Příspěvek byl publikován 3.7.2014
Na Žatecku jsme nedávno pronásledovali jednoho drobného brouka, který žije jen zde a nikde jinde na světě. Na několika příhodných lokalitách, kde bychom si byli mysleli že by mohl být, jsme jej nenašli. Na samotný závěr dne jsme jej přece jen objevili. Na vrcholek kopce jsem se dostal jako první a právě zapadalo slunce. Váleček je jen tři milimetry dlouhý, skoro na hranici viditelnosti lidského oka. Než přišli ostatní, pozoroval jsem jej chvíli přes makroobjektiv fotoaparátu.
Zapadající slunce dopadalo právě na jeho zeleně blyštivý krunýř, váleček patří mezi brouky, kterým se říká po právu krasci, a světlo bylo takové jako je právě jen při západu slunce, pastelové a jasné. Váleček běhal po stéblu trávy nahoru a dolů, jen se mu šest nožiček kmitalo, bylo to svým způsobem legrační a svým způsobem velmi důstojné. Třímilimetrový brouček, jehož krása vynikne pro lidi až při mnohonásobném zvětšení. Důstojný a nečekaně krásný ve svých miniaturních kovově zelených krovkách.
Vzpomněl jsem na Augustinovo „dělej co děláš“ a jeho běhání po jednom stéblu trávy sem a tam, shánění potravy a shánění rozmnožovacího partnera, mi přišlo jako modlitba. Tento konkrétní krasec je nějak speciálně milován Bohem, a dobře to ví, dělá co má dělat a dělá to takto již posledních deset tisíc let, od ústupu poslední doby ledové, kdy pravděpodobně jeho druh vznikl.
Měl jsem intenzivní dojem, že Bůh o tomto drobném stvořeníčku věděl ještě před založením světa, že je milován stejně jako já a že nějak oba běháme po tom svém stéblu trávy, vědomi si svého důležitého úkolu i své důstojnosti, oba svým způsobem krásní a oba svým způsobem legrační.
Autor: Marek Orko Vácha
Zdroj: Blog Marka Váchy
