Jak nezničit sebe a druhé ve službě druhým

Pomáhat druhým je vznešené poslání, může nás však dovést až na pokraj vlastních sil. Jak sloužit, aniž bychom zničili sebe nebo své blízké? Osobní zkušenosti, biblické principy i psychologické poznatky připomínají, že služba potřebuje pevnou identitu, hluboké vztahy a život prožívaný s Kristem.

Před pár měsíci mnohými z nás otřásla zpráva o smrti profesora Radovana Ptáčka, jednoho z nejlepších českých psychologů. Já sám s velkým užitkem poslouchám jeho rozhovory či přednášky na YouTube a fascinuje mě jeho erudice spojená se schopností vysvětlit věci jasně, srozumitelně, a přitom odborně, a dávat do souvislostí poznatky psychologie, neurovědy či sociologie. 

Slyšel jsem také jeho přednášku o prevenci sebevraždy… a pak přišla zpráva, že si sám vzal život. Neznám a ani mě nezajímají hlubší okolnosti jeho smrti, ale o to v tomto článku nejde. Byl člověkem, který pomáhal druhým, ale v určitém momentu se něco pokazilo natolik, že i když znal správné odpovědi lépe než kdokoliv z nás, nepomohlo mu to. Jak se to mohlo stát?

Když jsem se kdysi rozhodl kandidovat na předsedu Rady Církve bratrské, nemohl jsem z jistých důvodů opustit sbor, kde jsem byl kazatelem. Řekl jsem si, že zařadím nejvyšší rychlostní stupeň a vše zvládnu. Skutečně jsem přednášel, kázal, psal, jezdil po celé republice, řešil konflikty a zároveň vedl poměrně velký sbor. Dokázal jsem myslí potlačit emoce podobně, jako běžec potlačuje bolest při závodu. Mozek sice vysílá signály „zastav“, vy je ale musíte eliminovat. Když to však přeženete, hrozí kolaps. A právě to se stalo i mně – nečekaně mi zkolaboval imunitní systém.

Později jsem objevil dílo židovsko-kanadského psychoterapeuta Gábora Matého. Maté po mnoha letech klinické praxe sestavil seznam osobnostních rysů lidí trpících chronickými chorobami, včetně autoimunitních onemocnění:

• Automatické a nutkavé obavy o emoční potřeby druhých spojené s ignorováním těch vlastních.
• Rigidní identifikace se sociální rolí, povinnostmi a odpovědností.
• Přemotivovanost, hyperzodpovědnost spojená s multitaskingem, to vše vycházející z přesvědčení, že člověk musí svoji existenci ospravedlnit neustálou činností.
• Potlačování zdravých sebeobranných projevů agrese a hněvu.
• Nutkavé jednání na základě přesvědčení, že člověk nese plnou odpovědnost za to, jak se cítí druzí, a že nesmí nikoho zklamat.

Autor dodává, že tyto rysy nemají nic společného s vůlí nebo vědomým rozhodováním.

Asi nemusím dodávat, že jsem se v mnoha z těchto bodů našel – možná byste se v nich našli i vy. Nevím jistě, zda mé autoimunitní onemocnění přímo souviselo s touto situací, možná mi tělo jen dalo stopku. Díky Bohu a známostem mé maminky na revmatologickém ústavu jsem se nakonec vrátil zpět do života.

Proč tento úvod? Protože jedna věc je dávat, druhá věc brát. Jedna věc je sloužit, druhá přijímat duchovní energii. Obojí je přitom hluboce provázáno. Pokud jen bereme, stáváme se konzumenty – a člověk nebyl stvořen, aby pouze konzumoval. Zároveň, pokud jen dáváme, hrozí nejen vyčerpání a zdravotní problémy, ale i riziko, že deficit začneme kompenzovat různými závislostmi.

Vnímám čtyři oblasti, které považuji za zásadní pro každého, kdo chce dlouhodobě pomáhat druhým.

Identita

Pokud bychom se na Ježíšův veřejný život dívali jako na úsečku, byla by tato úsečka zarámována útokem na jeho identitu, tedy otázkou: „Kdo jsi?“ Když Ježíš vstupuje do veřejné služby, satan mu třikrát říká: „Jsi-li Syn Boží, dokaž to.“ Nechci zde psát přímo o Ježíšově pokušení, ale právě o onom trojím „jsi-li“. Co tato otázka znamená? Jinými slovy říká: „Dokaž, že za něco stojíš, že něco umíš, že máš hodnotu, že tě tvůj Otec skutečně miluje.“

Další útok na Kristovu identitu přichází na kříži, kdy ho někdo z přihlížejících vyzývá: „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže.“ V jistém smyslu je to stejná otázka jako na začátku jeho veřejné služby – opět znamená: „Konečně dokaž, že za něco stojíš, že máš moc, že vše, co jsi říkal, je pravda, že tě tvůj Otec opravdu miluje.“

Pokud pomáháme druhým, sami se stáváme zranitelnými. Víc či méně odkrýváme své životy a dáváme ze sebe kus druhým. Do služby druhým také často vkládáme mnoho emocí. Výsledky této služby navíc často nepřicházejí rychle – někdy dokonce nepřijdou vůbec –, což v nás může vyvolat pocit, že nepracujeme dost dobře. Aby nás tato realita nezlomila, musí být naše identita pevně zakotvena v Ježíši, a to konkrétně v poznání, že on žádné naše výkony nepotřebuje. Potřebuje „jen“ naše srdce. Pokud naše identita nebude zakotvena v Kristu, budeme neustále závislí na hodnocení druhých a budeme mít tendenci příliš dávat na odiv právě ty oblasti, od kterých očekáváme uznání okolí – a to není dobré.

Vztahy

Na začátku Bible dvakrát čteme, že něco „není dobré“, a pokaždé je to v kontextu vztahů. Poprvé, když Bůh stvoří Adama, říká: „Není dobré, aby byl člověk sám.“ Podruhé, když Mojžíš soudí lid a už to nezvládá, slyší od svého tchána Jitra: „Není to dobrý způsob, jak to děláš. Úplně se vyčerpáš, stejně jako tento lid, který je s tebou. Je to pro tebe příliš obtížné. Sám to nezvládneš.“

Potřebujeme druhé lidi, potřebujeme žít v kontextu hlubokých vztahů. Když se Ježíš vydává na svou nejtěžší cestu – na kříž, poprosí tři své nejbližší učedníky, aby se šli modlit spolu s ním. Někomu to může znít překvapivě, protože kdo jiný než Ježíš by měl zvládnout samotu? Vždyť měl přece svého nebeského Otce, tak proč potřeboval učedníky? Protože Ježíš byl také člověkem a jako člověk potřeboval, aby s ním druzí sdíleli jeho zápasy.

Problém některých vedoucích a lidí, kteří pomáhají druhým, je v tom, že sice dokážou druhým skvěle pomáhat, ale neumějí s nimi být v normálním lidském vztahu. Můžete mít pocit, že na vás zkoušejí terapii, že vás „učedníkují“, nebo že vám dávají pouze (byť často dobré) rady, jenže neumějí být v běžném, blízkém a otevřeném vztahu. V terapii a obecně v pomáhajících profesích se často zdůrazňuje potřeba mít svého supervizora, což samozřejmě dává smysl. Přesto jde o něco umělého – aniž bych to chtěl jakkoli kritizovat, protože to považuji za velmi důležité. Chci tím jen říct, že pokud mám být skutečně pomocí pro druhé, potřebuji vytvářet a udržovat hluboké a zároveň zdravé vztahy.

Život jako poslání

Většina z mých čtenářů pracuje v sekulárním zaměstnání. Když však čteme, jak byl Petr povolán ke službě, stalo se to během obyčejného rybolovu. Ježíšova podobenství se také téměř vždy odehrávají uprostřed každodenních povinností. Ježíš přirovnává Boží království častěji k majetku a penězům než k modlitbě, chrámu či bohoslužbě. Tím říká, že nerozlišuje mezi kostelem a kanceláří, nedělí a pondělím, ale ptá se, zda jsme tam s ním, nebo bez něj.

Pokud vnímáme svůj život jako poslání, začínáme se ptát: „Pane, jak chceš použít to, co umím, kdo jsem a co mám?“ Život jako poslání odlišuje obyčejné od neobyčejného.

Pro Krista s Kristem

Autor knihy Emocionálně zdravý vedoucí Peter Scazzero píše o nezralých služebnících, kteří nahrazují „bytí s Bohem“ pouze „konáním pro Boha“. Takoví lidé dávají Bohu více, než od něj přijímají. Nároky a tlak spojený s vedením mají za následek, že člověk není schopen žít v pravidelném životním rytmu. Ve chvílích, kdy je ochoten si přiznat pravdu, si uvědomuje, že jeho pohár je prázdný, v lepším případě poloprázdný, a že nepociťuje radost z Boha, o které mluví před druhými.

Autor upozorňuje na čtyři obvyklé symptomy emocionálně nezralého služebníka: „Nízké sebepoznání a ignorování toho, co se děje v jeho nitru; nadřazování služby nad rodinu; vykonávání většího množství aktivit pro Boha, než je jeho vztah s Bohem schopen ustát; absence rytmu sabatu, tedy jednoho volného dne v týdnu.“

Z těchto bodů autor následně vyvozuje čtyři nezdravá přikázání: „Dokud ve službě nedosáhneš viditelných a měřitelných úspěchů, nejsi úspěšný. To, co děláš, je důležitější než to, kým jsi. Povrchní zbožnost je v pořádku. Dokud věci fungují, do ničeho nevrtej.“

Chci tím říct, že se dá sloužit Ježíši bez Ježíše, Bohu bez Boha. Mezi křesťany se občas dává k dobru historka, že někdo přišel za kazatelem pro radu, a ten mu řekl: „Modli se, čti Bibli a vše bude OK.“ Dobře chápu, proč se to říká, ale obávám se, zda jsme s vaničkou nevylili i dítě – že už příliš nevěříme v moc modlitby a mnohem více důvěřujeme různým terapeutickým postupům. Pravdou však je, že potřebujeme obojí. Pokud ve své službě nebudeme u zdroje, budeme škodit sobě i druhým a dříve či později duchovně vyschneme. Možná dál budeme schopni pomáhat, ale duchovně pojedeme jen na jakéhosi autopilota.

Možná chcete pomáhat druhým, nebo už aktivně pomáháte. To je skvělé! Jak však ukázaly možná trochu drsné příklady v úvodu, služba druhým s sebou může nést i různá úskalí. Abychom alespoň některým z těchto úskalí dokázali lépe čelit, vybral jsem čtyři oblasti, které považuji za klíčové: mít identitu pevně zakořeněnou v Kristu, budovat zdravé vztahy, vnímat svůj život jako poslání a sloužit Kristu společně s Kristem.