Úvaha faráře Petra Tureckého nad příběhy, jejichž konce už většinou nedohlédneme.
Občas začnu připravovat svatbu a snoubenci třeba týden po prvním setkání, které bývá docela intenzivní, napíšou, že se omlouvají, ale nakonec budou mít svatbu necírkevní. A tak jsem zanechán v přemítání, co asi všechno tvoří kontext jejich rozhodnutí. Někdy je jejich příběh docela dramatický, jednou se třeba stalo, že museli zrušit svatbu, protože jim umřel někdo blízký. Příběh se odvíjí, a já se nedovím, jak to bylo dál.
Nebo se mi to běžně stávalo v nemocnici. Člověk vidí pacienty vedle sebe, sleduje část jejich pohnutých příběhů, pak jde domů a konec filmu. Jeden starší pacient, který ležel vedle mne, čekal na rozhodnutí lékařů, zda ho budou operovat či nikoli. Jeho srdce totiž tlouklo po posledním silném infarktu na 17 % výkonu. Existovalo poměrně velké riziko, že operaci nepřežije. Bez operace mu ovšem dávali cca tři měsíce života. A tak jsem byl svědkem scény nářku a utrpení pacienta, který se měl rozhodnout, zda na operaci či nikoli. Na operaci nechtěl, nechtěl se loučit se svými blízkými.
Jak to dopadlo, nevím… Nevím většinu věcí, které mne v životě potkávají, v mé časově vymezené úsečce… A když pak něco náhodou vím, zarazím se. A všechno ve mně začne křičet: Vím! Vím!!! Jako smyslů zbavený a ze všech kontextů vytržený udělám si takovou malou soukromou bláhovou taneční párty a nestarám se o to, jak to působí z venku.
Redakčně upraveno
Autor: Petr Turecký
Zdroj: Protestant