Respekt k druhým náboženstvím znamená oprostit se od pýchy, že my rozumíme působení Ducha svatého nejlépe a že jsme proto oprávněni soudit jiné. Všichni máme vlastní limity a omezení. Na cestě dialogu napomáhá vědomí těchto limitů a uznání, že ostatní jsou na tom podobně. Z čeho naopak máme mít obavy, je neochota lidí usilovat o rozvoj bratrství.
Při své nedávné apoštolské návštěvě v Asii papež oslovil i mladou generaci. Během setkání s nimi diskutoval o jejich snech, vyhlídkách do budoucna, životní cestě a o tom, jak vnímají současný svět. Povzbuzoval je a zároveň je varoval před rozbroji, hádkami, povyšováním se a přehlížením jiných. Jedním ze stěžejních témat, která papeži mimořádně leží na srdci, je bratrství, jak dosvědčuje i encyklika Fratelli tutti (encyklika o bratrství a sociálním přátelství). Za jeden z nejpozitivnějších dojmů ze setkání s mladými v Singapuru označil jejich schopnost vést mezináboženský dialog. To je velmi důležitý signál, ostatně hádky o to, které náboženství je lepší, vedou jen k destrukci. A dodal: „Všechna náboženství jsou cestou k Bohu.“ Pro upřesnění připojil analogii s jazyky. Jsou různé jazyky, různé idiomy, jak se dostat k Bohu. Bůh je Bohem pro všechny a my všichni jsme Boží děti.
Papežova slova o všech náboženstvích vzbudila velkou pozornost. Rozhodně se však nedá říct, že pouze pozitivní. Jeho kritici mu okamžitě vyčetli, že mezi jednotlivá náboženství položil rovnítko, tedy že je postavil všechna na stejnou úroveň, a podsouvají mu tvrzení, že je úplně jedno, kdo jaké náboženství vyznává. Z jeho výroku o „náboženstvích jako cestě k Bohu“ dovozovali, že se papež odchyluje od pravého učení církve, podle něhož je jedině Kristus prostředníkem a cestou ke spáse, a pro nás se stává přítomným ve svém těle, v církvi. Kristus také potvrdil nutnost víry a křtu, a tedy i nutnost církve.
Charles Chaput Cap, emeritní arcibiskup filadelfský a Františkův častý oponent, okamžitě kritizoval papežovo vyjádření na stránkách magazínu First Things. Zdůraznil, že je to pouze Ježíš Kristus, kdo zachraňuje, jak čteme i v Janově evangeliu: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Papež má podle Chaputa učit jasně a nedávat žádnou záminku, aby si někdo mohl myslet něco jiného. Jinak selhává v lásce, protože opravdová láska si přeje dobro druhého, a tím je poznání Ježíše a jeho lásky.
Cesta k Bohu
Oponenti však vyčítají papeži něco, co ve skutečnosti neřekl. Interpretují jeho slova způsobem, který posouvá význam řečeného a zkresluje obsah sdělení. Papež nemluvil o Kristu a o spáse, ale o cestě k Bohu. Výrok papeže Bonifáce VIII. z roku 1302, že „mimo církev není spásy“ (bula Unam sanctam), postupem času prošel vývojem a upřesněními. Ostatně už sv. Justin Mučedník se zmiňuje o těch, kdo žijí podle Logu (Krista jako vtěleného Slova) jako o křesťanech, byť by byli třeba považováni za ateisty. Pozdější papežové jako Alexandr VIII. a Klement XI. odsoudili tvrzení, že Kristova milost nepůsobí v lidech jiného vyznání. V roce 1949 byl dokonce exkomunikován americký jezuita Leonard Feeney z důvodu restriktivního výkladu učení, že „mimo církev není spásy“. Feeney a jeho stoupenci hájili tento výklad jako jediný pravověrný. Dostal název „bostonská hereze“. Důvodem exkomunikace se stalo Feeneyovo odmítnutí interpretace výroku „mimo církev není spásy“ v kontextu celého učení církve.
O spáse pro všechny výslovně pojednávají dokumenty druhého Vatikánského koncilu. Pastorální konstituce Gaudium et spes prohlašuje, že poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, a proto musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh. Rovněž Lumen gentium hovoří o věčné páse pro všechny, kdo bez vlastní viny neznají evangelium, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí. Následně stejné přesvědčení o působení Ducha svatého dávajícího možnost všem přičlenit se ke spáse potvrzuje i encyklika sv. Jana Pavla II. Redemptoris missio. Podle ní je vztah církve k ostatním náboženstvím určován dvojí úctou, a to „úctou před člověkem, který hledá odpověď na nejhlubší otázky života, a úctou před působením Ducha v člověku.“
O nutnosti vzájemného mezináboženského respektu nehovořil papež pouze v Singapuru, kde křesťané netvoří ani 20 procent obyvatelstva. Se stejným důrazem na vzájemný respekt se obracel i k mladým na setkání v Dili, hlavním městě Východní Timoru, jehož obyvatelstvo tvoří katolíci z 95 procent. Nabádal je, aby se vyvarovali nepřátelství mezi sebou. Pokud patřím k jednomu náboženství a druhý k jinému, nesmí toto být důvodem k hádkám, ale ke vzájemnému respektu. Vyzval mladé, aby si společně zopakovali: „Respektujme se navzájem.“ O nutnosti respektu ke všem náboženstvím pak papež hovořil i během tiskové konference na palubě letadla.
Spása pro všechny
Výzvy k respektu k jiným náboženstvím nepopírají nic z učení církve. K němu patří víra, že Kristus založil jednu svatou katolickou a apoštolskou církev a že spása přichází skrze Kristovo tělo. Současně ale také přesvědčení, že spása je nabízena všem lidem a oni jí také mohou dosáhnout, pokud poctivě hledají pravdu a dobro, i když zůstávají kvůli různým okolnostem mimo církev. O Bohu, který nestvořil náboženskou rozmanitost, ale umožňuje ji, protože lidi obdařil svobodnou vůlí, hovořil papež před pěti lety při audienci po návratu z Maroka. Mluvil o dialogu, setkávání, a především o bratrství, které po nás Bůh požaduje. „Nesmíme se bát odlišnosti. Bůh to dovolil,“ připomněl papež. Z čeho naopak máme mít obavy, je neochota lidí usilovat o rozvoj bratrství.
Respekt k druhým náboženstvím znamená oprostit se od pýchy, že my rozumíme působení Ducha svatého nejlépe a že jsme proto oprávněni soudit jiné. Všichni máme vlastní limity a omezení. Na cestě dialogu napomáhá vědomí těchto limitů a uznání, že ostatní jsou na tom podobně. Dialog nás má vést ke vzájemnému porozumění a přijímání jednoho druhým. Úcta k ostatním a jejich způsobu hledání pravdy, stejně jako úcta k působení Ducha, nás vede k naslouchání a k touze po porozumění. Musíme odložit postoj nadřazenosti, předsudky a předem připravené odpovědi, ty pocházejí od ducha rozdělení a zla. Redemptoris missio vysvětluje roli ostatních náboženství jako určitou výzvu pro církev, aby „objevovala znamení Kristovy přítomnosti a působení Ducha, a rovněž k tomu, aby prohlubovala vlastní identitu.“
Papežovi kritici s oblibou využívají jednotlivé věty vytržené z kontextu a zneužívají je ke svévolné interpretaci. Separovaná věta pak může nabýt odlišného vyznění, protože jí byl odňat kontext a pointa, ke které původně směřovala. Papež mluvil v těchto souvislostech o povaze náboženství, o touze člověka hledajícího Boha, o jeho kulturním původu. Směřoval ke zdůraznění bratrství a odložení postoje rozdělení a dokazování si, kdo je lepší. Do této souvislosti spadá i jeho poznámka při letecké konferenci, kdy na dotaz na rizika působení sekt ve Východním Timoru odpověděl, že „náboženství je univerzální, ať už se jedná o jakékoliv náboženství. Sekta je omezující, je to malá skupina, která má vždy jiný záměr.“ A tento sektářský záměr můžeme vypozorovat i u papežových kritiků záměrně vytrhujících jeho věty z kontextu.
Úkol pro dnešní křesťany trefně vymezil na letošním teologickém setkání v Rijece v Chorvatsku místní arcibiskup Mate Uzinić: „Být následovníky Krista dnes znamená objevovat a uznávat náboženský rozměr jiných náboženství. Dnešní věřící, a zvláště vy, mladí teologové, byste měli svým současníkům pomoci odpoutat se od modly sebelásky, která je kořenem netolerance, pohrdání a vylučování druhých.“
Pan papež by nám měl především sdělit, co si myslí o vyjádření vzácně poctivého Žida Alberta Einsteina: “Bůh je produktem lidské slabosti. Bible je sbírka legend, sice úctyhodných, ale velice primitivních. Jako Žid neuznával vyvolenost žid. národa a žid. náboženství, stejně jako všechna ostatní, ztělesněním nejpošetilejších a dětinských pověr.”
Pan papež by nám také mohl prozradit, čemu vlastně věří, jistě ví, že církevní učení je štědré na spekulace a nesmysly filozofů a teologů, jako např. o existenci nesmrtelné duše, která po smrti kamsi odlétá a kdesi přežívá. P. Ludvík Armbruster, vzdělaný jezuita, profesor TF v uveřejněném rozhovoru: “Na řeči o nesmrtelnosti duše můžeš klidně zapomenout, to je zbožná touha starých Řeků. Člověk umře a je po něm. Nebudeš!víš?”
Protiřečí si A. Einstein nebo papež?
Současný Svatý otec je pozoruhodným Zjevem epochy ve které žijeme či spíše v bodu Zlomu přechodu od jedné k druhé ..!
Papežova slova jsou krásná a především, jak zdůrazňuje tento článek, nejsou ničím novým. Pamatuji si, jak jsem se jednou s obavami ptala kněze, jak si interpretovat výrok “mimo církev není spásy” a co bude s ostatními. Řekl mi s úsměvem, jestli věřím v takového Boha, který by odepřel možnost spásy dobrým lidem…. A bylo vymalováno, jak se říká.
Od té doby uplynul nějaký čas. Mám mezi přáteli zenového učitele, který se chodí modlit s kapucíny a mluvíme spolu o duchovních záležitostech rádi a s velkým respektem ke zkušenostem druhého. Také můj manžel není křesťan, ale mám pocit, že Bůh mi často se svým krásných něžným humorem právě skrze manžela dává příklad a oslovuje moje srdce. Jak je práno: “Duch vane, kam chce…” 🙂
> “Řekl mi s úsměvem, jestli věřím v takového Boha, který by odepřel možnost spásy dobrým lidem…. A bylo vymalováno, jak se říká.”
To je sice vtipná odpověď, ale domyšlena do důsledku nedává smysl.
To, že byste nechtěla, aby Bůh měl nějakou vlastnost nebo udělal nějaké rozhodnutí, neznamená, že Bůh tu vlastnost nemá a že to rozhodnutí neudělal.
Projektovat si v rozporu s Božím Slovem do Boha své lidské představy o tom, jaký by Bůh měl být, staví vztah k Bohu na hlavu. Bůh nám přece ve Svém Slově řekl, jaký je. A řekl mimo jiné: “Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.” (Iz 55,8)
A v Božím Slově (a také skrze neomylné magisterium církve) nám také naznačil podmínky spásy. (Marek 16,16; Jan 3,5; Sk 4,12) Nicméně o tom, kdo je “dobrý člověk”, v konečném důsledku rozhoduje Bůh a nikdo jiný než Bůh, a Bůh a nikdo jiný než Bůh také může rozhodnout o tom, kdo bude spasen.
Pokud by Bůh někoho zavrhnul a vám by to přišlo nespravedlivé, protože byste si ze své lidské perspektivy myslela, že je to přece “dobrý člověk”, tak by Bůh byl tím, kdo by měl pravdu, a vy tím, kdo se mýlí. Kdo bude spasen, to záleží na Bohu; na nás lidech je “s bázní a chvěním uvádět svou spásu ve skutečnost” (Filipským 2,12).
…stejně jako vy dovozujete, že když oslovená nechtěla, aby bůh měl… ji nemusí mít, neznamená to, že bůh tuto vlastnost má…
Tedy nějak dokazatelně a ověřitelně intelektuálními prostředky, kterými stavíte ty argumenty,
Vaše argumenty jsou pokusem o vyslovení toho, co je neuchopitelné a tudíž dle mého soudu, zbytečná slova.
U té pisatelky jde o vyjádření přesvědčení, které může inspirovat.
U Vás již jen o intelektuální tautologii.
Samozřejmě. Podstatné ale je hledat pravdu o Bohu v Božím Slově, ne metodou “chtěl bych, aby Bůh byl takový a takový, tudíž budu tvrdit, že takový je”.
Pokud věříte, že to, co čtete po překladu z hebrejštiny / aramejštiny a řečtiny / po “opravách na různých církevních koncilech… a po odcizení chápání vyjadřování té doby dnešnímu člověku, všemu rozumíte natolik, že můžete být sám ti vykladatelem Božího Slova, pak Vám důvěra ve vlastní schopnosti věru nechybí.
Mně je ale bližší skromné poznání paní Terezie.
Tak když je vám bližší si Boha vymýšlet tak, aby se vám líbil, než naslouchat Jeho Slovu, a ještě vám takový přístup připadá jako “skromné poznání”, tak k tomu asi není co dodat…
Nicméně když už jste to nakousl, tak vás ještě poprosím: uveďte aspoň dva (když píšete, že byly “různé”) církevní koncily, které jakkoli zasáhly do textu Písma svatého, a co v něm konkrétně “opravily”. Díky.
Myslím si, že jde o tzv. misii na “heretických webech” odpíračů 2. vatikánského koncilu. V článku Zpověď rozervaného pseudolefébvristy autor popisuje, jak tito vlítli např. na Signály a dojem měla udělat velmi tvrdá misie. V tvrdém vyjadřování je určité “kouzlo”, někdy člověka přesvědčí na základě strachu. Jeden evangelista říkal, že cokoliv je manipulativní, nepochází od Ducha. Dnešnímu člověku přijde popírání zjevných skutečností úsměvné, ale nejisté a zranitelné typy pak mohou být lehce zmanipulovány. Z tohoto důvodu hodnotím vyjádření paní Terezie jako mimořádně dobré. Tak funguje skutečný život.
Pokud vám tvrzení (z mého pohledu samozřejmé), že člověk má poznávat Boha nasloucháním Božímu Zjevení a nevyfabulovávat si svou představu o Bohu podle svých lidských (a mylných) očekávání, připadá jako “velmi tvrdá misie”, nemohu se ubránit představě, že při četbě Písma svatého dostáváte panickou ataku málem za každým veršem…
Nicméně ano, pravda je někdy tvrdá, zvlášť když si člověk zvykl na pohodlnou, příjemnou, uklidňující smyšlenku. Sv. Pavel to popisuje ve 2 TImotejovi 4,2-4: “Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.” 2. vatikánský koncil a pokoncilní pseudopapežové jsou toho typickým příkladem.
Ano “naslouchání” zjevení skutečností v lidském nitru je něco, co nemůže intelektuální fabulace nahradit.
A to co můžeme prožívat když si srovnáme jednoduchost a přímočarost vyjádření myšlenek Krista s tím, co musí vypotit jeho zastánci, je samo o sobě vyjádřením tohoto rozporu.
Asi tak stejně jako jako jeho režné šaty v kontrastu se zlatem vyšívanými hábity vysoce postavených.
Každý církevní koncil byl v tomto ohledu kanonizací omezenosti lidského chápání ve srovnání s vnitřním prožíváním a snahou o autentické vnímání skutečnosti. Ten Nikajský je pověstný a byly vlastně dva, takže ty bych uvedl jako jasný příklad. Co zavrhly a snažily se znevěrohodnit ba zcela “vymazat” ze světa, jistě neunikne pozornému čtenáři. Tam je vidět, že i sebeurpunější snaha vnutit “své dobro” je jen marnou pýchou na oltáři dějin.
Mýlíte se. Ani jeden z nicejských (nikajských, chcete-li), ani žádný jiný koncil nikdy a nijak nezasáhl do textu Písma svatého. První nicejský koncil definoval nicejské vyznání víry proti ariánům, výpočet data Velikonoc a několik disciplinárních a procedurálních kánonů (např. o způsobu volby biskupů). Druhý nicejský se zabýval výhradně otázkou uctívání ikon a s Písmem svatým neměl vůbec nic společného.
Text Písma svatého se nám zachoval ve v podstatných věcech nezměněné podobě od dob svatopisců. Novozákonních papyrů z doby před prvním nicejským koncilem se dochovalo dost na to, aby vyloučily jakékoli nesmyslné konspirační teorie o tom, že ten váš “pověstný” první nicejský koncil měl do textu Písma nějak zasáhnout. Textové rozdíly mezi rukopisy existují, stejně jako u všech antických textů, ale netýkají se obsahové stránky textu (změna slovosledu, rozdíly v pravopisu, náhrada jednoho synonyma za druhé apod.) a netýkají se žádných dogmaticky relevantních pasáží. Pokud pohrdáte Písmem svatým, protože pochybujete o autenticitě současného textu, stal jste se obětí ďábelského klamu.
Písmo svaté samozřejmě není podřízeno ničímu soukromému výkladu (2 Petr 1,20), ale nad správným výkladem Božího Zjevení bdí neomylné magisterium Církve ustanovené Kristem (Jan 14,16-17) a reprezentované (legitimním) papežem (Mt 16,18). Člověk, který se za papeže vydává teď, legitimním papežem pohříchu není, jak dokazují i výroky uvedené v tomto článku, ale to je druhá věc.
Díky tomuto Božímu ustanovení můžeme mít jistotu, že to, co Zjevení Boží tvořené Písmem svatým a Tradicí Církve (které obě náležejí k Božímu Zjevení) učí, je skutečně Zjevení Boží a ne smyšlenky a projekce lidských fantazií, případně ďábelský klam šířený falešnými učiteli a proroky (2 Kor 11,14; 1 Jan 4,1). V opačném případě riskujeme přesně to, co se děje v této diskusi – že si, třeba i nevědomky nebo oklamáni falešným dojmem mystického poznání, zaměníme pravého Boha za svou smyšlenku, která vyhoví naší pýše, sebelásce a pohodlnosti, ale odvede nás od pravdy.
Jestli vyjádření svého názoru v podobných tématech bez ohledu na to, že tu myšlenku již někdo “kanonizoval” nazvete ďábelským klamem, pak odpovědí na to co píšu, marníte čas.
Nicejský koncil zašlapal vše, co se nehodilo pro ustavení církve jako politického nástroje tím, že jí dal pevný krunýř a zbavil možnosti vyjádřit jiný, než “kanonický názor”. Co u něj neprošlo bylo de facto téměř vymazáno. A že to bez knihtisku a internetu šlo věru celkem snadno.
Dlouhá staletí to vypadalo, že je jí to ku prospěchu… ale takový krunýř dříve nebo později praskne. Čím déle trvá ta snaha o neměnnost, tím více se vzdálí původní podstatě, kterou si chtěla přivlastnit.
A jak tušíte, na mnohém se neshodneme. Ani posledním odstavci popisu toho, co se na konci fakticky odehrálo.
https://opusdei.org/cs-cz/article/53-co-se-stalo-na-nicejskem-koncilu/
Moc nechápu, co sledujete odkazem na článek, který přesvědčivě vyvrací vaše tvrzení (a dokazuje, že císař Konstantin neměl na rozhodnutí nicejského koncilu žádný vliv).
Vaše představy o dějinách církve neodpovídají realitě. Církev se své původní podstatě vzdálila jen jednou – v katastrofě 2. vatikánského koncilu. Do té doby nebyla kontinuita Tradice nikdy přerušena.
Ze spisů apoštolských otců je zřejmé, že všechny podstatné prvky křesťanství existovaly dávno před nicejským koncilem a že ten nevyjádřil vůbec nic nového, jen definoval věčnou pravdu proti nové herezi.
Já moc nechápu proč řešíte mne a vliv císaře Konstantina na koncilu.
Odkazuji se na to jak se církev vypořádala s těmi, co měli jiný názor na božskou podstatu Krista a dala všem jasně najevo co je pravda a co se musí spálit, umlčet a zcela vymazat z dějin, aby to náhodou někde nesloužilo k diskuzi.
Ano, protože to nebyl “jiný názor”, ale hereze, která byla v rozporu se Zjevením Božím, a bylo s ní naloženo tak, jak Slovo Boží přikazuje s herezí nakládat. (Gal 1,8-9; Tit 3,10-11; 2 Kor 11,4 – zde apoštol adresátům vyčítá ignorování hereze; 2 Jan 1,10-11). Odsouzením ariánství Církev splnila svou Bohem uloženou povinnost. To není žádná inovace nicejského koncilu, stejně vůči heretikům postupovali apoštolové a křesťané prvních století…
Aha. Stačí nálepka a na tu my máme nárok – kdejaký koncil nám dává pečetidla a šup na hranici. On si tom nahoře někdo přebere. Chci zvolat to, co má v názvu tato doména která vypadala k diskuzi.
Tak se zeptám jinak.
Sv. Pavel říká: “Kdyby sám anděl z nebe hlásal jiné evangelium než to, které jsme vám hlásali my, ať je proklet (ἔστω ἀνάθεμα)!” Biskupovi Titovi přikazuje, aby kacíře jednou nebo dvakrát napomenul a pak se ho zřekl.
Apoštol Jan říká, že kdo přináší jiné učení než Kristovo, “nemá být přijat do domu a nemá být ani zdraven”.
To jsou příkazy, které Církev dostala od Boha skrze apoštoly a kterými se řídila po celou svou historii, dávno před nicejským koncilem.
(Tyto příkazy jsou součást Božího Zjevení a popřít je je samo o sobě herezí.)
A pak se stane, že v roce 318 vystoupí kněž Arius a začne hlásat určitou tezi.
Sv. Alexander Alexandrijský a sv. Athanasios nezvratně dokáží, že Ariovo učení je jiné než Kristovo, že je to jiné evangelium než to, které hlásal sv. Pavel, zkrátka že je Ariova teze v rozporu se Zjevením Božím.
Nuže, co si představujete, že by s Ariem Církev, ta Církev, které Bůh dal výše uvedené příkazy, měla udělat?
No vždyť říkám. Nejlepší šíření víry je::-Nevěříš? Oheň ti cestu ukáže… Jako třeba Husovi. A i když dnes se na jeho připomínky k církvi díváme (?) jinak, problém byl tehdy vyřešen celkem pregnantně.
Kdo je další na řadě….?
Vyhýbáte se odpovědi.
Pokud Boží Zjevení Církvi výslovně přikazuje, že Církev má falešné nauky odsoudit a hlasatele falešného evangelia “po jednom nebo dvojím varování” (jako byl Hus koncilem opakovaně vyzván k odvolání svých herezí) anatematizovat – dnešní terminologií exkomunikovat -, co jiného než tohle má podle vás Církev dělat, když někdo začne hlásat falešné evangelium?
Předřečník aspoň ukazuje, jaké jsou lefébvristi zrůdy, v tom jsou jeho komentáře cenným vzorkem…
Pokud nazýváte 2. vatikánský koncil katastrofou, dokazujete tím jen svou destruktivní zaslepenost.
V církvi se bohužel uhnízdila řada perverzí, které se tam udržely nechutně dlouhou dobu, asi nejhorší byl antijudaismus (bez této opravdu zrůdné perverze by ani nedošlo ke zvěrstvům šoa).
Největší přínos koncilu nebyla ani tak úprava liturgie, ale jednoznačný rozchod s takto perverzními postoji. To, že Jan XXIII. odstranil z velkopátečních přímluv tu odpornou antisemitskou formulaci, je jeho nesporná zásluha, srovnatelná se samotným svoláním koncilu.
Poslední koncil umožnil očistit církev od perverzí a v tom je nutno pokračovat.
Projektovat si vlastní smyšlenky a vydávat je za Boží vůli samozřejmě v pořádku není.
Ovšem chci-li rozumět Božímu slovu, musím k Písmu přistupovat s kritickou racionnalitou, jako je tomu v jiných vědních oborech, které nám poisují realitu objektivně.
Zuřivě brojit proti vědeckým poznatkům včetně historicko-kritické metody a přitom se odvolávat na “neomylné magisterium ustanovené přímo Kristem” (což je ahistorický mýtus) pak nemůže vést k ničemu jinému, než že Písmu nutně neporozumím.
Pokud si někdo projektuje vlastní smyšlenky a vydává je za Boží vůli, jsou to především fundamentalisti, kteří si “vírou” obhajují svou zlobu, intoleranci, nenávistnou mentalitu či pohodlné lpění na překonaných předsudcích. To je něco, proti čemu Ježíš vystupoval velice ostře.
Vydávat touhu po moci a obsedantní chuť druhé manipulovat místo pomoci a doprovázení je ve skutečnosti perverze křesťanství.
V tomto ohledu se papež vyjádřil naprosto trefně a nenávistní výkřiky lefébvristů o pseudopapeži jen dokazují, že zde má naprostou pravdu. Na tom ani nic nemění mé zklamání z papežovy neschopnosti pojmenovat agresora.
Ježíš Kristus byl podle Své lidské přirozenosti Žid, Panna Maria a sv. Josef byli Židé, všichni apoštolové byli Židé, a i v pozdějších obdobích vyšlo z židovského národa mnoho velkých světců, mezi nimi i – abychom se vrátili k tématu vnitřní modlitby – sv. Terezie z Ávily. Už z toho je zřejmé, že antisemitismus je s křesťanstvím neslučitelný.
Judaismus před zničením Chrámu byl pravým, Bohem zjeveným náboženstvím, a jeho věřící ctíme jako světce.
Rabínský judaismus, přestože čerpá z pravého Zjevení Božího, objektivně je s křesťanstvím v rozporu, protože popírá jeho základní podstatu: Boží Vtělení v Ježíši Kristu (tedy v – podle své lidské přirozenosti – Židovi) skrze Židovku Pannu Marii.
Konstatovat tento logický rozpor není projevem nenávisti ani k Židům, ani k židům, nýbrž prostý fakt. A tento rozpor mnohokrát konstatují sv. Pavel, sv. Petr a sv. Jan – všichni tři etničtí Židé – ve svých Bohem inspirovaných listech.
Nebo snad chcete tvrdit, že rabínský judaismus uznává Ježíše Krista za Syna Božího?
Nebo že je možné, aby víra v Ježíše Krista jako Syna Božího nebyla v rozporu s jeho popíráním?
To, že tento rozpor existuje, samozřejmě nijak neupírá ani Židům, ani židům, ani nikomu jinému právo na život. Považovat za příčinu zločinů nacismu křesťanství je zcela absurdní. Jejich příčinou byla naopak odchylka od pravého učení Kristova, heretická idolatrie rasy a národa jednoznačně odsouzená (dávno před 2VK) encyklikou Mit brennender Sorge.
Tridentská velkopáteční modlitba zdůrazňuje, že židé navzdory výše uvedenému rozporu nejsou z Božího milosrdenství vyloučeni, a prosí za jejich spásu.
Je podle vás projevem nenávisti vyznávat, že nikdo není vyloučen z Božího Milosrdenství?
Je podle vás projevem nenávisti přát židům spásu?
Pokud ano, pak si to nemohu vysvětlit jinak, než že používáte slovo „nenávist“ v nějakém velmi exotickém a mně neznámém významu. Nejspíš v analogickém tomu, podle kterého zjevně považujete za projev křesťanské lásky mě označovat za perverzní zrůdu.
Tato modlitba vychází z formulací sv. Pavla (který byl etnický Žid) ve 2 Kor 3,13-16 a Řím 11,25, tedy ze Slova Božího.
Je ale pravda, že tato modlitba mohla být nejednoznačná pro dvojznačnost slov perfidus a perfidia, o kterém sice už Pius XII. oficiálně prohlásil, že v daném kontextu znamená “postrádající víru (v Krista)”, které však mohlo být vykládáno i jako “proradný” a “proradnost”, a proto Jan XXIII. nejednoznačná slova odstranil. Souhlasím s vámi v tom, že to byl legitimní a správný krok, který ostatně dlouho připravovali už jeho předchůdci ještě před 2. světovou válkou.
To, že neomylné magisterium bylo ustanoveno přímo Kristem, není “ahistorický mýtus”, ale dogma víry definované mnohokrát v dějinách Církve, nejjednoznačněji dogmatickou konstitucí Pastor aeternus 1. vatikánského koncilu.
https://apologie.info/docs/piusix_pastor_aeternus/
Radši si přečtěte doporučovaný článek. To bude lepší -:).
Já jsem ten článek četl (ostatně Jakuba Moravčíka osobně znám, i když jen letmo, stejně jako řadu lidí z těch, které zmiňuje) a beru jej jako upřímný popis autorovy subjektivní zkušenosti s tehdejším tradičně katolickým prostředím u nás. (Tehdejším: článek je skoro deset let starý a od těch dob se situace mezi tradičními katolíky značně změnila, i “zásluhou” Bergoglia a jeho tažení proti indultním mším.) A tím jsou dány jeho přínosy i limity.
S Jakubem Moravčíkem v mnohém souhlasím (hypotéza o nepatrném počtu spasených je v tradičních kruzích opravdu brána vážněji, než si zaslouží, i když je faktem, že ji zastávali mnozí významní teologové a světci; druhou stranou mince je ovšem hypotéza prázdného pekla rozšířená mezi liberály, která je teologicky i duchovně mnohem problematičtější), v jiných věcech považuji jeho pohled za zkreslený osobními antipatiemi (především vůči pateru Stritzkovi), což je normální. On sám by (i ve svém “pseudo-lefebvristickém” období) pravděpodobně považoval mé postoje za extrémní a nepřijatelné.
Zcela chápu, že styl duchovního vedení, který je v tradičním prostředí běžný, může být pro lidi zvyklé na přístup NOM kněží trochu šok – v opačném směru je to, předpokládám, stejné.
Některé věci článek zjednodušuje a banalizuje, ale nepopírám, že pisatel je tak mohl/může vnímat (např. pořadí úkonů po proměňování opravdu není hlavní argument proti NOM, sám jsem se s tímto argumentem, pokud si vzpomínám, v tradičně katolickém prostředí mimo tento článek paradoxně vůbec nesetkal – pokud mohu doporučit něco ke čtení já vám, komplexnějším přehledem argumentů je Stručný kritický rozbor nového mešního řádu od kardinála Ottavianiho).
Z toho, že tradiční katolíci se vyznačují nejrůznějšími lidskými nedokonalostmi a že si nezřídka lidsky nesednou, nicméně nevyplývá, že nemají pravdu.
Co nechápu je, proč jste si vzala do hlavy, že ten článek jakkoli souvisí se mnou a tím, co zde píšu, a proč jste nabyla dojmu, že odkazovat mě na něj je adekvátní reakcí na mé komentáře.
Do hlavy si nic neberu. Popíráním platné papežské volby Bergolia a platného vatikánského koncilu se dopouštíte rozkolnictví v církvi a sám se z ní vylučujete, dle Vašich slov, jste-li katolík. Ale pozor – členství je navždy a exkomunikovaný je z pohledu církve stále katolíkem. Exkomunikace neznamená odchod z církve, ale církevní trest v rámci ní. Ten článek ukazuje, jak rozkolnictví působí, jaké prostředky používá. To, že někdo mluví tvrdě, neznamená ještě, že má pravdu. Ve většině případů je to jen neomalenost s příměsí herezí, která způsobí schizma, protože se lidé prostě nedomluví. Článek je staršího data, nicméně autor tam píše i o pozdějších obdobích. No a Ty prostředky misie jsou stále stejné. Proto má článek smysl a ať si ho každý přebere, jak chce. Někdo se popírání 2VK zasměje, ale nejistí lidé mohou být vtaženi do sítí sekt, v níž také působíte. Je dobré psát takováto svědectví, tak proto článek vítám.
Jsem katolický křesťan žijící v období dosud nejdelší sedisvakance papežského stolce a připouštějící si realitu této skutečnosti. Nejsem z této situace nijak nadšený, ale situace je taková, jaká je, a, jak píše sv. Pavel, těm, kteří milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému.
Platnost Bergogliovy papežské volby i 2VK popírám prostě proto, že platné zjevně nejsou, neboť Bergoglio (stejně jako jeho předchůdci až po Montiniho) je zjevný heretik. Důkazy této skutečnosti jsem uvedl pod jiným článkem; žádné argumenty proti nikdo neuvedl, jen Ludmila z toho jakýmsi záhadným myšlenkovým postupem vydedukovala, že jsem latentní homosexuál… :-))
Zde není třeba debat. Tak jako v období covidu nešlo debatovat s konspirátory, tak i zde nelze debatovat s konspiracemi sedisvakance. Nelze debatovat o zjevných skutečnostech, které jsou popírány. To by se debatér dostal do stavu jakési až “idiocie”, kdyby debatoval nad tím, jestli je Petr Pavel prezident, jestli je tráva zelená nebo červená, jestli je na obloze slunce, jestli žijeme v ČR nebo na Marsu atd. Stejné je to s platností papežské volby. Myslíte, že konspirátory něco za covidu přesvědčilo? Že lidi, kteří nazývají jiné lidi ďáblem v lidské podobě jako Vy psychoterapeutku, něco přesvědčí? Žijte dál svůj sen. Pochopitelně je zde nastolena spousta zajímavých témat, která za diskusi stojí, o tom žádná. Záleží však na přístupu a ten Váš shledávám nepoužitelným. Žijte blaze! -:)
Předstírat sám sobě, že o něčem “nelze diskutovat”, že je něco “jen konspirační teorie” je snadný způsob, jak se vyhnout nepříjemné pravdě…
Aha, pseudopapežové. Opravdu postoj víry jak prase…
Ano. Ti, kdo po 2. vatikánském koncilu uzurpovali papežský stolec jsou zjevnými heretiky, nejzjevněji z nich Bergoglio, a je proto důvodné předpokládat, že nejsou pravými papeži (heretici nepatří ke Kristově Církvi, není tedy možné, aby byl heretik její hlavou, protože není možné být hlavou něčeho, čeho nejsou součástí) a že od smrti Jana XXIII. svaté pověsti trvá období sedisvakance.
(Když mě nazýváte lefebvristou, měl bych pro přesnost doplnit, že FSSPX tento postoj nezastává, a uznává Bergoglia za pravého papeže. FSSPX by mé postoje pravděpodobně považovalo za heretické.)
U lefebvristů nic překvapivého.
Zvláště těch neupálených…
Uživatel není lefebvrista, takto se neoznačuje. Je to sedisvakantista, což je ještě radikálnější než lefebvrismus dle religionistické encyklopedie. Co se týče upalování, aktérem těchto akcí byla církev katolická, jak protestantské. Vykonavatelem byla světská moc. Některé protestantské větve se pronásledovaly navzájem např. lutheráni a kalvinisti. Papež Bergolio chce s nimi navazovat dialog, ale nevím, zda to k něčemu bude. Uvidíme. Boje o pravověří se v podstatě míjely se skutkovou podstatou evangelia, ale nemůžeme se divit. Bible sama byla inspirací pro takové činy, např. čarodějnici nenecháš naživu, Bůh vybízí k vybíjení národů atd. Když se vše bralo doslovně, tak takto vypadaly boje o pravověří. Dnes jsme v poznání Bible trochu dál a můžeme uplatnit exegezi. Nikdy neobsáhneme úplně všechno, ale zabraňuje to právě konání, které je vytržené z kontextu. Např. Jana Husa by určitě neměly feministky rády, protože by na ženy bral metlu. Historie je velmi zajímavý obor. Koncily měly svůj smysl, protože reagovaly na problémy té doby, které se nám dnes zdají už malicherné. Tehdy však to byly akutní záležitosti, ať už Theotokos, ariánství, ikonoklasmus atd. 2VK pochopil, že je třeba přestat se obrňovat vůči ostatním, ale vstoupit s nimi do dialogu. Dialog neznamená souhlas, ale poznávání jeden druhého a snažit se chápat premisy, ze kterých jedinec nebo společnost vychází. O to se dnes snaží ekumenické hnutí, které je dle některých křesťanských věřících falešné. A tak to bude vždycky. Lefebvristy jsem nepochopila a jsou mi záhadou. Třeba to časem papež objasní -:).
A upřesnění – papež chce navazovat dialog s lefebvristy. To nevím, jestli k něčemu bude.
“Dobrým lidem”? Jenže kdo je dobrý (podle Božích, nikoli lidských měřítek)? Ježíš prohlásil, že dobrý není nikdo, kromě Boha (Mk 10:18) a sv. Pavel napsal “Nikdo není spravedlivý, ani jeden” (Řím 3:10). Ale především Ježíš prohlásil (ať se nám to líbí nebo ne): “Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!“ (Mt 7:13,14).
Ježíš mluví o velkém kontrastu mezi množstvím zatracených a spasených. Evidentně zatracených nebude těsná většina 51% – možná i 90% je stále příliš optimistický odhad (jestliže spasený bude “málo kdo”)
Zajisté nerozumíme působení Ducha svatého nejlépe, nicméně Duch svatý, jehož působením vzniká neomylnost Církve (Jan 16,7-15), Sám Sobě rozumí a neprotiřečí si.
A zajisté nejsme oprávněni soudit jiné, ale jsme oprávněni konstatovat (protože nám k tomu Bůh dal dar rozumu), že výrok 1 a výrok 2 jsou v rozporu nebo zda z výroku 1 vyplývá nebo nevyplývá výrok 2.
Duch svatý nemůže jednou říct, že “na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4,12), podruhé že “[svatá katolická církev] pevně věří, vyznává a káže, že všichni, kdo jsou mimo katolickou církev, nejen pohané, ale také židé, heretici a schizmatici, nemohou mít podíl na věčném životě a půjdou do věčného ohně, který byl připraven ďáblu a jeho andělům, ledaže by se připojili ke katolické církvi před koncem jejich života” (florentský koncil) a potřetí, že “všechna náboženství jsou cestou k Bohu” (Bergoglio), protože mezi prvními dvěma tvrzeními a třetím z nich je logický rozpor.
Z toho vyplývá, že některé z těchto tvrzení nepochází od Ducha svatého. A protože Písmo svaté i Tradice Církve vznikly z inspirace Ducha svatého nepochybně, je třeba odmítnout to třetí.
Z toho, že Bůh je Bohem pro všechny (což je pravda), nevyplývá, že všichni uctívají Boha tím způsobem, jakým si Bůh přeje být uctíván. Pokud bychom chtěli tvrdit, že ano, byli bychom nuceni uznat, že například aztécké lidské oběti byly oprávněným a následováníhodným uctíváním pravého Boha.
Co je ještě absurdnější, byli bychom nuceni uznat, že explicitní satanismus, který Boha záměrně uráží a rouhá se Mu, je oprávněným a následováníhodným uctíváním Boha. Toto tvrzení je zjevně nesmyslné, proto neplatí ani premisa, ze které nutně vyplývá.
Argument se sv. Justinem Mučedníkem je zavádějící a nesmyslný, protože sv. Justin Mučedník výraz ἄθεος užívá ve smyslu toho, kdo neuctívá olympské bohy antického pohanství (což je normální význam tohoto slova v klasické řečtině), ne ve smyslu moderního ateismu. V tomto smyslu křesťané ᾰ̓́θεοι vskutku jsou, právě proto, že uctívají pravého Boha a ne falešné bohy Olympu. Papež Alexandr VIII. skutečně zavrhl tvrzení jansenistů, že pohané, židé a heretici nepřijímají žádný vliv Krista, a proto v nich nemůže být dostačující milost (“Pagani, Judaei, haeretici aliique huius generis nullum omnino accipiunt a Jesu Christo influxum: adeoque hinc recte inferes, in illis esse voluntatem nudam et inermem sine omni gratia sufficienti“) a papež Klement XI. skutečně zavrhl jako heretická tvrzení Pasquiera Quesnela, že milost je jen v církvi a skrze víru (“Nullae dantur gratiae nisi per fidem” a “Extra Ecclesiam nulla conceditur gratia”), nicméně z toho, že na “lidi jiných vyznání” Kristus nějakým způsobem působí, nevyplývá, že by na ně Kristus působil skrze jejich náboženství ani že by jejich náboženství bylo cestou k Bohu.
Pokud někdo v nezaviněné nevědomosti praktikuje nepravé náboženství, třeba i ty aztécké lidské oběti, je ospravedlněn tím, že jedná v nezaviněné nevědomosti (cf. Jan 9,41), ne tím, že by i jeho náboženství bylo pravé, že by bylo cestou k Bohu nebo že by bylo v nějakém smyslu zdrojem milosti.
“Z toho vyplývá, že některé z těchto tvrzení nepochází od Ducha svatého. A protože Písmo svaté i Tradice Církve vznikly z inspirace Ducha svatého nepochybně, je třeba odmítnout to třetí.”
Nenávist od Ducha svatého určitě nepochází.
A pokud nějaké tvrzení, protiřečící zbylým dvěma, vychází z nenávisti a zneužívání moci, pak je potřeba odmítnout to, kde je nenávist a fanatismus zjevný.
Malá nápověda: Františkův výrok to není…
Ano a je lépe jen odmítat než vymítat.
Pravidla, která naše lidská omezenost nedokáže vnímat, se nakonec stejně projeví sama skrze to co nazýváme Duchem svatým, bez ohledu na úplnost našeho poznání.
Jinými slovy, popíráte autoritu Písma svatého a závazná dogmata florentského koncilu?
Dogmata jsou dogmata. Co na nich chcete popřít?
Vy se asi ptáte, jestli jsem si je vzal za své. Pak musím odpovědět, že ne.
To bych pociťoval jako něco, co mne omezuje. Kdo se cítí být dogmaty v životě inspirován to musí mít nutně jednodušší (IMHO).
A u bible je také dobré užívat rozum:
Přes všechny podněty a cennou inspiraci bych k ní nebyl zcela nekritický:,
Chyby, rozpory a omyly v Bibli (myty.info)
A právě proto, že v Písmu kvůli nedokonalostem lidského poznání mohou vzniknout zdánlivé rozpory, není Boží Zjevení tvořeno pouze Písmem, ale také Tradicí Církve (cf. 2 Sol 2,15), a Církev disponuje neomylností (ve smyslu dogmatické konstituce Pastor aeternus), aby mohla definovat, co je a co není katolická víra…
“Cítit se inspirován” není “věřit”.
Čili, když mi nebude vlastní dogma o nemylnosti církve, nemohu být pravověrným křesťanem. To mi chcete říci.
Budu upřímný, asi mi to vadí méně než si namlouvat že uvěřím tomu, co se v průběhu let ukázalo dosti pochybeným – řady církevních procesů a způsoby jakým se schvalovalo šíření víry pravé – s prostředky svěcenými účelem – to mi není vlastní. A neumím si představit, že bych to sám u sebe povýšil nade vší pochybnost.
Odpovězte si sám: je podle vás možné být pravověrný křesťan a neuznávat církev, kterou Kristus ustanovil (Mt 16,18), o které řekl, že těm, kdo jí odepřou poslušnost, se mají křesťané vyhýbat tak, jako se židé vyhýbali pohanům a celníkům (Mt 18,17), a které prostřednictvím svých apoštolů nařídil anatematizovat (dnešní terminologií exkomunikovat) každého, kdo by hlásal jiné evangelium než Kristovo, i kdyby to měl být sám anděl z nebe (Gal 1,8)? Příkaz exkomunikovat hlasatele falešného evangelia v sobě nutně zahrnuje autoritu rozhodnout, co je a co není pravé evangelium, protože bez toho by bylo nemožné ho uskutečnit.
Je podle vás možné, aby byl pravověrný křesťan někdo, kdo hlásá něco, co Kristem ustanovená církev z Kristem svěřené autority prohlásila za jsoucí v rozporu s Kristovým evangeliem?
Neberu vám, že se Kristovým evangeliem můžete “cítit inspirován”. Nicméně Kristus říká: “Čiňte pokání a věřte evangeliu” (Mk 1,15), nikoli “ciťte se inspirováni evangeliem”.
Výklad výroků zapsaných v Bibli se často staví na slovíčkaření a výkladech mnohoznačných pojmů z Aramejštiny… a pak následném dovození nezpochybnitelných závěrů… a pak jen tak je psáno – nepochybuj.
Jisté ale je, že byly i texty, které měly podobný původ jako čtyři kanonizovaná evangelia a na nich by se nezpochybnitelnost Vašich citací asi stavět nedala. A občas se najdou fragmenty dalších. I s důkazem, že bylo vynaloženo velké úsilí, aby již nevyšly na světlo světa.
Když svým srdcem vnímám celé poselství Krista, nezní mi některé výklady věrohodně. Dá se dokázat, že nebyly do evangelií vpraveny tak, aby byl obraz dokonalý pro to, co bylo žádáno? Ano pro Vás hereze, pro mne vyjádření rozporů, které jsou dál než jen rozumové argumenty při čtení písma.
A když k tomu doložíte skutky církve v běhu staletí, nemohu neomylnost církve přijmout.
Když jsem byl ve svatpetrském chrámu padlo mne – co Ježíš, jak by s tady cítil? Nemám pocit z jeho skutků, že by byl oslněn.
A jak jsem řekl, jestli mne někdo nebude za křesťana považovat, je pro mne méně než to, že nemám v sobě rozpor, který bych dříve nebo později musel nějak projevit. Kam mne to zavede, je otázkou, ale nemám pocit, že bych tíhnul k tomu, pomoci si zjednodušením – tu máš řešení a nepochybuj.
Ale s tímto přístupem je pro vás Kristovo učení jen inkoustová skvrna z Rorschachova testu, do které si projektujete své vlastní představy, a co se vám nelíbí, to ignorujete.
Nehledáte Boha, ale vytváříte si Ho – až na to, že to, co si vytváříte, není Bůh, ale modla.
A v konečném důsledku sám děláte přesně to, z čeho obviňujete církev: vpravujete si do evangelia svůj vlastní výklad tak, aby odpovídal tomu, co od něj žádáte, a odmítáte to, co se vám nelíbí (a zdůvodníte si to tím, že “když svým srdcem vnímáte celé poselství Krista, nezní vám některé výklady věrohodně”).
Chtěl Kristus jen vytvořit Rorschachův test?
“K tomu se narodil a k tomu přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě” (Jan 18,37), aby dal lidem Boží Sebezjevení.
Kristovo učení, které je Zjevením Božím, je určeno všem věkům. Roku 33 stejně jako roku 325, roku 1215, roku 1563, roku 1950 i roku 3825. Psaný text sám o sobě by nemohl zajistit věčné přetrvání, protože by se stalo přesně to, co uvádíte – časem by se stal nesrozumitelným a “mnohoznačné pojmy z aramejštiny” by připustily různé výklady.
Proto také Kristus nevytvořil psanou knihu, ale založil Církev jako věčnou strážkyni pokladu víry (depositum fidei), která má pravomoc – v roce 325, v roce 1563, v roce 1950 i v roce 3825 – neomylně definovat, co je evangelium Kristovo a co se od něho odchyluje.
Proto Písmo svaté “není podřízeno žádnému soukromému výkladu” (2 Petr 1,20), existuje v synergii s Tradicí Církve a jejím neomylným magisteriem.
Jasně to dokazuje skutečnost, na kterou také narážíte, totiž že bez Tradice Církve by Písmo svaté vůbec neexistovalo, protože samotný biblický kánon, to, které knihy patří a které nepatří do Písma, určila pouze autorita Církve (pouze z Písma nelze dokázat, které knihy tvoří součást Písma).
Tím, že máte pevný bod – svá dogmata a neomylnost víry a navíc církve, můžete podle toho soudit druhé. Co chtějí, jak chápou svět a hlavně proč se mýlí.
Kdyby chtěl Kristus předat sepsanými myšlenkami své poselství, jistě se to mohlo stát. Věřit, že lidé neomylně zapsali vše co měli prorokové a Kristus na mysli, mnohdy desítky let po tom, co se skutky staly. To chce pevnou víru v neomylnost lidí.
Já druhé soudit nechci.
Ani jim brát přesvědčení, že jejich dogma je ten nejlepší názor na život.
Já to přijmou neumím a není mi to vlastní.
Cítila jsem sv. chrámu velikost vznešenost a moc. To je velmi málo, boží lásku jsem nevnímala. A při pohledech na chrám sv. Františka z Assisi (tam jsem nebyla) jsem pocítila znechucení. Chudý miláček Páně, obnovující poslání církve a oni zabili jeho svědectví a opravdovost nádherným chámem.
A s Písmem to vnímám obdobně. Některé výroky jsou v přímém rozporu, možná kvůli důrazu, jinému způsobu vyjadřování a chápání (např. i žalmy opěvují nádherně a básnicky Boha a o verš dál volají po krutém zabití osobních nepřátel). Svědčí o chápání pisatele, o tehdejší době. A některé výroky nelze vysvětlovat bez souvislostí s jinými – např. – kdo by podal vodu jednomu…. a výroky o pekle. Proto nemám ráda meditace o jednotlivých větách.
Nerozumím. Bůh všech lidí na světě (všech vír i nevěřících) nemůže být malicherný člověk, který si zakládá na svém uctívání a víře v sebe jen jedním pravověrným způsobem podle našeho mdlého rozumu, kterého nezajímá lidská duše.
Po všem, co bylo lidskou logikou i nadutostí spácháno, bylo nutné se od toho distancovat.
Rozumím až II. vatikánskému koncilu, který opravuje (pro pravověrné doplňuje :)) ) to, co bylo špatně chápáno a žito.
Když má člověk nařízeno, čemu a jak přesně má věřit, pak přitaká ano ze strachu z lidí, ze strachu ze zavržení a ze strachu, že bude vyčleněn ze společenství.
To není víra, ale lidské vydírání, vojenský diktát.
Co je pro vás víra?
Jenže uctívání a víra, které Bůh vyžaduje, nevznikly “podle našeho mdlého rozumu”, ale založil je Sám Bůh, když se v Ježíši Kristu stal člověkem, a který přikázal, aby bylo Jím učené evangelium hlásáno všem národům.
Víra je právě přijetí Kristova Evangelia jako Sebezjevujícího se Boha, který nemůže klamat ani být klamán a který chce Pravdu, kterou je, sdělit lidem. S vírou je nutně spojena naděje v dosažení spásy, kterou Kristus slíbil, a láska k Bohu jako Nejvyššímu dobru, která se v praxi projevuje tím, že chci zachovávat Boží Zákon (Jan 14,21). A nerozlučně je s ní spojena také bázeň (timor filialis), že zneužitím své Bohem dané svobody Boží zákon porušíme, urazíme Boha hříchem a budeme Boží Spravedlností právem zavrženi. Nikoli ovšem otrocký strach (timor serviliter servilis, terminologií morální teologie), ale vědomí zodpovědnosti za to, že mohu svou svobodu zneužít.
Boží Blaženost samozřejmě není nijak umenšena tím, že v něho člověk nevěří nebo Ho neuctívá, ale člověk, který pohrdá vírou a způsobem uctívání, který Bůh Sám ustanovil, pohrdá Bohem Samým a jedná proti záměru Boha, který nám dal Své Zjevení, abychom v něho věřili.
Nevěřit v dogmata a pochybovat není pohrdání.
Naopak myslet, že nic jiného než jsou moje představy není to pravé pro kohokoliv*- je pohrdáním vším, mimo sebe.
Nepohrdám Vámi, ani v nejmenším nezpochybňuji Vaši lidskou důstojnost vycházející z toho, že jste stvořen k Božímu obrazu, vykoupen Kristovou Krví a povolán ke spáse.
Pouze konstatuji, že se v určitých věcech mýlíte, což je vzhledem k obecné nedokonalosti lidského poznání normální, protože součástí lidské důstojnosti není vševědoucnost ani neomylnost.
Nicméně Evangelium Kristovo, uskutečňující se v této etapě dějin jako učení katolické Církve („dogmata“), není založeno na lidském poznání a proto omylu nepodléhá. Z toho také vyplývá jeho věroučná závaznost (credenditas), protože jeho přijetí není jen úkonem rozumu, ale také povinností úcty k Bohu, který se nám zjevuje. Nebo by nebylo projevem pohrdání Bohem říct: „Bože, klaním se Ti, ale Tvé Evangelium, které mi dáváš, nepřijmu, radši si vymyslím své vlastní“?
Pokud člověk není neomylný, pak i vy se musíte v některých věcech mýlit, stejně jako já. Je pak troufalé za neomylné prohlašovat zápisy omylných lidí a pravidla, které pak ustanoví dalším…
Vy jste to přijal, já to prostě neumím. Stejně jako je to pro Vás jistotou, je pro mne něco takového neslučitelné s udržením osobní integrity.
Ale to prosím neberte ve zlém, jen se poctivě snažím vyjasnit, kde se neshodneme proč, viděno z mé strany.
Jinak ale děkuji za potvrzení, že 2VK je v zásadním rozporu a neslučitelný se Slovem Božím i celou dosavadní křesťanskou tradicí.
V tomto bodě se shodneme, a je zajímavé, že úplně každý zastánce koncilu k tomuto přiznání nakonec dojde. 🙂
Jenže já to považuji za důkaz, že to není koncil katolické církve, ale pseudokoncil heretiků a uzurpátorů, kteří se svou herezí z církve sami exkomunikovali a postrádají tedy jakoukoli autoritu.