohlášením, proklamacím. To vše v tanečním rytmu a v nekonečné radosti. Jsem přesvědčená, že i takto může vypadat nebe. Nekonečná slavnost, hudba, tanec, zpěv, zastávání se těch, kdo to potřebují, žehnání těm, kdo stojí v pozici autorit a nemají to snadné. Čtení jmen nesmyslně zabitých a euforický tanec na jejich památku. To není běžný páteční večírek, to je silvestrovská slavnost.
Od té doby jsem žádný koncert naší kapely nemohla brát jako jedno číslo z mnoha. Žádné čtení mých textů nemohlo být jen takové čtení. Páteční večírek. Toužím pořádat i účastnit se silvestrovských oslav. Všechno naplno a s vědomím souvislostí, v nichž žiju, o nichž vím. Vždycky se mohu někoho zastat. Vždycky mohu Boha oslavit a v té radosti připomenout sobě i jemu, že nám na někom nebohém záleží. A jasně, není to všechno. Všechny Silvestry jednou překonáme. Všechny oslavy a koncerty budou jednou nic proti tomu, co budeme prožívat. Ale jestli koncert U2 je jen slabou ochutnávkou nebe, vím, že se tam už strašně těším a že tam ze všech sil chci.
