Rozhovor: Odpuštění otevírá vrátka, o kterých se v psychologických výzkumech moc nepíše

Zatímco děti si myslí, že velcí lidé cítí bolest méně než ony, dospělí si dlouho mysleli, že bolest necítí malé děti. O dětské bolesti i o tom, jak ji dospělí mohou pomoct dětem zvládat, vypráví v rozhovoru pro Časopis Brána pedagog, psycholog a vědec Jiří Mareš.

Rozsah Vaší vědecké práce je obrovský. Jedním z témat, kterým jste se věnoval, jsou děti a bolest. Co Vás vedlo k takovému výběru?

Intenzivně jsem se mu věnoval koncem devadesátých let, kdy jsem spolupracoval s řadou klinik Fakultní nemocnice v Hradci Králové, neboť toto téma nebylo moc sledované. Druhým důvodem bylo, že moje paní i nejstarší dcera jsou dětské lékařky, takže se s tímto problémem setkávají. Největší podíl na mém rozhodnutí však mělo setkání s některými dětskými neurology, kteří tvrdili, že velmi malé děti nemají nervová vlákna myelinizovaná a že bolest v podstatě necítí. Jenže já jsem ze zahraniční literatury věděl, že právě malé děti jsou na bolest velmi citlivé. Přesto se u nás u malých dětí bolest netlumila. Tradovalo se, že není třeba se jí u dětí zabývat.

To je strašná představa. Pomohly Vaše výzkumy k tomu, aby se něco změnilo?

Pomohly. V roce 1997 jsem se spoluautory z hradecké fakultní nemocnice dal dohromady knížku Dítě a bolest; jednalo se o první monografii na toto téma v češtině. Teprve potom se v ČR začaly rozbíhat výzkumy dětské bolesti. Ve světě tou dobou už dávno běžely. Získali jsme výzkumný grant, vtáhl jsem do bádání pediatry, patofyziology, rehabilitační lékaře, dětské chirurgy, zubaře a další. S odstupem mnoha let pak vyšla v nakladatelství Tigis velká monografie o bolesti vůbec.

Co laici o dětské bolesti neví, a přitom by vědět měli?

Je toho dost. Odborné texty jsou totiž pro laika málo srozumitelné. Téma bolesti je součástí širšího kontextu. Praktičtí lékaři pečují o dítě jako o celek – a bolest je za určitých okolností jen jedna z jeho částí. Prioritou lékaře je nasadit léčbu, bolest přitom bývá jen průvodní jev základního onemocnění. Jsou samozřejmě případy, kdy je zájem o bolest důležitý (úrazy, zlomeniny a podobně), a tam je třeba se jí věnovat. Problém také je, že se na bolest neumí dítěte správně zeptat. Když mluvíme o bolesti, často ji bereme jako celek, ale bolest má své dílčí charakteristiky.

Myslíte intenzitu, lokalizaci…

Ano. Často se v praxi sleduje její intenzita: „Jak moc tě to bolí?“ Přidává se ještě: „Kde tě to bolí?“ Zubař se ptá na proměnu v čase: „Po čem tě to bolí? Kdy to ustupuje?“ Je třeba zjistit, jaký je to typ bolesti. Akutní bolest je velmi intenzivní, v krátkém čase vygraduje, aby pak opadávala. Existuje ale i chronická bolest, která trvá tři a více měsíců, někdy i léta a je velmi těžké ji úplně utlumit. Pak je tu bolest, která má něco z obou těchto krajních pólů – říká se jí rekurentní. Probíhá v opakujících se atakách, přičemž se neví, co přesně ji spouští, jak dlouho bude trvat a ani jak dlouho po ní bude klid. Tuto bolest je velmi obtížné tlumit.

Někdy může být psychická bolest silnější, než bolest fyzická…

Ano, dítě někdy může brečet ze strachu. Dělali jsme výzkum u dětských stomatologů; než šlo dítě na výkon, ptali jsme se, jak moc se bojí a jak si myslí, že to bude bolet. Pak jsme zjišťovali, jak moc v křesle vyvádělo a jaké dojmy má po absolvování výkonu. Většina dětí řekla, že strach byl horší než skutečnost. Měli jsme tam také dospívajícího kluka, kterému čistili zubní kanálky. Víte sama, jak to bolí. Svíjel se tam, kroutil se, tekly mu slzy. Když jsme se ho pak v čekárně zeptali, jaké to bylo, tak se na nás podíval a řekl: „Nic zvláštního, od začátku nuda.“

Psychosociální faktory fungují i u úplně malých dětí, kterých se zeptat nemůžete. Doktor Matějček zavedl pojem „citová deprivace“. V čem je tato psychická bolest horší oproti té akutní?

U psychické bolesti je velmi obtížné dobrat se důvodu. Uvedu ilustraci: střídavá péče o děti. Rozhodnutím soudu dítě nemá trvalou rodinu. Rodiče se střídají v péči a dítě pendluje mezi rodinou maminky a rodinou tatínka. Když je to několik týdnů na jednom místě a několik na jiném, tak má dvě školy, dvoje kamarády – a zakotveno není nikde. Doporučil bych všem právníkům, aby si poslechli, co to s tím dítětem udělalo, jak trpělo. A nemohlo s tím nic dělat, jen se třeba podělit o zážitky se svými spolužáky, kteří jsou na tom podobně. Je tam bezmoc, protože to nemůže odmítnout, musí to celé prožít. Trvá to mnoho let a jemné dozvuky to má i v dospělosti. Tomu dítěti se objektivně nic strašného neděje, ale je vykořeněné.

A někdy mohou zase tělesné bolesti signalizovat sociální problémy. Na dětské klinice jsou časté případy dětí, které mají ráno před odchodem do školy bolesti hlavy, břicha, průjmy a další příznaky. Bolí ho to, vyšetřují ho, objektivně tam nic není. Ale když se psycholog šikovně zeptá, tak zjistí, že se například rodiče hádají a dítě to somatizuje, nebo denně zažívá ve třídě šikanu a bojí se to říct. V pozadí je tedy psychická bolest.

Co může udělat okolí, aby takovému dítěti pomohlo?

Odpovím oklikou. Dítě zažívá nepříjemné, místy až traumatizující situace. Naučí se je však zvládat, najít si svoji cestu životem a další obtíže už ho tak nezaskočí. Mluví se o takzvaném posttraumatickém rozvoji člověka. I ten se dnes ve světě zkoumá. Takové výzkumy se týkají traumat, se kterými se člověk postupně vyrovnává sám. Málo se zkoumá, jak dítěti pomoci, aby tolik netrpělo, než se s tím samo srovná. Výzkumy posttraumatického rozvoje jsou obtížné v tom, že změny probíhají klidně v řádu desítek let.

Může roli chybějící pomoci nahradit Bůh?

Může. Ale pro dítě je potřeba, aby u něj byl někdo z jeho nejbližších, protože vzdálenost od Boha je pro dítě moc velká. Potřebuje někoho, kdo ho uklidní a utěší, aby to neřešilo brekem, vztekem, uzavřením se před světem i před lidmi, ale aby o tom začalo přemýšlet. Citlivá intervence znamená mnohem víc než předepsání prášků.

Jakou roli v posttraumatickém rozvoji hraje odpuštění?

Myslím, že velkou. Otevírá vrátka, o kterých se v běžných psychologických výzkumech moc nepíše. Měl jsem to štěstí přátelit se s psychologem Jaro Křivohlavým. Byl to hluboce věřící člověk, který prošel Terezínem. Většina psychologů si neuvědomuje, jak je tato dimenze důležitá. Odpustit někomu je v řadě případů náročné a možná u běžných lidí i nemožné. Může žena opakovaně znásilněná vůbec odpustit? Trvá i třicet let, než se s tím vyrovná.

Na co nejzajímavějšího jste při výzkumu traumat narazil?

Málokdo si uvědomuje, že nemocné děti mají také sourozence, kteří úplně vypadávají ze hry. Výzkumy ukazují, že tyto děti mají daleko víc povinností než jejich vrstevníci. Rodina žije v provizoriu, nikdo si jich nevšímá, protože se všichni soustřeďují na dítě nemocné. A tento stav trvá léta. Zažívají psychickou bolest, kterou velmi špatně nesou. Může z toho vzniknout trauma, i když jsou z medicínského pohledu úplně zdraví. Rodiče to nenapadne, protože mají plnou hlavu jiných starostí a takové dítě si moc nestěžuje.

Mnoho let se setkáváte s trpícími dětmi. Položil jste někdy Bohu tu prastarou otázku: Proč?

Otázka „Proč?“ se podle mne snaží vyvinit ze vzniklého problému lidi a naznačit, ať to někdo udělá za nás. A to není dobrý přístup. Řada nemocí vzniká tím, jak se člověk nezdravě chová, sám si ničí zdraví pro chvilkové potěšení. Budu parafrázovat známou knihu Bylo nás pět, kde Petr Bajza říká, že je to „opovážlivé spoléhání na milost Boží“. V tomto případě by první měla být pomoc nejbližších.

Ale pokud má rakovinu malé dítě, tak se toto těžko bere jako argument. Nikdy se neptáte „Proč“?

Naštěstí dětská onkologie pokročila natolik, že mnohá dětská onkologická onemocnění se dnes dají léčit a vyléčit, i když v některých případech s dlouhodobými následky.

Tématem traumat i bolesti, ať už fyzické, nebo psychické, prochází jak červená linka fenomén strachu. Existuje nějaký ověřený způsob, jak se strachem bojovat?

Existuje trojí druh obav: úzkost, strach a fóbie. Úzkost je stav, kdy se dítě bojí něčeho, ale neví, co to je, kdy to přijde ani jak to bude hrozné. Má jen neurčité obavy a pro okolí je těžké mu pomoct. U strachu je to jednodušší: strach má předmět. Dítě se bojí injekce, posměchu, vyvolání… Vždy je možné důvod obav rozebrat. Fóbie je konkrétní, velmi intenzivní, ale přehnaný strach, který nelze racionálně vysvětlit. U strachu samotného se dá dítě předem varovat, aby tím nebylo zaskočeno. Platí, že dítě se učí zkušeností. Dnes už je také možné bolest tlumit preventivně, třeba u zubaře injekcí.

V Bibli je víc jak 300krát napsáno „Nebojte se“. Máme jako křesťanští rodiče širší možnosti, co se týká zvládání strachu dětí?

Na to se těžko odpovídá, protože by se musel udělat výzkum fungování věřících a nevěřících rodin a srovnat to. Jako rodič si ale myslím, že rozhoduje způsob, jakým dítě vidí, že rodina tyto situace zvládá. Rodič může být vzorem, pokud možno pozitivním. Někdy si dospělí neuvědomují, že je dítě poslouchá, když popisují své vlastní zážitky z nemocnice.

Nejsou někdy právě děti příkladem důvěry v Boží pomoc?

Myslím, že ano. Dítě si ve své bolesti přichází pro útěchu k rodičům a bolest se zmenšuje. Je to však paralela toho, když člověk ve své bolesti přichází v modlitbě k nebeskému Otci? Neplatí to paušálně. Lišíme se mezi sebou tím, jak dalece a v jakých situacích je pro nás osobně modlitba pomocí. Jsou různé typy lidí a tohle je individuální záležitost, u každého člověka trochu jiná.

Redakčně upraveno

Prof. PhDr. Jiří Mareš, CSc. (1942) - vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, poté nastoupil do oddělení pedagogické psychologie Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV v Praze. Obhájil kandidátskou práci a v říjnu 1976 nastoupil na Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové jako vědecký pracovník. Po roce 1989 přešel do Ústavu sociálního lékařství LF UK. Šestnáct let tento ústav vedl. V roce 2000 získal titul profesor pro obor pedagogická psychologie. Je ženatý a má tři dospělé děti.

Ptala se: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána