Měl jít v rodinných šlépějích jako učitel, ale jeho cesta k učitelství vedla přes zločiny. Podplukovník policie ve výslužbě Tomáš Tesárek vzpomíná na zahraniční mise, mluví o lidskosti, kterou nemáme pod kontrolou, i o Bohu a jeho spravedlnosti.
Jaké jste měl dětství?
Vyrůstal jsem ve věřící rodině „angažovaných křesťanů“ (úsměv), maminka vedla besídku, tatínek pěvecký sbor a byl (a stále je) ve staršovstvu. Cesta k Pánu Bohu byla tak nějak nalinkovaná výchovou v rodině i aktivní účastí na sborovém životě. Oproti tomu má cesta k profesi policisty byla naprosto neplánovaná. Mé formální vzdělání od střední školy až po vysokou směřovalo k pokračování v rodinné tradici pedagogických pracovníků. Až po ukončení VŠ jsem se rozhodl pro naprosto odlišné povolání. Práce policisty mi vždy přišla zajímavá a nikdy mi nepřišlo na mysl, že by mezi touto profesí a věrností křesťanským zásadám měl být nějaký rozpor, právě naopak.
Kdy a jak jste uvěřil?
To se vlastně nedá přesně říci. Jako dítěti mi byly základy naší víry vštěpovány prakticky nepřetržitě. S Pánem Bohem jsem vyrůstal a vnímal jsem ho jako naprosto samozřejmou a integrální součást života. Jako teenager jsem si v určité chvíli začal víc uvědomovat hodnotu osobního vztahu k Pánu, ale nikdy u mě nenastal nějaký zlomový okamžik s velkým „O“, kdy bych v pláči padnul na kolena a v té konkrétní chvíli odevzdal svůj život. Byly doby, kdy mi to přišlo vlastně trochu líto, když jsme viděl podobné momenty u přátel, kteří do církve přišli ze světa a jejichž obrácení bylo často mnohem dramatičtější. (úsměv)
V CB v Husinci jste dvacet let vedl pěvecký sbor. Byla cesta policisty jasnou volbou, nebo tam někde mezi možnostmi byla i cesta hudby?
Bohužel už sbor nevedu – zpěváci ochotní ke službě nerostou na stromech. Hudbu jsem miloval a stále miluji, ale nikdy jsem se jí nechtěl věnovat profesionálně. Zůstanu pouhým nadšeným amatérem, takže vlastně k žádné volbě mezi policií a hudbou nedošlo.
A mezi volbou škola versus policie dočasně vyhrála policie. Jako policista jste se účastnil zahraničních misí. Účast na nich je dobrovolná. Vaší první misí byla mise EULEX Kosovo. Proč jste chtěl jet?
Asi ze stejných důvodů jako vyjíždí policisté dnes. Touha poznat jiné země, podělit se se zahraničními kolegy o zkušenosti, pokud možno pomoci v regionech zkoušených konflikty… Jednoduše kombinace mladické naivity a spasitelského komplexu. (úsměv) S odstupem času si uvědomuji, jak nebezpečná je to kombinace. O několik let později jsem se coby trenér naší policejní předvýjezdové přípravy snažil podobnou motivaci u nováčků spíš krotit. Snažil jsem se jim co nejtrpělivěji vysvětlovat, že tyto ambice většinou nikomu nic dobrého nepřinesou. Rozhodně ne lidem, kteří v oněch méně šťastných zemích žijí, a v konečném důsledku ani těm policistům samotným.
Jako trenér – uznáváte zásadu, že správný výcvik má dostat člověka na hranu selhání, nebo to u výcviku policistů oproti armádě neplatí?
Výcvik policistů před účastí v zahraniční mírové operaci odráží specifika jejich úkolů, ty jsou ve valné většině případů naprosto odlišné od úkolů armády. Zatímco v případě armády stále převládají mise bojové, monitorovací, stabilizační, popřípadě tréninkové, policejní účast v civilních misích se stále více posouvá k daleko sofistikovanějším úkolům, jako je strategické poradenství, mentoring partnerů na klíčových vedoucích pozicích hostitelské země, reforma bezpečnostního sektoru, nutné legislativní změny atd. Výcvik policistů je jiný než v armádě, ale jednoznačně je náročný.
Jakkoli civilní policie a armáda v misích velmi úzce spolupracuje, máme už z principu k řadě věcí odlišný přístup. Není to špatně, je to prostě fakt. Po nutné deeskalaci ozbrojeného konfliktu (což je rolí armády a diplomacie), může nastat přechodné období, kdy armáda plní roli bezpečnostního sboru na daném území. Obecně ale panuje přesvědčení, že armáda nemá dlouhodobě suplovat policii, protože to prostě není její role. To opravdu není myšleno jako kritika kolegů z armády, kterých si nesmírně vážím, jenom se prostě naše a jejich práce, stejně jako expertiza, zásadně liší. Současný trend tedy velí, aby se civilní správy na daném území co nejdříve ujaly civilní, tedy nevojenské bezpečnostní sbory, pokud toho jsou schopny. Pokud ne, je nutno je nejprve vycvičit – což se běžně v misích děje. Role jsou pak rozděleny jasně: armáda se věnuje výcviku místních vojenských kapacit, policie se zase soustředí na rozvoj schopností civilní policie. Vzájemně si nekonkurujeme, doplňujeme se.
Jako trenér předvýjezdové přípravy policistů jsem se snažil, aby tato příprava byla tak náročná, jak náročné jsou úkoly, které policisty v misi čekají. Před mým prvním výjezdem jsme absolvovali kurz přežití v režii kolegů z Armády ČR. Byl pravděpodobně tou nejtvrdší kombinací fyzické a psychické zátěže, jakou jsem do té doby zažil. Jeho smyslem není nic jiného než přivést člověka právě na hranu selhání. Dlouhou dobu poté mne pak strašilo vědomí, že má vlastní představa o sobě samém se naprosto minula s realitou. Člověk se většinou zlomí mnohem dřív, než sám předpokládá. Ale právě toto poznání bylo smyslem tréninku a v mém případě naprosto splnilo svůj účel. Tato zkušenost je vlastně nezapomenutelná a neopakovatelná.
Člověk se většinou zlomí mnohem dřív, než sám předpokládá.
V Kosovu jste byl velitelem víc jak stočlenné mezinárodní policejní jednotky. Jak jste se do té role dostal?
V době, kdy jsem projevil zájem o účast v zahraničních mírových operacích a složil všechny potřebné zkoušky, se ČR spolu s dalšími šesti státy zapojila výrazněji do mise EU v Kosovu (EULEX – Rule of Law Mission in Kosovo). Policie ČR projevila ochotu vyslat větší kontingent policistů do nově vznikající jednotky s názvem Supplementary Police Unit (SPU). Mělo se jednat o výkonnou jednotku složenou z policistů z Německa, Rakouska, České republiky, Nizozemí, Bulharska, Chorvatska a Turecka a místem působení měl být stále ještě neklidný sever Kosova, kde na sebe narážely zájmy etnických Srbů a kosovských Albánců. Protože jsem už v té době měl nějaké velitelské zkušenosti (byl jsem velitelem hospodářské kriminálky u nás na okrese), bylo mi velením EU misí v Bruselu nabídnuto, zdali bych se nechtěl ucházet o jednu z velitelských pozic v této jednotce. Vyhrál jsem pak mezinárodní výběrové řízení na jednoho z velitelů čet v této jednotce a po roce a půl působení v Kosovu jsem se ujal velení celé jednotky. Mimo to mne ministerstvo zahraničí jmenovalo velitelem českého kontingentu v misi EULEX, takže jsem mimo své povinnosti v SPU měl tak nějak na starosti všechny Čechy, kteří v té době v misi působili.
Řekl jste, že na misi jede každý s tím, že chce změnit svět. Jak se vyrovnáváte s procitnutím z této „mladické naivity“, když pak odjíždíte s tím, že se vám nepodařilo změnit nic?
To se samozřejmě děje velmi často, proto by člověk neměl stavět svou motivaci primárně na osobní potřebě „zanechat stopu“. Vždycky jsem tvrdil, že na tango jsou potřeba dva. Stejně tak v misi je případný úspěch založen na vztahu poskytovatele nějakého „know-how“ či potřebné odbornosti (tedy civilního experta, který do mise vyjíždí) a příjemce (tedy místního partnera, který je adresátem našeho snažení). Případný úspěch je možný pouze tehdy, když jedna strana má co nabídnout a ta druhá je ochotná na sobě pracovat a rozvíjet se. Bohužel si musíme přiznat, že zahraniční mise jsou vysoce politickými projekty a ne vždy je míra ochoty spolupracovat na straně příjemců odpovídající politickým ambicím poskytovatelů. V takových případech může nastat situace, že přes veškerou snahu expertů se pozitivní změna nedostaví. Zájemce o účast v misi jsem se snažil na tuto eventualitu připravit. To není defétismus, jen je potřeba být v očekávání realističtí. Například představa, že se misi EUPOL Afghánistán podaří během několika let prosadit signifikantní zastoupení žen ve vrcholných funkcích místní policie, nebyla úplně příkladem realistických očekávání. V případě neúspěchu by bylo velkou chybou, kdyby si to policista bral osobně a cítil se za toto selhání automaticky odpovědným.
Co dalšího jste se na misích naučil?
Měl jsem to štěstí mít v první misi naprosto skvělého německého velitele, od kterého jsem se toho naučil spoustu. Byl ztělesněním přísného, ale spravedlivého velitele s nezpochybnitelnou zkušeností a autoritou. Jeho rady jsem se pak snažil přenášet do praxe i já vůči svým podřízeným. Jakákoli účast v misi vám logicky přináší střet vaší vlastní zkušenosti s fungováním ČR a naprosto odlišného prostředí, jak z pohledu bezpečnosti, úrovně veřejných služeb, korupce, nebo obecně přístupu k demokratickým principům nebo lidskoprávním otázkám. Tato konfrontace není vždy příjemná, ale vnímám ji jako absolutně přínosnou.
Co bývá obvykle nejtěžší během mise ustát?
Odloučení od rodiny, ztrátu kamarádů doma, odpoutání se od vlastních představ a předsudků o hostitelské zemi… Ale obecně se účastníci misí shodují, že nejtěžší fází mise je návrat domů.
Asi nemyslíte tu chvíli návratu, ale následnou dobu přenastavování pravidel, aby rodina znovu začlenila manžela a tátu do jeho role, ve které léta chyběl… To jste vystihla přesně. Když jsem se vrátil po čtyřech letech domů, domníval jsem se, že bude vlastně jednoduché zaplout znovu do starých kolejí. Nemáme s mou paní nějak pevně nastoleny role, kdo dělá co, ale přeci jen platilo, že já se starám o údržbu domu a auta, žena vede domácnost a na zahradě tak nějak jedeme napůl. No a najednou se vracíte do prostředí, kde žena dělala 4 roky všechno, zařídila si to po svém a vy si musíte svou roli v rodině znovu definovat. Trvalo to asi rok, než jsme si znovu sedli. Hodně pomohlo o těchto věcech velmi otevřeně mluvit. Je ale pravdou, že jsem byl v té době alergický na ženinu poznámku „já to přeci zvládnu“. Já se jí zas snažil vysvětlit, že už to NEMUSÍ zvládat, protože teď už jsem doma a můžu to dělat já. Koneckonců něco přece dělat musím, ne? K nějakým mým „chlapským“ činnostem jsem se tedy postupem času vrátil. U některých se to nepodařilo… Například popelnici pořád ve středu večer vynáší na ulici manželka. (úsměv) Při druhé misi to už bylo o něco jednodušší, věděli jsme, co nás čeká a na co si dát pozor.
Co nejtěžšího jste na misích zažil?
Velmi bolestivým bylo pro mne vždy zjištění, jak moc často nerozumíme zemím, ve kterých se snažíme o pozitivní změnu, a místo abychom trpělivě zkoumali, jak místním pomoci nastolit opravdu dlouhodobě udržitelnou změnu, se kterou se místní zcela ztotožní, vedeme někdy tak trochu aktivisticky-intervenční politiku. Dobře to vypadá, ale zřídka to přinese ovoce. Vedl jsem svého času rozvojový projekt v Gambii. V rámci tohoto projektu jsme se snažili podpořit tréninkem a vybavením místní pohraniční policii. Když jsem navštívil největší hraniční přechod mezi Gambií a Senegalem, zjistil jsem, že se tam pohraniční procedury vedou podobně jako u nás za Rakouska-Uherska, tedy velká kniha, do které policista otrocky vepsal jméno osoby, která hranici přechází, číslo předloženého dokladu a datum a čas překročení hranice. V jedné kanceláři jsem pak viděl zcela nový počítač, ještě zabalený ve fólii. Když jsem se zeptal, proč jej nepoužívají, velitel stanice jen smutně pokrčil rameny a vysvětlil mi, že tuto techniku dostali od jednoho státu EU darem, ale nemohou jej používat, protože na daném přechodu není zavedena elektřina. Když jsem se pak zeptal, co pro policisty na tomto přechodu můžeme udělat, abychom jim trochu ulehčili jejich obtížnou práci, odpověděl trochu stydlivě: „Velkou pomocí by bylo, kdybyste nám sehnali takové to razítko, na kterém se dá měnit datum, abychom to nemuseli pořád vypisovat.“ V té chvíli jsem se vážně zastyděl.
Podle slov účastníků na misích platí zásada „pěti P“ – Perfektní přípravou předejdeš pochybnému provedení. (úsměv) Byl jste někdy opravdu vděčný za náročnou, ale perfektní přípravu?
Byl. Když jsme ráno 24. 2. 2022 evakuovali misi v Kyjevě. V konvoji, který jsme s kolegou vedli, jsme byli jen dva, kteří měli potřebný trénink a zkušenosti s podobným prostředím. On coby bývalý voják, já jako policista. Ostatní členové mise byli vesměs civilisté, rozhodně špičkoví experti, ale přece jen bez potřebného tréninku a zkušeností s takto vyhrocenou situací. Díky Bohu jsme to zvládli a po více jak 30 hodinách jsme se ve zdraví dostali do Moldávie. Ale ta absence potřebné přípravy byla velmi znát.
To už je řeč o vaší druhé misi – na Ukrajině. Do února 2022 jste byl vedoucím mezinárodního týmu pro kriminální vyšetřování a organizovaný zločin. Mise měla podpořit právní stát na Ukrajině a reformovat civilní bezpečnostní sektor. Laicky řečeno – šlo o změnu legislativy, aby z Ukrajiny byl právní stát evropských standardů…
To ale neznamená, že bychom cokoli sami vyšetřovali. Naším úkolem bylo pomoci našim ukrajinským kolegům (formou poradenství na strategické úrovni) nastavit funkční systém, který umožní vyšetřování těch nejzávažnějších trestných činů profesionálně, efektivně, nestranně, bez nepřípustných zásahů zvenčí, kompetenčních sporů mezi zapojenými složkami a v legislativním prostředí, které bude jasné, předvídatelné a odpovídající evropským standardům.
Jak se vaše mise na Ukrajině po 24. únoru 2022, kromě toho přesunu, změnila?
Na UA jsem působil od září 2020 do září 2022. Po vypuknutí války došlo k naprostému resetu našich aktivit a nasměrování našich kapacit na pomoc při vyšetřování válečných zločinů. Celou misi jsme evakuovali za hranice, abychom byli schopni dále pracovat. Mise se velmi rychle přeorientovala, neboť priority se dramaticky změnily. V prvních týdnech války jsme se výrazně zapojili do materiální pomoci ohledně tolik potřebného vybavení, určeného zejména bezpečnostním složkám. Následně mise vedla poměrně zásadní roli při asistenci a koordinaci vyšetřování válečných zločinů na Ukrajině. Na Ukrajinu jsem se pak rychle vrátil.
Byl jste tam někdy v přímém ohrožení života – vy nebo vaši kolegové?
Přímé ohrožení života je obtížně uchopitelný pojem. Každou noc jsme trávili v bunkru pod naším hotelem kvůli raketovým poplachům. Bylo to nesmírně únavné, ale nutné, a osobně jsem se necítil ve větším nebezpečí než doma. To je na podobných situacích nebezpečné – velmi rychle si zvyknete, že se to děje, a postupem času i takovou věc začnete vnímat vlastně „normálně“.
Hůře jsem zvládal, když nebezpečí hrozilo lidem, za které jsem byl odpovědný. Když 19. 9. 2013 neznámý odstřelovač zastřelil litevského člena mise EULEX, který jel autem spolu s kolegy do práce, panoval několik desítek minut informační chaos. První informace, kterou jsem obdržel, hovořila o mrtvém Čechovi. Teprve po pár minutách se vyjasnilo, že náš český kolega seděl na místě spolujezdce a vyvázl nezraněn. Těch pár minut bylo strašně dlouhých.
Popisujete psychickou stránku náročnosti misí… Před misí procházíte psychologickou přípravou, ale neméně psychicky náročné je vaše působení v misi pro vaši rodinu. Jak vaše mise snáší vaši nejbližší?
Člověk by rozhodnutí odjet na misi neměl učinit jednostranně. Jsem přesvědčen o tom, že to musí být zodpovědné rozhodnutí obou partnerů po pečlivém zvážení všech faktů. S manželkou jsme se na můj odjezd vnitřně připravovali déle než rok a má paní s mým odjezdem souhlasila (v té době jsme ještě neměli našeho syna, což možná učinilo toto rozhodnutí o něco snazší). Z původního roku byly nakonec roky čtyři, ale zvládli jsme to. Domů jsem jezdil většinou na týden po šesti týdnech venku. Jde si zvyknout na všechno, včetně dlouhého odloučení, ale to neznamená, že by se takový stav měl stát normou nebo že by byl dlouhodobě udržitelný. Má paní měla svatou trpělivost. (úsměv)
Jednou jste řekl, že se po návratu z mise objevuje ochranitelský syndrom vůči vlastní zemi a že je tato změna pohledu člověka nevratná. Jak svou zemi vnímáte dnes?
Jako velmi krásnou zemi s nádhernou přírodou a vlastně fungujícím systémem státní správy a samosprávy. Máme se mnohem, ale mnohem lépe než občané řady „západních“ zemí, které si klademe za vzor. Zároveň mne vždycky zamrzí, když lidé nevnímají křehkost našeho současného stavu. Ukrajina byla v době, kdy jsem tam pracoval, moderní a kultivovanou zemí. Samozřejmě s nemalými výzvami například na poli korupce nebo efektivity bezpečnostních složek. Ale nebyla to země v kolapsu, jak jsme znali např. Irák. Ještě 22. února 2022, dva dny před invazí ruských vojsk, vedení mise nevěřilo (stejně jako mnoho dalších), že Vladimir Putin odhodí všechny zábrany a rozpoutá takto masivní konflikt. A přesto se tak stalo. Uvědomme si, jak dlouho trvalo dostat se z „normality“ do situace, kdy se musíte reálně obávat o všechny jistoty vašeho života a o život samotný. Doufal jsem, že se budeme schopni poučit z této lekce, byť jsme nebyli jejím přímým účastníkem. Nestalo se tak. Stále si neuvědomujeme křehkost našeho bezpečí a žijeme v iluzi, že to tak bude navěky nebo že se o to případně postará někdo jiný než my sami. V tomto kontextu opravdu nerozumím diskuzím, jestli potřebujeme, nebo nepotřebujeme silnou a moderní armádu.
Mluvíte o diskuzích, které nedávají smysl. Rusko vede i informační válku, která se nevyhýbá ani České republice. Co byste řekl lidem, kteří nevěří tomu, že Rusko páchá na Ukrajině válečné zločiny?
To je strašně těžká otázka! Pokud se setkám s člověkem, který upřímně hledá odpovědi a ptá se, rád mu povyprávím, co jsem v Buče a Irpini viděl. Bohužel mám pocit, že je víc těch, kteří mají naprosto kovaný názor na to, co se na Ukrajině děje (nebo neděje), a nic na tom nemění fakt, že svůj názor vystavěli na lživých informacích šířených ruskou propagandou. V takovém případě trochu pozbývám chuti cokoli vysvětlovat, protože to vlastně nemá cenu. Je to jako kdyby se sparťan snažil přesvědčit slávistu, ať jde fandit jeho týmu. Jsou v tom emoce, rozum stojí tiše v koutě a výsledek takového snažení je předem jasný. Chápu, že každý nemůže osobně odjet do místa konfliktu, aby se na vlastní oči přesvědčil, k čemu tam dochází. Stejně mne ale vždycky udiví, jak důležitá je pro spoustu lidí informace samotná, a zároveň jak nedůležitý je pro ně zdroj té informace a motivace, proč ji sděluje. Ale to je přece to absolutně nejpodstatnější! Ještě jednou: To, co bychom měli zjišťovat nejdříve, je, zdali zdroj, ze kterého čerpáme, je věrohodný, ověřený, objektivní, …. nebo ne. V té záplavě informací a pseudoinformací je takové hledání o to složitější, ale rezignovat na toto snažení znamená vydat se všanc cynicky šířeným lžím a polopravdám.
Člověku, který upřímně hledá odpovědi, rád povyprávím, co jsem v Buči a Irpini viděl.
Jak v Kosovu, tak na Ukrajině jste viděl věci, které spáchali lidé, kteří v sobě neměli žádnou lidskost. Viděl jste, jaká zvěrstva dokáže udělat člověk. Viděl jste, jak jsou zločinci oslavováni jako hrdinové. Máte svůj názor na to, kde a jak umírá lidskost?
Profesor Philip Zimbardo už v roce 1971 ve svém slavném „stanfordském experimentu“ prokázal, že se úplně obyčejný a psychicky vyrovnaný člověk s harmonickým dětstvím, vyrůstající v milující rodině, může během několika hodin stát zvířetem schopným neuvěřitelného psychického a fyzického násilí vůči jinému člověku. Všechno záleží na vhodné kombinaci vnějších a vnitřních faktorů. Hlavní závěr, který Zimbardo učinil z tohoto experimentu, byl názor, že brutální zločiny například v době války nejsou dílem žádných psychopatů ani lidských zrůd, ale obyčejných lidí, vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností. Nemysleme si, že bychom něčeho podobného nebyli schopni. To, že tomu nerozumím a nedokážu pochopit, jak je možné, že v člověku „zemře lidskost“, je jen důkazem toho, že jsem dosud nebyl vystaven podobnému tlaku, nikoli že toho nejsem schopen nebo že jsem dostatečně morálně silný, abych takovému tlaku odolal.
Potřebujete nějakou kotvu dobra, spravedlnosti a odpuštění, abyste se nezbláznili.
Jaký to všechno, co jste zažil, mělo nebo má vliv na vaši víru?
Možná jen potvrzení, že lidská spravedlnost není dokonalá, jakýkoli sebelepší lidský úmysl nemusí vést k dobrému, a víru, že Bůh je ve svých soudech neomylný a jeho spravedlnost nezpochybnitelná. Být svědkem neštěstí a nespravedlnosti člověka vlastně víc táhne k Pánu Bohu. Potřebujete v takové situaci nějakou kotvu dobra, spravedlnosti a odpuštění, abyste se nezbláznili.
Co vidíte při pohledu dopředu? Chystáte se na nějakou další misi?
Rozhodně ne v nejbližších letech. V misích jsem strávil dohromady 6 let, další 4 roky jsem vyplnil prací na policejním prezidiu, kde jsem měl na starosti všechny aktivity Policie ČR, které souvisí s vysíláním policistů do zahraničí. Těch bylo opravdu dost, ať už hovoříme o styčných důstojnících na ambasádách, účasti policistů v bilaterálních projektech typu migračních hlídek v Severní Makedonii, nebo přímo zahraniční mírové operace pod hlavičkou OSN nebo EU. Dá se říci, že jsem v podstatě 10 let nebyl pořádně doma. To není dlouhodobě udržitelný stav. Od policie jsem po svém návratu z Ukrajiny odešel a vrátil jsem se k tomu, co jsem původně vystudoval. Jsem teď učitelem na základní škole v Husinci a jsem tomu rád.
Ptala se: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána