Je skoro nemožné proniknout tajemstvím Boží Trojice. Richard Rohr ve své knize na to jde humorem

Nestydí se nám ukázat, jakými cestami se vydával k porozumění Boží Trojici, kde dělal chyby, kde se zastavoval, kde se ztrácel, z jakých pramenů čerpal a jaké analogie mezi vnitrobožskými vztahy Trojice a tím, jaké vztahy tvoříme a žijeme my, ho napadaly. Myslím si, že této knize, která patří portfoliu Richarda Rohra k těm nejpodstatnějším, porozumí všichni, kdo si na základě četby Bible, teologické a duchovní literatury a svých vlastních prožitků někdy kladli otázku, proč je jeden Bůh Bohem tří Božských osob.

Existuje velmi málo typických a velkých teologických témat, která by byla všednodenní součástí církevního života. Naprostá většina teologických myšlenek a vizí, které jsou například v Římsko-katolické církvi fixovány do učení církve a dogmat, připomínají spíš světlušky, které tu a tam vidíme večer na louce. Jsou fascinující, jsou tajemné, jsou svým způsobem krásné, ale tak, jak se objeví, zase zmizí. V tom nejlepším případě v nás zanechají pěknou vzpomínku, ale důvod, abychom je blíže zkoumali nebo se na místo setkání vypravovali pravidelně, nemáme.

Mezi taková témata patří paradoxně i jedna z nejdůležitějších skutečností Božího zjevení – Bůh jsoucí a jednající v mysteriózním vztahu Trojice. Právě té se věnuje dnes již legendární kniha a pro mnohé křesťany učebnice či „malá bible“ františkánského teologa a spisovatele Richarda Rohra. Jeho Božský tanec s podtitulem Trojice a vaše proměna, který vyšel ve spolupráci s Mikem Morrellem, vyšel nedávno v dalším vydání a skvělém překladu Jana Spousty, který od českého vydání prvního neztratil nic ze své energie a čtivosti.

Není snadné si přiznat, jak obtížné, pakliže vůbec nemožné, je proniknout tajemství Boží Trojice a alespoň v něčem nahlédnout smysl trojičních vztahů mezi Bohem Otcem, Bohem Synem a Bohem Duchem svatým. Trvalo více než tři století od Ježíšovy smrti, kdy se církev vůbec pokusila definovat to, co Trojice na základě biblického textu a jeho reflexe vlastně je a v tom samém momentu také, co Trojice už anebo vůbec není. Mnohé starokřesťanské hereze a hádky všeho druhu o základní vymezení křesťanské víry a učení církve nebyly rozhodně žádná procházka růžovým sadem. Dějiny pohltily spoustu velkých teologů a věřících mužů a žen, kteří se na trajektorii svého myšlení dostali až k herezím, které by dříve nebo později znamenaly konec církve tak, jak ji známe. I jejich omyly a pády však byly pro formulování zásad křesťanské věrouky nezbytné. Těm, kteří se vydali jinou cestou a měli o Božských osobách někdy zajímavé, někdy dost bizarní představy, musíme být vděčni, že i skrze jejich krajní vize si církev postupně uvědomovala, jak by měla v rychle se měnícím prostředí beze změn a váhání myslet a mluvit o tom, k němuž směřují naše modlitby, naše přání, náš život.

Richard Rohr, tak jak je u něj zvykem, doprovází své myšlenky o Trojici humorem a příběhy ze života. Nestydí se nám ukázat, jakými cestami se vydával k porozumění Boží Trojici, kde dělal chyby, kde se zastavoval, kde se ztrácel, z jakých pramenů čerpal a jaké analogie mezi vnitrobožskými vztahy Trojice a tím, jaké vztahy tvoříme a žijeme my, ho napadaly. Myslím si, že této knize, která patří v jeho portfoliu k těm nejpodstatnějším, porozumí všichni, kdo si na základě četby Bible, teologické a duchovní literatury a svých vlastních prožitků někdy kladli otázku, proč je jeden Bůh Bohem tří Božských osob, proč se v dějinách zjevoval v jednotlivých osobách tak, jak to činil, a jaký to mělo pro lidi staré a nové smlouvy význam, a jaký to má tedy význam i pro nás.

Recenze: Východisky vztahování k „českému bohu“ jsou lhostejnost a „něcismus“

• Martin Strašák
• 3.4.2024

Sdílet

Ruku na srdce, bývá to někdy chaotické, jak křesťané promlouvají o Bohu. Slyšeli jste, že by jádrem modliteb křesťanů a modliteb církve byl Bůh Otec nebo Bůh Duch svatý? Není to spíš tak, že jsme zdědili víru našich předků, v níž dominantní roli Trojice zaujímá Bůh Syn a hned po něm ne jeho Otec a Duch, ale Matka Boží, která bývá někdy nazývána čtvrtou osobou Trojice? V běžném církevním prostředí není často jasné, jakou roli má Otec a jaké modlitby a prosby by měly patřit právě jemu? Úplně to samé je s Duchem svatým, který se nám sice připomíná o Letnicích, ale že bychom věnovali většinu svého modlitebního času jemu, Duchu, který vane, kudy chce, Duchu utěšiteli, moudrosti a pravdy, je málo pravděpodobné. 

Rohr se ve své knize pokouší hledat „trojiční revoluci“, a tedy důvody a motivy, proč bychom měli (pakliže vůbec) změnit paradigma duchovního života jednotlivců, církevních společenství i celé církve. Startovní bod takového hledání máme, říká správně Rohr, všichni v sobě – všichni hledáme smysl svých vztahů, smysl sebe sama ve vztazích, všichni jsme si v něčem hádankou a tajemstvím, všichni jsme jednou fascinováni zrovna tím a jindy něčím jiným. Úplně přesně tak je to s křesťanským vztahem k Trojici, k Bohu ve třech osobách, které mají svá jména a svá místa a své úkoly a svá specifika, a přesto tvoří dokonalou jednotu, v níž nic nechybí a nic nepřebývá.

Richard Rohr a Mike Morrell uskuteční se čtenářem zajímavý let nad dějinami a teologickými vizemi Trojice. Někde sestoupí do větší hloubky, někde dokonce do detailů. Někdy si vezmou za svědky velké osobnosti duchovního života, které věnovaly myšlení o Trojici třeba i většinu svého života. Božský tanec tak je nejen teoretický průvodce po dějinách trojiční formulace, ale i praktickým návodem na to, jak umožnit, abychom mohli v úplně všedním životě zažívat doteky všech tří Božských osob. Je dobré a užitečné si číst o Trojici. Stejně tak dobré a možná užitečnější je vytvořit podmínky pro setkání s Otcem, Synem a Duchem svatým, kteří jsou odlišní, a přece stejní, kteří mluví trochu odlišným jazykem, ale říkají stejně podstatné a pro duši zásadní věci, a kteří jsou vždycky jednota sama, která není černobílá a která se nedá uzavřít do trojičních diagramů, ale která je barevná, pestrá, mnohodimenzionální a otevřená každému tak, aby ji mohl svými schopnostmi a dary zažít tak, jak ji může zažít jen on. 

Rohr nás vybízí k těmto sedmi činnostem:

1. Pohybuj se a často se znamenej křížem.
2. Choď a medituj při chůzi.
3. Dívej se kolem sebe, do sebe, v zrcadle sebe samého zahlédneš Boží obraz v tobě.
4. Dýchej, Duch svatý je přece Duchem moudrosti, útěchy a pravdy.
5. Snaž se dívat ve tmě. „Lectio divina,“ říká Rohr, „je způsob, jak číst Písmo a jiné posvátné knihy srdcem spíš než hlavou“.
6. Inspiruj se ke chválám a litaniím k Duchu svatému prostřednictvím jmen, která pro Ducha svatého našla církev ve svých dějinách.
7. Ať moudrost jiskří – vyzkoušejte zajímavou hru duchovního sdílení mezi několika lidmi. Budete překvapeni, jak mnoho věcí se vám otevře. 

Kniha Božský tanec dosud nezpůsobila onu trojiční revoluci, o níž její autoři hovoří. Věci se ale mění k lepšímu. Potřeba duchovní školy a duchovního růstu, ať už je naše místo v církvi a společnosti jakékoliv, už není typická jen pro věřící východních náboženství. I křesťané v tomto ohledu zrají a nechtějí se spokojit s pravdami a pravdičkami, které si kdysi přinesli z těch několika málo hodin katechismu. Tahle kniha nás opravdu může nasměrovat na cestu duchovní proměny a radosti a ukázat nám, že i poněkud opomíjený Otec a Duch mohou hrát v životě křesťana roli jako náš Pán, Bůh lidské tváře a tanečník jednoho velkého krásného trojičního tance.