Papež František klečel před africkými lídry a prosil o mír. Přesto se v Kongu dál bojuje a stovky nevinných umírají v nelítostném konfliktu o nerostné bohatství. Svět se k násilí staví lhostejně, unaven válkami jinde. Ale vzdát se by znamenalo smířit se se zlem. Křesťanská tradice učí, že boj za pokoj není nikdy zbytečný – a že pokud člověk prohraje, má prohrát se vztyčenou hlavou.
Když v roce 2023 navštívil papež František Kongo a Jižní Súdán, byla jeho cesta deklarována jako „ekumenická pouť míru“. Už v roce zavítal do navštívil Keni, Ugandy a Středoafrické republiky. Tak jako papež Jan Pavel II. je František zvláštním způsobem přitahován africkým kontinentem. Ostatně Afrika je už nyní světadíl s největším počtem křesťanů a jejich množství každým rokem strmě roste.
Vedle duchovního rozměru jeho cesty do Konga a Jižního Súdánu nelze opomenout jeho neúnavnou diplomatickou činnost týkající se usmíření mezi sebou bojujících afrických národů a etnik. Ačkoliv v roce 2019 poklekl ve svém Domě svaté Marty před politickými lídry Jižního Súdánu a políbil jim nohy jako výraz své nejhlubší prosby po míru, jsme na přelomu let 2024 a 2025 svědky jen stěží představitelných násilností v Kongu.
V okolí města Goma, kde se těží těžké kovy pro výrobu elektrobaterií, i ve městě samotném, došlo podle tiskových agentur k silným bojům mezi soupeřícími frakcemi. K obětem patří také asi čtyři sta žen a mnoho nevinných civilních obyvatel včetně dětí. Zdá se, jako by apel papeže Františka nepadl na úrodnou půdu. Povstalci jsou vůči duchovním výzvám imunní. Při své nedávné generální audienci i v dalších proslovech se tak papež znovu obracel ke konkrétním lidem v Kongu, k místním politikům i povstalcům, aby jim připomněl, čím jsou jako křesťané Bohu povinováni.
Pomáhat tam, kde už to všichni vzdali
Obraz papeže klečícího před africkými představiteli, jenž se těžko zvedá a je zadýchaný, by nemohl být silnější. I když jsou události v Kongu zastíněny ruskou válkou proti Ukrajině a po-inaugurační americkou kocovinou a i když se příměří či přímo ukončení násilí jeví jako nereálné, je to opět papež František, který tam, kde to už všichni vzdali, nasazuje všechny dostupné páky svého úřadu, aby na dálku pomohl těm nejohroženějším.
Je pochopitelně těžko představitelné, že by svět na boje o nerostné suroviny reagoval tím, že je přestane z afrického kontinentu nakupovat. Jenže i ve světě, který je – částečně právem – unaven minulými i současnými válkami, kdy se navíc musí připravovat na patrně mnohem větší konflikt, se křesťané nemohou vzdát toho, co po nich žádal sám jejich Pán: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Matouš 5:9)
Možná se někdo ze čtenářů ocitl v životě v situaci, která se mu jevila jako bezvýchodná. Neviděl světlo na konci tunelu. Zdálo se mu, že nemůže vyhrát, že je všechno ztraceno a žádná budoucnost už nebude. Jednu věc si ale člověk na svém životě ověřil – a pokud mohl, tak ji přijal za vlastní: pokud se totiž člověk vzdá, nebude mu líp. Možná mu nebude líp ani tehdy, kdy do boje za své věci investuje všechnu svoji energii. Může si být ale před Bohem, před těmi, které miluje, a nakonec i sám před sebou jistý, že se pokusil, že to nevzdal a že pokud prohrál, neprohrál na kolenou, ale se vztyčenou hlavou.
Modlitby za pokoj
Modlitby za smíření a mír patří v křesťanské tradici k těm vůbec nejstarším. Prosíme Boha, abychom našli sílu a způsoby, jak by mohl vstoupit do našich osobních příběhů a bolestí. Boha přece není nikde méně. Je ho tam právě tolik, kolik ho mají lidé ve svém srdci a v otisku své služby a svého díla. Věříme, že ani v situacích, které jsou lidským rozumem nepochopitelné, Bůh neschází. s
Mají-li lidské situace své jasné lidské řešení – a patří mezi ně i války a konflikty, které zavinili zase jen lidé – je třeba v modlitbě prosit o sílu stát se tím, kdo působí pokoj, i kdyby se to mělo týkat jen jednoho jediného člověka v nesnázích. Neměli bychom v modlitbách a prosbách zapomínat ani na africký kontinent. Je to jedna z kolébek naší civilizace. Jsme privilegováni tím, že žijeme v míru a v relativním dostatku. Přemýšlejme nad tím, co kdysi napsal lékař, teolog, hudebník a misionář v gabonském Lambaréné Albert Schweitzer:
„Co jsi na zdraví, na darech, na výkonnosti, na úspěchu, na krásném dětství, na harmonických domácích poměrech dostal ve srovnání s ostatními navíc, to nesmíš pokládat za samozřejmé. Za to musíš něco zaplatit. Musíš prokázat mimořádnou oddanost života životu.“
