Kreslil si ve škole, potom na učilišti nebo na hasičské stanici. Malířem se ale Pavel Čech stal až o mnoho let později. Proslavil se obrazy plnými starých zahrad, labyrintů, městských uliček a tajemných krajin. Jeho knihy a komiksy obdivují malí i velcí čtenáři.
V rozhovoru pro podcast Bez filtru Pavel Čech popisuje, jak klikatá byla cesta, která ho nakonec přivedla k vlastnímu ateliéru. Co má ze svého díla nejraději? Čím ho v dětství ovlivnili babička a bratranec? A jakou roli v jeho životě hrají indiáni a lesní moudrost?
“Kdybychom potřebovali jít k zubaři, tak by nás ta romantika asi rychle přešla. Ale nebrání mi to v tom, abych o životě indiánů přemýšlel, abych si na ně hrál,” odpovídá Pavel Čech na otázku, jestli by si raději vybral život na prérii, nebo v Brně. A proč vlastně pravidelně vyráží na výpravy, na které si společně s přáteli berou hlavně vlastnoručně vyrobenou indiánskou výstroj? “Mám rád starou dobu, takže se mi líbí, že tam nemáme žádné vymoženosti. Ale celé je to hra. Je zázrak, že je nás pár lidí, kteří to vnímáme stejně, že víme, proč tam jsme, proč mrzneme, mokneme.Plnohodnotnej zážitek, kterej váma otřásá, nezažijete v obýváku před televizí, ani když zaslzíte na poslední stránce knížky.”
Kde ještě nachází Pavel Čech inspiraci? “Asi to všechno pramení v tom dětství, to je člověk jako houba … vzpomínám si na spoustu detailů, které mi učarovaly, že se dnes asi dostávají na ty plátna a do těch knížek,” říká malíř s tím, že ve své tvorbě dodnes čerpá například z toho, jak mu babička čítávala třeba právě o indiánech, nebo jaký vliv na něj měl o několik let starší bratranec Jindřich, který je dnes restaurátorem.
Cesta k malířství byla u Pavla Čecha dlouhá a klikatá: studoval stavební průmyslovku, ze které přestoupil na učiliště, opravoval stroje v Královopolské strojírně a později pracoval jako hasič. Pořád ale kreslil a maloval, po škole, po práci, po nocích. “Veliteli našeho hasičského sboru se asi líbily ty moje malůvky. Často zazněla věta, Pavle, teď se nic neděje, tak tu s náma nekecej a jdi malovat! Takže jsem měl veliký štěstí na lidi, a připadá mi, že ho mám doteď.”
Jak těžké pro něj bylo stát se malířem na volné noze? Nelituje, že nikdy nestudoval umění? Jaký má vztah k filosofii? K čemu se snažil vychovávat své dva syny? A co se stalo s knihou o Andělovi, kterou jeho nakladatel odmítl? Rozhovor poslouchejte v podcastových aplikacích.
Autorka: Anežka Wiewiorková
