Bývalý ministr v rozhovoru mimo jiné popisuje, že “víra může pomoct zachovat si jistý odstup a je to také určité vodítko, jak prožít spokojený nejen rodinný život, ale i ten pracovní“.
Jaká byla motivace pro Váš vstup do politiky?
Pro to není jedna jediná odpověď. Zaprvé vliv rodičů, maminka učila v mateřské školce, otec je lékař, takže se vždycky starali trochu o to, co se děje kolem nich. Podíleli se na různých aktivitách pro děti, maminka vedla taneční soubor, takže angažovanost ve společnosti bylo něco, co mi rodiče předávali. A když pak jsem šel studovat na vysokou školu politologii, zajímalo mě, jak vlastně vypadá politický život z praktické, ne jen teoretické stránky. A ta motivace byla čistě idealistická – zkusit změnit něco kolem sebe, zkusit pomoct lidem, kteří si třeba tolik pomoct nemohou a také vznést do politiky témata, která v době, kdy jsem do ní na začátku tisíciletí vstupoval, nebyla tak běžně přijímanými tématy – třeba ochrana životního prostředí, kterému nebyla věnovaná dostatečná pozornost.
S politikou jste začínal v Mladých sociálních demokratech…
Ano, já jsem s politikou začínal během vysokoškolských studií, vstoupil jsem do Mladých sociálních demokratů a potom pro mě bylo přirozené, že jsem vstoupil do sociální demokracie. Protože sociálně demokratické hodnoty jsou mi velmi blízké – otázka spravedlnosti ve společnosti, rovných příležitostí, solidarity.
Jakou roli ve vašem rozhodování hrála víra?
Já jsem si svoji cestu k víře hledal sám postupně. Do politiky jsem vstupoval ještě předtím, než jsem byl pokřtěn. Takže to pro mě byl proces. Politika se hodně věnuje materiálním věcem, ale člověk v životě zároveň potřebuje nějaké duchovno. Pro mě to byly vlastně oddělené záležitosti. Ale časem se mi ukázalo, že právě odpovědnost vůči ostatním a solidaritu mezi lidmi má v sobě křesťanství už zakódováno.
Takže nepocházíte z věřící rodiny….
Ne, já ne. Ale manželka je z věřící rodiny.
A jak jste se tedy k víře dostal? Skrze ni?
Nikoliv. Už na střední škole mě trošku zajímalo to, co nás přesahuje. Jestli tady skutečně žijeme v čistě materiálním světě, nebo jestli je naopak naše duchovní stránka stejně důležitá pro to, abychom prožili skutečně spokojený život. Postupně, i pod vlivem faráře v Rokycanech, odkud pocházím, a několika známých, kteří mě nasměřovali k víře možná trochu, jsem se nechal pokřtít, začal jsem chodit do kostela a teď vlastně s manželkou děti vychováváme ve víře. Je to pro mě intimní věc – nejsem člověk, který by na víru nahlížel moc institucionálně a formálně, je to pro mě spíš interní duchovní záležitost.
Jakou vůbec nejtěžší chvíli jste jako politik zažil?
Složitých rozhodnutí byla určitě celá řada. Ale asi ta nejtěžší situace je, když si musíte vybrat, jestli v politice chcete jít snadnou cestou, trochu s proudem, s davem, anebo naopak pojmenovat věci tak, jak je vidíte, i když tušíte, že řada lidí vás za to odsoudí. Asi moment, kdy člověk mohl jít snadnou cestou, byl, když bych řekl, že budu vycházet vstříc prezidentu Zemanovi, jen abych měl klid.
Lze si v politice zachovat křesťanské hodnoty a zásady?
Určitě ano. Upozornil bych ale na to, že v politice musíte být realista. Politika je o kompromisech, není o absolutní pravdách, takže musíte být připraven vést věcnou debatu s lidmi, kteří nesdílí vaše názory, snažit se najít nějaký společný pohled na problémy, kterým naše společnost čelí. Není tady možnost se na věci dívat černobíle. Ale je dobré mít v tom nějaká hodnotová vodítka. Protože politika bez hodnot není politika, to je jenom boj o moc.
A co jsou pro vás ty hodnoty?
Jak už jsem řekl, mně jsou velmi blízké hodnoty sociální demokracie – jako je spravedlnost pro všechny, bez ohledu na to, z jakého sociálního prostředí kdo pochází, protože malí i velcí mají mít stejné možnost se hájit, stejné příležitosti v životě, oporu ve státu, prožívat solidaritu. Měli bychom naslouchat ostatním, vnímat jejich složité situace. A to nejen v Česku. Měli bychom vidět, že finanční svět je tak propojen, že nás ovlivňuje i to, co se děje tisíce kilometrů od nás.
Myslím, že třeba právě katolická církev je blízko těmto hodnotám –papež František třeba upozorňuje na potřebu být solidární s lidmi, kteří trpí nebo jsou obětmi konfliktů. Neměli zapomínat na chudé. Možná je někdy jednodušší zavřít oči před problémy, kterým čelí miliony lidí na světě. Ale to není cesta.
Jakou reputaci má česká politická scéna v zahraničí? Může s tím křesťan něco udělat?
Myslím, že jsme sami k sobě víc kritičtí, než nás vnímají naši partneři nebo lidé v Evropě. Podle mě prožíváme politické šarvátky u nás víc, než se tomu věnuje veřejnost třeba v Německu, v Rakousku nebo jinde. Já bych neřekl, že nás vnímají nějak špatně. Myslím, že pro většinu evropských partnerů jsme korektní, konstruktivní spojenec, země, se kterou se dá bavit, řešit problémy.
Nejsme žádní „troublemakeři“, nebo ne většinou. Ale také máme bohužel stále nálepku postkomunistické země, země, která se s některými věcmi stále nevypořádala, má stále ještě problém s korupcí, s některými nešvary toho regionu. Ale třeba narozdíl od Maďarska nebo Polska nejsme vnímaní jako země, která by zpochybňovala základní hodnoty demokracie, lidských práv, svobod. Naopak většinou jsme účastníci debat a přispíváme do nich pozitivně.
Jak se může člověk připravit na raketové vzestupy, strmé pády a okamžité a zásadní životní změny, které provází práci politika? Mají křesťané ve zvládání tohoto stresu oproti ostatním nějakou výhodu?
Určitě je potřeba si zachovat nějaký zdravý odstup. I v tom vám víra může pomoct. Protože život není jen o kariéře, život není jen o politice. Život je především o vztazích mezi lidmi – ať už v rodině, mezi kamarády… kdybych to řekl jednoduše: Hlavně se v politice nesmíte zbláznit, vždycky musíte myslet na to, že politika je služba, že to není privilegium, není v tom nějaký nárok. Že z politiky budete jednou odcházet a chcete si s lidmi, se kterými jste měl možnost se během té doby potkat, jít sednout na kafe nebo na pivo a v klidu si popovídat.
Víra může pomoct zachovat si jistý odstup a je to také určité vodítko, jak prožít spokojený nejen rodinný život, ale i ten pracovní. Vlastně vám částečně nastavuje zrcadlo a pokud člověk občas přemýšlí o svých krocích, o tom, co ho k nim motivuje, tak si může zdravý odstup udržet a v tomto je duchovní stránku důležitá.
Mgr. Tomáš Petříček M.A.,Ph.D., (1981) - Vystudoval mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově v Praze, studoval také v Bruselu a Velké Británii. Pracoval jako asistent a poradce českých poslanců v Evropském parlamentu. Od října 2018 do dubna 2021 byl ministrem zahraničních věcí. Je římský katolík a člen ČSSD. V letošních podzimních volbách nakonec nekandidoval. S manželkou mají dvě děti.
Ptala se: Lenka Lioliasová
Zdroj: Časopis Brána
