Pád obdivovaného umělce šokuje katolickou církev a vyvolává etické otázky

Koncem roku 2022 se na třech italských blozích objevila obvinění známého slovinského jezuitského kněze a mozaikáře Marka Ivana Rupnika ze sexuálního zneužívání. Náznaky, že se dějí jisté sexuální nepravosti, se objevovaly již určitý čas. 

Rupnik se však těšil pověsti oceňovaného umělce. Jeho díla zdobila mnoho bazilik, kostelů a kaplí, byl rovněž tvůrcem některých grafických materiálů pro Vatikán. Otevřená obvinění představovala nepříjemné procitnutí ze snů o zbožném knězi, autorovi mnoha výtvarných děl s duchovní tématikou. Záhy po těchto otevřených obviněních však začaly napovrch vylézat další podrobnosti. Veřejnost tak zjišťovala, že Rupnik už byl v minulosti trestán, pouze se dosud vše dařilo držet mimo jakoukoliv vnější pozornost.

První potíže s Rupnikem se datují do roku 2015, kdy se objevilo jeho obvinění z falešného mysticismu. Později se přidalo závažnější provinění, a to udělení rozhřešení ženě, s níž měl sexuální vztah. Upadl proto do exkomunikace, která mu byla záhy prominuta s odůvodněním, že se napravil. Jezuitskými představenými měl i poté uloženy zákazy týkající se zpovídání, duchovního vedení a udělování duchovních cvičení. V říjnu roku 2022 Dikasterium pro nauku víry prohlásilo, že obvinění, která vznesli členové Komunity Loyola, jsou promlčená, a řízení se proto konat nebude. Paradoxně tím však nic neskončilo, ale naopak spíše začalo. Články na uvedených blozích podnítily jezuity, aby se Rupnikovým případem zabývali hlouběji. P. Johan Verschueren, přímý představený Rupnika, proto zveřejnil e-mailovou adresu, na kterou se mohli ohlásit všichni, kdo chtěli podat novou stížnost či diskutovat o již podaných. Možné to bylo v šesti světových jazycích.

V červenci 2023 byl Rupnik definitivně propuštěn z jezuitského řádu. Tomu sice předcházela žádost Rupnika samotného, té však vyhověno nebylo, neboť si jezuité přáli, aby Rupnik své jednání hlouběji reflektoval. Žádali, aby přihlásil k tomu, co spáchal, konfrontoval se se zlem, jehož se dopustil, a nastoupil cestu pravdy.  Konkrétně od něj požadovali, aby změnil komunitu a přijal nové poslání. To však odmítl. Z řádu tedy byl propuštěn pro „zatvrzelé odmítání dodržování slibu poslušnosti“. Na podzim roku 2023 zrušil papež František promlčecí lhůtu, aby mohl proběhnout soudní proces. Učinil tak po zprávách, které mu zaslala Papežské komise pro ochranu nezletilých a v nichž se hovoří o závažných problémech. K případu poté vystoupily v únoru 2024 dvě ženy z komunity Loyola. Touží se domoci pravdy a spravedlnosti, nikoliv osobní pomsty. 

Umění je odleskem autorova bytí

Rupnikův případ mimo jiné otevírá závažné otázky vztahu mezi umělcem a jeho dílem. Svatý Jan Pavel II. v Listu k umělcům z roku 1999 píše, že umělec při své tvorbě využívá dispozici, kterou byl obdařen. To, co vytvořil, proto nevypovídá nic o jeho charakteru. Na druhé straně ale nelze úplně oddělit morální a uměleckou schopnost. Umělec při vytváření svého díla pochopitelně projevuje svoji osobnost. Dějiny umění nejsou pouze historií děl, ale současně i lidí. „Když totiž umělec tvoří nějaké dílo, vyjadřuje sám sebe až do té míry, že se jeho tvorba stává jedinečným odleskem jeho bytí, toho, čím je, a toho, jak tím je,“ píše sv. Jan Pavel II. umělcům. 

Rupnik byl velmi oblíbeným a vyhledávaným umělcem. V návaznosti na List umělcům si proto musíme položit palčivou otázku, jak se odrážela jeho osobnost v jeho uměleckých výtvorech. Opravdu jsme v jeho díle neviděli nic, co by vyvolávalo pochyby o jeho charakteru? Promítla se nějak Rupnikova osobnost do jeho umění? Stejné otázky se otvírají, i pokud se jedná o zneužívání. Jak to, že si tak dlouho nikdo ničeho nevšiml? Podobně jako o Rupnikových dílech nepanovaly žádné pochybnosti, byly vytěsňovány i signály, které na zneužívání upozorňovaly. V první řadě byla hájena pověst církve, stejně jako se nepochybovalo o kvalitě Rupnikových děl. Snaha za každou cenu chránit instituci způsobila tolik bolesti obětem a ve výsledku poškodila katolickou církev daleko více. Nestála za tím zlá vůle, ale „jen“ strach z pravdy, strach z toho přiznat si, co se skutečně děje a jaké důsledky by to mohlo mít. 

Vyšetřování Rupnikovy kauzy pokračuje, jeho rozsah se dále rozšířil a objevila se nová dokumentace. Paralelně s probíhajícím šetřením se ale rozběhly také diskuse ohledně budoucnosti jeho výtvorů. Na prvním místě je třeba projevit respekt k obětem a vnímat jejich bolest. Názory na tento případ jsou však velmi polarizované, a proto bude potřeba čas, aby konečné rozhodnutí mohlo dozrát. 

Chránit oběti, nebo dílo?

Laura Sgro, právnička pěti obětí, požaduje zakrytí děl.  Lurdský biskup Micas prohlásil, že dle jeho osobního názoru, by bylo lepší autorovu tvorbu odstranit. V Lurdech tak zatím bylo vypnuto osvětlení mozaik, aby již nebyl využíván jejich světelný efekt během mariánského průvodu. Oběti toto řešení přivítaly s tím, že jsou ale nezbytné i další kroky. S tím souhlasí i Micas. Radikály požadující nekompromisní stažení všech umělcových děl však obviňují milovníci Rupnikova díla z obrazoborectví. Biskup uvedl, že ho překvapilo, kolik odporu u některých lidí návrh na odstranění mozaik vyvolal. Nechce proto prosazovat jejich odstranění silou, ale rád by přijal rozhodnutí, které by bylo široce přijato. 

Kolumbovi rytíři přijali jednoznačnější řešení, když 11. července letošního roku oznámili, že látkou zakryjí mozaiky ve svatyni Jana Pavla II. ve Washingtonu a v kapli Svaté rodiny v sídle bratrstva ve státě Connecticut. Díla budou zakrytá nejméně do doby, než Dikasterium pro nauku víry vydá rozhodnutí o probíhajících kauzách. Je možné, že poté dojde k jejich trvalému překrytí omítkou. Své rozhodnutí zdůvodnili základními cíli řádu, jimiž je ochrana rodin, zejména žen a všech zranitelných osob. Kromě toho přijali několik dalších opatření jako výraz solidarity s oběťmi zneužívání.

V lyonské diecézi loni začaly být odstraňovány v mnoha kostelích skleněné vitráže vytvořené knězem a umělcem Louisem Ribesem. Jeho práce byla rovněž velmi oceňována, těšil se dokonce přezdívce „Picasso církve“. Jeho vitráže se vyznačovaly nádhernou hrou světla a barev. V roce 2022, 28 let po smrti tohoto umělce, se ozvaly jeho oběti. Zjistilo se, že zneužíval řadu nezletilých, a to velmi hrubým způsobem. Kromě obdivovaného umění po sobě zanechal desítky hluboce zraněných dětí. Ty dnes naléhají na odstranění Ribesových děl a francouzská církev jim vyšla vstříc. 

Caravggiova pověst nebyla tajemstvím

Hlasy požadující zachování děl kladou důraz na preferenci díla oproti osobě autora. S oblibou argumentují příkladem Caravaggia a dalších umělců, jejichž styl života rozhodně nebyl v souladu s požadavky křesťanské morálky, přičemž ale jejich díla přetrvala staletí a dodnes tvoří součást sakrálního prostoru i dějin umění. Nelze dost dobře srovnávat uměleckou úroveň jednotlivých autorů napříč staletími, ostatně u Rupnika ani nevíme, jak bude jeho odkaz v budoucnu hodnocen. Jeden zásadní rozdíl ale můžeme s jistotou identifikovat. 

O Caravaggiových aférách plných násilností všichni věděli. Podobně tomu bylo u Petra Brandla. Jeho manželka Helena v roce 1708 psala na arcibiskupskou konzistoř stížnost na manžela, jenž ji od svatby zanedbával, špatně s ní zacházel, stýkal se s jinými ženami, neplatil výživné na děti, a rodina kvůli tomu žila ve velké bídě. Pokud tedy církevní představitelé zadávali vytvoření děl těmto umělcům, museli si zodpovědět, proč si vybrali právě je, a nikoliv někoho s bezvadným morálním profilem. Oproti nim se Rupnik dlouhou dobu těšil pověsti zbožného kněze a zadavatelé toto vnitřní dilema nemuseli řešit. 

Rupnik se dosud ke svým činům nijak nevyjádřil. Důvodem k jeho propuštění z jezuitského řádu byla neochota převzít odpovědnost a přijmout rozhodnutí svých představených o novém poslání. Naopak se stále snaží zachovat si prostor, kde by mohl působit. Jako propuštěný řeholník nesměl vykonávat žádné úkony plynoucí ze svátosti svěcení, tedy alespoň do té doby, než najde biskupa, který mu to povolí. Což se mu hravě podařilo, už v srpnu roku 2023 byl přijat (inkardinován) do slovinské diecéze Koper. Protože v té době ještě nebylo o zneužívání rozhodnuto, mohl tamní biskup snadno prohlásit, že na umělce pohlíží jako na nevinného, a umožnil mu využívat všech práv, jež mají diecézní kněží. Žádná zkušební doba, žádné přijetí na zkoušku. 

Umělecká díla vypovídají o svých autorech a vedou k odhalování jejich nitra. Nakolik je ovšem náš zrak otevřený vidět v umění, co nás překračuje, co nás nejen vybízí k novým pohledům, ale přímo provokuje a znepokojuje? Jak bychom se dívali na Rupnikova díla, kdybychom od začátku měli k dispozici všechny informace? Jak se stavíme k dílům, jejichž autoři se svými způsobem života nevejdou do našich kolonek? 

Papež František učinil v tomto směru inspirativní krok vpřed. Nejenže jako první hlava Svatého stolce v historii navštívil Benátské bienale, ale mezi umělkyněmi, jež považuje za inspirující, zmínil bývalou řeholnici Coritu Kent, pop-artovou umělkyni, propojující spiritualitu, umění a své velké téma: sociální spravedlnost. A to i navzdory tomu, že v minulosti zaznívalo na její adresu od církevních představených odsouzení. 

Svatý Jan Pavel II. píše: „Umělec stále hledá skrytý smysl věcí, je trýzněn touhou dokázat vyjádřit svět nepopsatelného.“ Ne vždy je nám ale tato touha plně srozumitelná. Měli bychom proto napnout svůj pohled pod povrch a snažit se rozumět umělcovu sdělení. A třeba více využívat různé umělecké intervence. To, co je hezké a nikoho neruší, bude jistě přijímáno pozitivně. Bude to však dostatečně inspirativní? Měli bychom najít odvahu a nebát se ani umění, které nás může znepokojovat.