Je někdy až úsměvné, co všechno dokáže nahradit Boha v lidském srdci a na co je člověk, otřesený ve svém klidu a existenci, schopen vsadit své síly a naději. Někdo se zhlíží v nostalgické touze po minulosti, jiní mají tendenci podléhat politickým „spasitelům“. A právě před tyto „bůžky“ bychom měli postavit obraz Boha, který sám sebe definoval jako bezpodmínečnou lásku, oporu a milosrdenství.
Často mi moji přátelé v Česku i ve světě říkají, jak moc se jim změnil život během doby covidové a po ní. Doba opravdu není snadná. Řada lidí přišla v nástupu konspiračního blouznění o své přátele i blízké. Dopadlo toho na bedra lidí až příliš, zdá se mi. Není tedy divu, že ti, kteří mají ještě sílu formulovat své myšlenky a svá přání, říkají, jak moc touží po světě, který by znovu dával smysl.
Někdo se zhlíží v dobách dávno minulých a v domnělém řádu a klidu, které společnosti zajišťovali vladař a církev. Romantické představy o životě našich předků, které rozechvívají naše city a emoce, neberou v potaz ani střípek toho, co o době těch, kteří nás předešli, vědí historikové a badatelé mnoha humanitních oborů. Bylo to krásné, ale nebyla to zdaleka ani taková legrace, jak se z černobílých filmů a venkovských románů z kraje 20. století zdá.
Utěšovat se romantickými pohádkami a sněním je ještě dobré, uvážíme-li, kolik lidí kolem nás se obrací k časům nedávno minulým, kdy téměř půl století ovládaly náš duchovní prostor dvě nelidské a bezbožné ideologie dějin našeho světa – nacismus (fašismus) a komunismus. Dokonce i mezi křesťany se objevují sympatie k režimům, které zajišťovaly „chleba a klid na práci“, třebaže při tom zajišťování položily statisíce lidí svůj život na oltář svobody a svého vyznání. Podpora populistů a politických mesiášů je v zemích za bývalou železnou oponou vysoká, a to i v samém centru některých církví a jejich institucí. Také se ptáte proč?
V nostalgické touze po minulosti nemusí církev ani jiné náboženské uskupení hrát nějakou roli. Ti, kteří touží po klidu, bezpečí, střeše nad hlavou, zabezpečení a porozumění, ale odhalují věčnou touhu člověka po tom, co ho přesahuje a co dává smysl všemu, co se navenek jeví jako chaotické. Nikde jinde by neměly být církve víc přítomné a ve větším nasazení než právě v tomhle prostoru existenciálního váhání a vakua beznaděje, které – trvá-li příliš dlouho a není-li z něj východisko – vrhává člověka do náruče politických a pseudonáboženských spasitelů.
Teologie budoucnosti
Ježíš neříká svým učedníkům, aby se spolu vzali za ruce a vrátili se s ním do časů Mojžíšových, protože tam bylo všechno jasné a bylo tam dobře. Celé jeho učení se bez výjimky týká budoucnosti. Kdyby mu tehdy někdo řekl, že se nemálo jeho následovníků bude chtít v roce 2023 vracet v kulturním, náboženském, politickém a vzdělanostním ohledu do zlatých časů baroka, prochodil by možná mnoho dní v horách a přemýšlel nad tím, co udělal špatně a co se v textu živého Božího slova – v Novém zákoně – ztratilo v překladu. Apoštol Pavel je ve svých dopisech doslova nemocný teologií budoucnosti a reflexí Boží spásy, která se tehdy v Kristu na kříži zrodila pro všechny lidi bez výjimky. Kdyby mu tehdy někdo mohl vyprávět, kolik lidí dnes vidí za každým rohem ďábla, aniž by se obtěžovalo rozpoznat v každém člověku Boha, měl by právo na to být i trochu zoufalý.
Současná krize, kterou dynamizovala pandemie covidu-19, válka proti Ukrajině a útok na Izrael, je živoucím příkladem člověka, který podvědomě tuší, že je homo religiosus, ale který zároveň nenachází slova, jimiž by po tomhle svém stavu pátral. Ano, je někdy až úsměvné, co všechno dokáže nahradit posvátno, numen, Boha v lidském srdci, a na co je člověk, otřesený ve svém klidu a existenci, schopen vsadit své síly, svoji naději a své talenty. Ani to ale není na překážku, abychom – tak jako to známe z biblických zápasů bohů a bůžků proti Bohu Irazele – postavili před tyto idoly a podivné vize našich kamarádů, kolegů a přátel obraz Boha, který sám sebe definoval jako bezpodmínečnou lásku, oporu a milosrdenství.
Hlad po Bohu
Když má dítě hlad, rodič mu nedá něco jako jídlo, ale jídlo, které ho nasytí a které mu chutná. Když je dítě nemocné, rodiče se pokusí najít nejlepší možnou léčbu, která jejich dítě vrátí do života. Když se začne mezi dvěma partnery drolit jejich vzájemná láska a úcta, dobře udělají ti, kteří vloží všechnu energii v to, aby se svoji lásku a úctu, kterou si slibovali až do smrti, pokusili zachránit. Co ale udělat, když duše dítěte nebo dospělého člověka hladoví po Bohu? Ten, kdo svému dospívajícímu dítěti brání v lásce, ho obvykle na dlouhou dobu zmrzačí nebo ztratí. Kdo by bránil druhému hledat na své životní cestě Boha, který už žije v jeho srdci, by se dopustil velkého životního přešlapu.
Věčná lidská touha po tom, co nás přesahuje, nesmí být vyplněna lidskými povídačkami o tom, kdo je to Bůh. Poklad církve, který se dva tisíce let naplňuje dílem a modlitbami věřících, je s to nabídnout člověku toužícímu po setkání s Bohem všechno, o co by se při svém hledání potřeboval opřít, na co by se potřeboval zeptat, co by si sám pro sebe potřeboval vyřešit. Když říká Ježíš svým učedníkům při poslední večeři, ať berou a jí z jeho těla a pijí z jeho krve, spoléhá na jejich svobodu. Tváří v tvář prvnímu setkání s Bohem, na které si možná ještě někdy vzpomeneme, si člověk už navždycky uvědomí, že jeho touhu po Bohu může naplnit jen sám Bůh, ne lidské řeči, ani jakékoliv náhražky, které si na boha jen hrají. Pokud i přesto jde jinam, za jinými bohy, amulety a bůžky, zcela bezpochyby se jednou vrátí a bude prosit Pána, aby se mohl schovat v jeho laskavé náruči.
Pokud se ve vás v tomhle těžkém čase, do něhož spolu se zimou vtrhla tma, ozývá nostalgie po tom, co vás přesahuje a čemu byste chtěli říci „Ano, přijď!“, vezměte si do rukou text jednoho z evangelií, posaďte se do ticha a čtěte. Jsem přesvědčený, že všemu, co se dozvíte, budete napřed šeptem a potom úplně nahlas říkat: „Ano, Pane, věřím a přijď!“ Ještě než začne Advent, zaslechnete ve svém srdci odpověď, na kterou jste možná roky, možná celý život čekali: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“