Zpovědní tajemství je chráněné zákonem i vírou, ale není bez hranic. Kdy se zpověď stává zpovědí? Jak se kněz staví k hříšníkovi, který hledá Krista, a jak k těm, kteří ho jen zneužívají jako „poslední možnost“? Rozlišování mezi výpovědí a zpovědí je nejen otázkou etiky, ale i právních a duchovních pravidel.
Přišel za mnou student a zeptal se: „Prosím tě, když se ti někdo zpovídá z vraždy… Musíš to hlásit policii?“ Odpovídám: „Mám právo mlčet. Zpovědní tajemství je neprolomitelné.“ A dovolím si dvě poznámky. První: Není zpovědí, když člověk začne mluvit o tom, co udělal, dělá či chce udělat. Prostě jen tak mluví o sobě… Na formátu zpovědi se musíme domluvit a podmínky nemá jen kajícník, ale mám je také já jako zpovědník. Druhá poznámka: Fakt si nepamatuji, že by za čtyřicet let mé služby někdo takový přišel. A kolegové katolíci, kteří jsou cílem podobných otázek daleko více než já, mluví podobně. To není jen tak, přijít ke zpovědi!
Ale svět je bizarní – takže uvažujme svobodně podle té studentské představy: Mohl by to být nějak vyšinutý člověk, a pak by šlo o život i mně. Buď mám zemřít, nebo se mám stát alespoň morálně spolupachatelem. Pokud bych měl šanci setkání přežít, určitě bych událost oznámil, protože nikdy nevím, jestli „to“ neudělá znovu nebo si na cestě ode mě někde neublíží sám, třeba když skočí pod vlak. To už je málem jako téma do detektivek. Pokud je to nemocný chudák, pak život je největší pravidlo, které mám zachovávat.
Každopádně v § 368, odst. 3, zákona číslo 40 ve Sbírce zákonů z roku 2009 je ustanovení, které dovoluje duchovnímu odepřít svědectví s ohledem na zpovědní tajemství. Trestní zákoník, ani ve znění pozdějších předpisů, nemluví o připravovaných trestných činech. Týká se jen činů, které už byly spáchány. Kdyby takový záměr kněz, řádně ustanovený církví ke službě, zamlčel, je vinen tak jako tak. Kdyby se pokoušel nešťastníkovi úmysly a záměry prokazatelně rozmluvit a čin by byl přesto spáchán, mohl by podle právníků vyváznout. Stejně jako jiní, kteří se snažili, ale nezvolili vhodný prostředek k překažení zlého úmyslu.
To se samozřejmě nelíbí církevním radikálům, kteří si vyžadují právo absolutní mlčenlivosti. Tady si trochu nerozumíme napříč církvemi. Katolíci mají v české a moravské tradici dva mučedníky zpovědního tajemství. Ač jsou tyto dva příběhy nejasné, mají velký ohlas a sílu. Ale ve skutečnosti zavádějí věcnou debatu o zpovědi jinam.
Hodně často je to tak, jak to popsal Karel Čapek v knize Povídky z druhé kapsy (1929). Jedna z nich se přímo jmenuje Ušní zpověď. Nešťastník v ní obtěžoval kněze, advokáty a lékaře. Ale od kněze nechtěl rozhřešení, od advokáta nežádal sepsání doznání a jedinou útěchou, kterou bez hlesu přijal, byly injekce morfia před smrtí. Čapek se v krásně napsané povídce mýlil v tom, že cokoliv, co nemladý zoufalec s odulou tváří knězi řekne, musí být zpovědním tajemstvím. Není!
Přiznám se, že dělám zásadní rozdíl mezi tím, když se někdo chce vypovídat nebo vyzpovídat. Zpověď nemá řešit neklid, špatné spaní a zlé myšlenky, které se vracejí po činu, pokud nebyl napraven pokáním. Zpověď je přece jen proto, aby člověk, který hledá Krista se vším všudy (tedy i s pokáním a přijetím odpovědnosti), potřeboval ujištění, že jde cestou, po níž by měl jít, a nebude na ní sám – Kristus bude s ním a dá mu sílu.
Ještě jednou a jasně: Na tom, že náš rozhovor bude zpovědí, se musíme spolu dohodnout. To je takové síto před zpovědí. Neslibuji zpovědní tajemství pro cokoliv. Zcela otevřeně říkám, že bez ochoty k pokání a činu nápravy nejde o zpověď. Nejsem přece mamlas, který musí mlčet jako hrob, když si to někdo umane a vykřikuje, že to byla přece zpověď…
Zpět k té studentské otázce: Kdyby tou mojí návštěvou byla zlomená duše, která hluboce lituje toho, co udělala, a chce to napravit, pak bych byl přece jen zastávkou na cestě na policii! A nemusel bych nic říkat. Zlomenou duši bych na policii doprovázel. Doprovázel bych kajícníka také k poškozeným, když by chtěl alespoň trochu napravit, co spáchal. Nemá být sám!
Pokud kdokoliv opravdu chce odpuštění od Krista, musí začít mluvit sám… Kdybych já mluvil na policii v rámci tohoto úkonu zpovědi a nápravy, podle zákona moje svědectví není použitelné v úkonech trestního řízení. Jinými slovy, nesmím prolomit zpovědní tajemství před Bohem ani před lidmi. A hlídá to jak Bůh, tak trestní zákoník. Ale i beze slov mohu udělat mnohé!
Takže v tu svatou chvíli doznání bych stál vedle kajícníka, byl bych jako hříšník vedle hříšníka. Podporoval bych jej, pomáhal mu a nesl těžkosti jeho života, které přijdou. Rozhodl se přece žít podle Božích zákonů a konat správnou věc! Patří mu úcta a povzbuzení – a moje mlčení. To je zpověď! A vůbec mi nebude vadit, když kterákoliv církev uzná, že tuhle službu svěří ještě dalším lidem.
Dnes o zpovědi mluví kdekdo. Většinou však ti, kteří zpověď nezažili. A také nikdy nezpovídali. Vzrušení do diskuse přinášejí vyslovené a nevyslovené příběhy o zamlčených zlořádech. Pokud špinavosti někdo zamlčí a skryje, bude to bezcharakterní člověk, ať už budou pravidla daná zákony jakákoliv. Žádný zákon ani žádná smlouva jej nevyviní z bezpáteřního zakrývání špinavosti. Nerozumím poplachu před právními normami, že by snad mohly způsobit něco zlého. A koneckonců, každý příběh je přezkoumatelný soudem, který rozhodne, zda byla pravidla použita správně či nesprávně.
Zpověď dopřává každému jedinci důstojnost. Nikdo po mně nesmí chtít, abych ze skutečné nebo mediální kazatelny rozplétal jednotlivé příběhy. Mnohokrát mi byla vnucována slova z 1. dopisu Pavlova Timotejovi 5:20: „Ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby se báli i ostatní.“ A s nárokem jakéhosi španělského inkvizičního nadšení se po mně žádalo, abych byl náročný a trestal. A to, co nejvíce veřejně. Aby se lidé báli!
Ta slova ale v souvislosti textu zapřísahají Timoteje, aby dopřál jednotlivým lidem řádný proces, nestranil jedněm ani druhým. Choval se uctivě k obžalovaným starým i mladým. Slova kárat a trestat jsme si zvykli vykládat jako potlačovací a donucovací úkony. A to je špatně. Původní slova stejně tak hovoří o dokazování, rozebírání a řádném procesu. Tedy o otevřené příležitosti si vzájemně porozumět. A to má působit bázeň. Ta průhlednost a jasnost našeho jednání.
Křesťanství, jehož zakladatel, Pán Ježíš Kristus, byl zavražděn po závadném justičním procesu, je povinno držet práva obviněných. Ježíšův proces vykazoval mnoho závažných chyb. Tím spíše Ježíšovi učedníci dbají na průhlednost, úplnost a dobrovolnost evangelia. Jestliže je to Boží moc, pak přece musí mít evangelium svou moc samo o sobě a není třeba žádného násilí, aby byly jeho nároky prosazeny.
