Lidská existence je občas redukována na zásluhy, na schopnost vydělávat peníze a dokonale se orientovat ve světě, který se člověku postupně stává složitým. Bůh si ale vybral lidi pro všechny oblasti lidského života, a to nejen ty úspěšné, ale i ty méně úspěšné či přímo neúspěšné, aby se ti i ti stali příkladem pro nás ostatní.
Z řady stran ke mně zaznívá a průběžně jsem toho též svědkem, že člověk by se měl k druhému člověku chovat výhradně podle jeho zásluh. Podle toho, co ne kdysi, ale zrovna teď vymyslel a udělal. Pokud napříště nevymyslí a neudělá společensky nic velkého, nezaslouží si prý žádnou zvláštní úctu. Starší lidé si té úcty nezaslouží o nic víc než třeba dítě, které se po měsíčním naléhání rodičů uvolilo uklidit si svůj pokoj. Ukaž, co jsi teď nebo nedávno udělal pro lidstvo, a já si rozmyslím, jestli ti vzdám úctu, nebo jestli tě na ulici vůbec pozdravím.
Všechno, co člověk vykonal dejme tomu do osmdesáti let, je k ničemu, pokud má dotyčný na sklonku života zásadně odlišné názory než lidé o víc než půlstoletí mladší, kteří jsou tvůrci společenského milieu. Přešlapy se netolerují. Kdo nemyslí s námi, je proti nám. Není snadné být v české společnosti dítětem a není snadné v ní zestárnout.
Nežijeme pochopitelně v majoritně křesťanské společnosti a pravděpodobně už nikdy nebudeme, ale nějak rychle se vytratila základní pravda, kterou s křesťany vyznávají také židé, že lidská existence sama o sobě je vrcholnou hodnotou. Nikdo nikoho nenutí, aby se klaněl zločincům, populistickým politikům nebo hlasatelům konspiračních kultů. Kdo by měl být ale ostražitý před redukcí člověka na zásluhy, na jeho schopnost vydělávat peníze a dokonale se orientovat ve světě, který se mu stává složitým, jsou právě křesťané a lidé náboženští. Kdyby nás totiž měl Bůh soudit podle našich zásluh a našeho úplně všedního života, měl by to s námi vážně dost jednoduché.
Ve starozákonních a novozákonních dějinách a v epochách, které následovaly, vidíme, že konkrétní lidé byli Bohem povoláni k velkým úkolům. Bůh si vybral lidi pro všechny oblasti lidského života, a to nejen ty úspěšné, ale i ty méně úspěšné či přímo neúspěšné, aby se ti i ti stali příkladem pro nás ostatní. Některé si vyvolil a přímo oddělil ke kněžské službě, jiné pro politickou činnost, jiné zas jako proroky, učitele, básníky, umělce a stavitele chrámů.
Hierarchizace společnosti a duchovních společenství nebyla bezúčelná. Společenské rovnováze (ač bychom si ji neměli idealizovat) přispívala hierarchie zvláště tam, kde byl zřejmý její služebný, nikoliv mocenský charakter. Dokonalý, třebaže ne snadno dosažitelný obraz hierarchické struktury, je Svatá rodina. V ní neexistují principy nadřazenosti a podřízenosti moci, nýbrž služba druhému plynoucí z lásky a z vědomí absolutní hodnoty lidské existence. Všechno se dělá tak, aby to prospívalo každému jednomu členovi a aby to prospívalo všem.
Souhlasím s tvrzením, že věk není automaticky synonymem moudrosti. Všechny pozitivní i negativní vlastnosti najdeme rozvrstvené mezi lidmi všech věkových skupin. Souhlasím, že individuální i společenské ocenění za svoji práci, za svoje dílo, za svoje myšlenky, za svoji statečnost či přímo za svoji genialitu si zaslouží stoletý člověk, stejně jako teenager. Nesnáším paušální ponižování a opovrhování dětmi a mladými lidmi, kteří jako by měli pro někoho menší cenu a byli vzhledem k seniorům lidmi tak asi na 20 procent.
Jako mnohé mě mrzí, když si lidé napříč věkem dělají naschvály a špatnosti, a to nejen z hlouposti či zpovykanosti, ale právě z vědomí, že ten druhý nemá v mých očích žádné zásluhy a že je člověkem tak nějak napůl. Křesťané v tomhle ohledu jistě nejsou etalonem správného chování, ale smysl a cíl jejich života – Bůh, který je Láska – je takovou normou. Ježíš jako vtělené Slovo dokázal kritizovat své nábožensky exponované současníky, ale byl to nakonec on, kdo na kříži zemřel za všechny lidi bez výjimky a kdo bez výjimky otevřel spásu všem. Jeho výzva k milování nepřátel nastavila laťku, kterou v posledku překročí jen nemnozí. Přesto z ní, doufám, většině lidí zbyde vědomí úcty k druhému člověku, vědomí důležitosti mezilidských distancí a pochopitelně též vědomí, že společenská a církevní hierarchie nesmí být založena na titulech, dědičnosti nebo uzurpaci moci, ale jen a pouze na službě druhým, na sdílení dějin, prostoru a životních zkušeností.
Zdá se mi, že duchovně a duševně zdraví lidé, kteří nesdílí egoistický přístup k okolnímu světu, prokazují a očekávají úctu nikoliv podle zásluh, hodností či věku, ale spíš proto, že se tím vytváří zase o něco bezpečnější prostor, v němž se dá ještě jakž takž žít. Když papež František otevřel Druhou bránu Jubilejního roku naděje v římském vězení, chtěl tím dát najevo, že v lidsky chápané spravedlnosti není někdy tak velký rozdíl mezi těmi, kteří jsou uvnitř a kteří jsou venku. Nedělá mu problém obejmout zločince a prevíty. Neštítí se obejmout lidi bez domova a těžce nemocné. Dokáže hovořit s lidmi svého věku a postavení, stejně jako s dětmi. Mnohokrát dokázal, že se nezříká zodpovědnosti umět promluvit se svými nepřáteli, kteří by ho nejraději viděli v letadle do Buenos Aires.
Chápu, že lidé jsou na všechny ty plané a zbožné řečičky o úctě mezi lidmi, které slýcháme v církevním prostředí, alergičtí. Málo platno, stačí se rozhlédnout kolem sebe, abychom viděli, kolik bolesti způsobili křesťané svým bratřím a oháněli se přitom Božími slovy. Když se podíváme na papeže Františka a další osobnosti našeho světa, vidíme, že v jejich osobě se slova o mezilidské úctě a toleranci transformují do činů, které se nedělají jen tak pro oko a televizní kamery, ale proto, že to tak chápou jako správné.
Jsem vděčný, že Bůh křesťanů a židů nesoudí lidi podle jejich zásluh. A jsem vděčný, že se to ti, kteří mě v životě něčemu naučili, snažili naučit druhé. Různé podoby dehumanizace člověka, které známe z dějin, jsou varováním, jak může dopadnout společnost proměňující lidi bez sebemenší úcty na čísla a statistiky. Mezi myšlenkovým a politickým dezolátem a dezolátem duchovním, který rozmělnil mravnost na zásluhy, není totiž zase tak velký rozdíl.
