Když mě redakce časopisu Brána požádala, abych sepsal článek o radikálech v Bibli, celý den jsem s odpovědí váhal. Radikálové jsou mi nepříjemní. Je na nich pro mě cosi nesrozumitelného, umanutého, cosi nemilosrdného. Jak o nich psát?
Nemyslím přitom jen na radikály, které Bible odsuzuje: Na Saula z Tarzu, který pro zákon Boží horlil natolik, že na krev stíhal Ježíšovy žáky (Skutky 9,1n). Nebo na Jana a Jakuba, kteří chtěli svrhnout nebeský oheň na vesničany, protože odmítli vyslechnout jejich Mistra (Lukáš 9,51–56). Myslím i na radikály zbožné, Biblí chválené! Na kněze Pinchase, který vzplál Boží žárlivostí a oštěpem proklál izraelského předáka Zimrího a midjánskou princeznu Kozbí – tu „až k jejím rodidlům“ (Bible nešetří detaily), zrovna když se ve stanu oddávali zakázané vášni (Numeri 25).
Myslím na Elijáše, který Baalovy a Ašéřiny kněze na hoře Karmel nejen zesměšnil, nýbrž pak i zmasakroval (bezmála tisíc mužů a žen) a který horlivostí pro Boha sám vyhořel (1Královská 18–19). Myslím na Abrahama, který svého prvorozeného syna vyhnal na Boží rozkaz do pouště a druhého, toho zaslíbeného, skoro podřízl na oltáři (Genesis 21–22). Myslím ale i na „neškodné radikály“: na proroka Izajáše, který tři roky chodil nahý (Iz 20); na Jeremjáše, který se poslušně vzdal manželského života (Jr 16); na Ezechiela, který nesměl veřejně oplakat smrt manželky, „žádosti svých očí“ (Ez 24,15nn).
Myslím na pravého Ježíšova učedníka, který nemá oplakávat a pohřbít ani svého otce, ani se rozžehnat se svými živými milými (Lukáš 9,57nn). Na apoštola Pavla, který se štítivými slovy odkládá vše, co mu bývalo drahé – jen aby teď získal Krista (Filipským 3,4nn). Myslím na tyto a další biblické radikály, kteří vše vsadili na jednu kartu, odložili umírněné způsoby a cílevědomě (až umanutě) a obětavě (vlastně násilně vůči sobě i vůči druhým, nepřátelům i milovaným) žili a umírali (a někdy i zabíjeli) – podle poznané pravdy, nekompromisně a z gruntu, přímo od kořene (latinsky radix).
Nevím, jak o nich psát, a trápí mě to. Protože – doznal jsem – jim nerozumím; avšak Bible, „svíce nohám mým“, mnohé z nich chválí. Protože jsem dítě moderní, uměřené, mírové Evropy; avšak také se hlásím ke Kristu, který zemi nepřinesl pokoj, jak říká, nýbrž rozdělení, a to i mezi nejbližšími lidmi, ba uvnitř lidského srdce, dokonce uvnitř srdce Kristových nejbližších (L 12,49–53; 2,34n; 9,22–26).
Vím, že Bůh, že Kristus je radikál! Že bude soudit svět a radikálně oddělí dobro od zla. Že odmění dobré, ale taky že vykoření a potrestá každé zlo – i to, které bylo promlčeno, na které lidské soudy nedosáhly. Ano, jde to proti srsti naší moderní toleranci; ale je v tom vlastně i obrovská útěcha (zrovna dnes, když Ukrajina, a nejen ona, trpí krutostí a lží). V tom, že dějiny i jednotlivé lidské životy neskončí všeobecným kompromisem, neslanou nemastnou plichtou, ledabylým pardonem, jako by se nic nestalo a nic se přece nejedlo tak horké; nýbrž – to je ta útěcha plynoucí z Kristovy radikálnosti – že dějiny i lidské osudy dojdou satisfakce a nápravy, trestu, ale i milosti (Ř 2,16).
A tak hledám, jak se v tom vyznat. A nacházím nápovědu: že to Ježíš je radikál! Že to on svým křížem a slovem vnáší mezi lidi rozdělení; že to jeho slovo žádá jednoznačnou odpověď víry, třebas víry klopýtající. A že o pravdu je tedy možno, nutno se nadále i přít. Ale Kristem blahoslavení že jsou zároveň ti, kdo působí pokoj, jsou milosrdní a tiší, kdo odpouštějí a žízní po spravedlnosti; a jsou pro spravedlnost třeba i utlačováni, přičemž sami neutlačují – právě jako On (Mt 5).
Autor je teolog a vyučující na Evangelikálním teologickém semináři v Praze
Autor: David Beňa
Zdroj: Časopis Brána
Pochválen buď Pán Ježíš Kristus! Měl jsem za to, že bratří evangelíci vyznávají Lutherovo ” Sola scriptura”. Pokud autor článku nevěří tomu, co je psáno v Novém zákoně, tomu , co nám Pán Ježíš sděluje, je tedy autor článku skutečně věřícím křesťanem? V opačném případě, tedy pokud zpochybňuje Evangelia, dělá z Pána Ježíše lháře, a nebo by mohl být jen provokatérem? Pokoj a Dobro HBV
Autor článku je evangelikál,ne luterský evangelík,to si pletete.
Evangelikálové jsou “letničtí”,proto ta vyjádření.
Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!
O to hůře, protože “Evangelikalismus” označuje konzervativní větev protestantismu, která se vyznačuje důrazem na fakt, že Bible je pro ně jediným zdrojem víry a Božího zjevení – právě zde se uplatňuje princip “Sola scriptura”, proto mne autor článku překvapuje.
Pokoj a Dobro HBV
Autora pohoršují některé skutečnosti, které jsou v Bibli popsány, např. v souvislosti s knězem Pinchasem, s prorokem Eliášem, s Abrahámem a j. Trápí ho to, neví jak o nich psát, protože jim nerozumí. Na druhé straně se hlásí ke Kristu, pro kterého jsou tyto skutečnosti a celý Mojžíšův Zákon projevem Boží spravedlnosti a lásky k člověku. Autorova úcta ke Kristu by ho měla vést k tomu, aby se snažil porozumět tomu, co bylo pro Krista svaté, spravedlivé a pravdivé. Kristův příchod byl těmito skutečnostmi podmíněn. Kdo chce, skrze J.Krista přicházet k Bohu, musí chtít dělat pokroky v porozumění Božího slova, jen tak může lépe a přesněji chápat co je to spravedlnost a láska. Bible je kniha psaná pod vlivem jednoho ducha – Božího ducha. Od první knihy až do poslední ji spojuje jeden námět. A to přesto, že začátek psaní a konec psaní Bible dělí celá tisíciletí.
Mazec že? Když jsem cetl Bibli poprvé, nemohl jsem tomu uvěřit. A právě proto je to kniha knih. Je všechno možné jenom ne nudná. Myslím že i Ti největší ateiste Ti kteří nejenže se věřícím vysmívají ale nazývají je panbickari apod. Ve skrytu duše tuší že Bůh nejenže dobře ví co dělá ale také to není žádné orezavatko apod. A je to tak dobře.
Jediná pravda o trojjediném Bohu je, že Boha Otce poznáváme skrze Syna Ježíše prostřednictvím Ducha Svatého. Bible a zvláště Nový Zákon vypovídá jednu základní pravdu. Svět stvořil Bůh a člověka, aby žil podle Božího příkladu. Když Ježíš působil po přijetí křtu mezi Židy, tak jasně dával na najevo, že pro Boha je důležitější milosrdenství než oběti. Z tohoto pohledu je Ježíš Nazaretský radikální. Obětoval sám sebe za lidí, aby Bůh mohl lidem odpustit. Jediným předpokladem je, aby člověk Ježíši Nazaretskému uvěřil a toužil po Božím milosrdenství.
Dovolím si k tomu přidat poznámku: dalším nutným předpokladem pro to,aby Bůh mohl člověku odpustit a projevit milosrdenství je, uvěřit v tuto oběť a přijmout ji. To znamená vést obětavý, nesobecký život jako on.
Pochválen buď Pán Ježíš Kristus ! Platí 2 podmínky:
ad1/ Spravedlivý z víry bude živ ( Řím 1,17, Ab 2,1-5)
a zároveň nutné splnit :
ad 2/ Jk 2,17 “Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky ( milosrdenství), je sama o sobě mrtvá.”
Pokoj a Dobro HBV
Když jste na začátku zmínil M.Luthera,který vyznával jen SOLA FIDE.
Pochválen buď Pán Ježíš Kristus !
Dle dostupných informací Luther zpočátku neusiloval o založení nové církve, ale o reformu stávající církve na základě těchto pěti reformačních zásad (v pořadí logiky spásy -dle Luthera ):
U “Sola fide” si račte povšimnout, že mu chybí právě podmínka dobrých skutků. Viz Jk 2,17 “Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky , je sama o sobě mrtvá.”
Pokoj a Dobro HBV
A nebo je to jinak…
To, co je pro jedny zásadovost, která v zájmu dobra vraždí, může být pro člověka, který tyto příběhy čte nezaujatě připomínka toho, že v každém člověku je zášť, povýšenost, nesnášenlivost, že každý hřeší a že biblické postavy jsou zde pro naše poučení, abychom na jejich hříších viděli, kam až můžeme ve svých pudech a nesnášenlivosti (obalených samozřejmě horlivou zbožností) zajít.
A také neznáme způsob vyjadřování tehdejšího Izraele, nepoznáme nadsázku, která má ukázat na daný problém v ostrém světle, nepoznáme způsob jejich humoru a bereme vše doslova jako autisté a své černobílé vnímání nevidíme. Autista nechápe, že jiní chápou jinak.
A 6e Bůh je radikál? Pokud je takový radikál, jako jej chápeme z výkladu Bible, tak je jen člověkem plným emocí, vzteku, který neví co dělá – jednou potopa světa, jednou chce vyvraždit národy klaté včetně nemluvňat i dobytka, podruhé obětuje svého syna (část sebe), aby usmířil sám sebe (jednu třetinu). To je chápání člověka.
Bůh, který nás, náš rozum, chápání, emoce a touhu po lidské spravedlnosti nepřevyšuje, je jen v naší hlavě a toto chápání Boha lidi okrádá o víru.
Boha nelze pochopit, a je nutné doufat, že je lepší než my, v jiného věřit nelze.
Jak by v lidské omezené jinak spravedlnosti dopadli např. psychopaté, které Bůh na svět povolal bez svědomí, narodili se tak?
P.S. Nestručný výcuc některých myšlenek.
Richard Rohr v útlé knížečce “Číst Bibli jako Ježíš” říká, že Ježíš si z Bible vybíral a upravoval. O sobě pak tvrdí, že cítí nedůvěru k čemukoli, co nevede k pomáhající lásce k lidem na okraji společnosti, k outsidrům, hříšníkům, k těm, které Ježíš nazývá “nejmenšími z bratří a sester”. Navíc pracuje s vlastním sebepoznáním, ke svou sadou klapek na očích, počítá s tím, že dar každého z nás je opačnou stranou našich hříchů a předsudků. Říká, že doslovný výklad Bible je nejméně užitečný a nejméně plodný. Píše, že fundamentalisté používají příběhy, aby ospravedlnili vlastní agresivní chování, že Bible netvrdí, že existuje pouze jeden neomylný způsob, jak sdělit pravdu, že ji nelze vnímat bez jejich pisatelů, kontextu.
Ježíš Písmo až tak moc necituje, mluví o své vlastní zkušenosti s Bohem a lidstvem, sám nenapsal nic, co by přetrvalo, nechtěl, abychom se spoléhali na jeho přesné formulace. Ignoruje veškeré pasáže, které by legitimizovaly násilí, je odmítač citování Bible, nesouhlasí s Písmem tam, kde klade důraz na lidské příkazy, provokuje nabouráváním zdánlivě posvátných tabu (práce o sabatu, nejíst s hříšníky, nedotýkat se malomocných,…) má židovský zdravý rozum.
Používá své vlastní písmo, aby učil poselství o radikální inkluzi, milosrdenství a spravedlnosti, netrestá, ale obrací lidi ke svému svědomí.
Závěrem píše, že mnohé z nejhorších genocid a zvěrstev v dějinách byly podpořeny citáty z Písma sobeckými a vyděšenými lidmi.
Pokud jsme křesťané, měli bychom napodobovat Ježíše, který ukazoval, jak být skutečnými lidmi. Svobodnými, přijímajícími, bránícími slabé a oběti. To považuji za jádro, podstata není ve slovech o Bohu, hříchu, odměně a trestu.
Ve skupinové hře na “Zlou čarodějnici” je cílem, aby vyhráli všichni. Ti, kterým se podaří kolem ní projít, se vracejí pro ostatní, protože jinak než záchranou všech hra nemůže skončit. Nakonec je “odklet” i člověk, který hrál čarodějnici. Cílem hry je psychologický prožitek štěstí, že nikdo není vyloučen.