Husův sbor Vršovice ve spolupráci s Vršovickým divadlem MANA uvedl v neděli 8. října premiéru svého site specific projektu s názvem Otevřená zpovědnice. Představení zaštítěné vršovickým Husovým sborem tematizuje ožehavé téma sexuálního zneužívání v církvi a zároveň otevírá věcnou diskusi s odborníky na toto téma. „Pro služebníky církve na vedoucích pozicích by mělo být povinné školení, jak s oběťmi pracovat. Pro ty, kteří by se o tom rádi něco dozvěděli z vlastní iniciativy, je tu Otevřená zpovědnice,“ říká farář a zároveň ředitel Vršovického divadla MANA David Frýdl.
Do kostelních lavic pomalu usazuje návštěvníky Jiří Lábus v kolárku. Na každé z nich je položen letáček iniciativy Někdo ti uvěří, shrnující statistiky sexuálního násilí. Znásilnění zažila každá desátá žena, sexuální obtěžování každá třetí. Třeba zrovna jedna z těch, co sedí s vámi v lavici. Vrháme na sebe s kamarádkou významný pohled a zhluboka se nadechujeme. Obě jsme totiž několikanásobnými oběťmi obojího (byť ne v církevním prostředí). Možná i proto jsme dnes tady. Skoro se mi chce stisknout jí povzbudivě ruku, ale ani jedna nemáme – ze zjevných důvodů – ráda fyzický kontakt, a tak se na sebe jen s pochopením usmějeme. Od prvních minut je jasné, že Otevřená zpovědnice nebude obyčejným divadelním představením, ale že bude otevírat bolestivá témata.
Herec, proslulý spíše komediálními rolemi, působí v roli kněze naprosto přirozeně, když vítá shromáždění na koncertu duchovní hudby. Jakmile však nadšeně představuje dětského sólistu, dává se tušit, že představení, otevírající palčivé téma sexuálního zneužívání v církvi, již začalo. Chlapec dětským sopránem s viditelnou nervozitou zpívá symbolické „Dona nobis pacem“ – Daruj nám pokoj a Jiří Lábus nadšeně tleská a volá bravo. Náklonnost kněze, v jehož roli vystupuje, není tak docela nevinná.
Rakouský dramatik Felix Mitterer je pověstný svými mnohdy kontroverzními, až provokativními náměty. Jeho drama Zpověď u nás dosud nastudoval pouze Český rozhlas jako divadelní hru, inscenována v divadle však dosud žádným souborem nebyla, ačkoli získala v zahraničí několik ocenění. O to překvapivější se zdá, že ji pod názvem Otevřená zpovědnice uvádí právě divadlo spojené s husitskou církví.
Vršovické divadlo MANA je unikátní jak svým umístěním, tak osobou svého ředitele. Zatímco v přízemí David Frýdl šéfuje divadelnímu souboru, o patro výše je farářem Husova sboru. A právě z jeho iniciativy vzešel site specific projekt Otevřená zpovědnice, který spojuje krátký úvodní koncert, psychologické drama v režii Ondřeje Zajíce a následnou debatu odborníků na sexuální násilí (nejen) v církevních řadách. „Páchá-li násilí církev, je to ostudnější a horší, než když se ho dopouští někdo, komu se nikdy žádného osvícení nedostalo,“ lze se dočíst v tiskové zprávě.
Zneužitý se zpovídá pachateli
Z děje lze prozradit toliko, co se divák dočte v anotaci, a sice, že v tomto komorním dramatu dochází ke konfrontaci muže, který se přišel vyzpovídat, s knězem, jenž ho leta zneužíval. Už to dává tušit emotivně drásající divácký zážitek, kterému neubírá na autenticitě ani to, že jde o scénické čtení a oba představitelé čas od času obracejí strany scénáře. Martin (v podání Martina Dejdara) postupně knězi i divákům odkrývá jednotlivé stránky svého života, který jako by byl od počátku určován několika prožitými traumaty. I přes to však perspektiva není černobílá a herecké mistrovství obou představitelů postupně odhaluje, že se nejedná pouze o rozhovor oběti a agresora, ale ve skutečnosti o dialog dvou „záporáků“.
Byť je hra velmi realisticky a citlivě zpracována a ve vypjatých chvílích vyráží dech, troufnu si tvrdit, že nejvíce emotivně zasahujícím momentem večera se stala úvodní promluva Jiřího Kylara v následné debatě. Kylar je jedním z prvních, kdo u nás dostal odvahu vystoupit veřejně jako oběť a je zároveň zakladatelem platformy Někdo ti uvěří, kam se mohou další zneužití obracet o pomoc. Na konci jeho komentáře se mu v pláči zlomí hlas při slovech o tom, že pachateli, který ho roky zneužíval, odpustil a přál by mu, aby někdy prožil opravdovou Boží lásku. A večer tak boří další tabu. Muži mají sakra právo plakat, zvlášť, když byli obětí nejen sexuálního násilí, ale také psychického zneužívání a manipulace. I na ně pamatuje vzpomínaný letáček, který hlásá, že znásilnění zažilo 20 procent z nich.
V debatě pak vystupuje kromě právníka některých obětí Daniela Bartoně a premonstráta Marka Drábka, který se zabývá zneužíváním v rámci katolické církve, také další oběť v osobě řádové sestry a psychoterapeutky Marie Immaculaty Konvalinkové, která sama sexuální zneužití opakovaně zažila a dnes také pomáhá obětem se s takto traumatickými zážitky vyrovnat. Také její zkušenosti působí velmi silně, zvláště po uvědomění, že na pódiu už nesedí herci, ale skuteční lidé, kteří prožili skutečnou bolest.
Musíme stát na straně obětí
Ředitel divadla David Frýdl se rozhodl toto téma přinést do veřejného prostoru záměrně a nebrání se ani dalším projektům v podobném duchu. „Je potřeba se tomu otevírat a fundovaně na toto téma hovořit, ale především stát na straně obětí, nikoliv jen držet dobré jméno církve. Musíme mít na paměti, že to jsou lidé, kteří jsou zranění, kterým bylo ublíženo a kteří jsou vykořenění z duchovního společenství. Těm je potřeba pomoci a na ně brát ohled. Ne na to, co si lidé pomyslí o církvi a jakou ostudu nám to udělá,“ říká.
V Česku je však podle všeho na začátku nejen debata o sexuálním násilí, jak ukazuje mimo jiné reakce velké části společnosti na kauzy spojené s hnutím odvážných žen MeToo nebo na mnohé případy znásilnění či domácího násilí, z nichž od soudu často odcházejí pachatelé s podmínečným trestem, natož pak debata o zneužívání v církevním prostředí.
V diskusi několikrát zaznívá, že se jedná o systémový problém napříč jednotlivými denominacemi, a někteří z diváků pokládají otázky týkající se psychotestů nebo osvědčení k práci s dětmi, o jakém se nyní mluví na ministerstvu školství. Někteří navrhují alespoň pravidelná školení nebo workshopy pro duchovní, kteří se s oběťmi mohou setkat jako zpovědníci. „Pro služebníky církve na vedoucích pozicích by to mělo být povinné. Církev by to po nich měla vyžadovat, ale to se zatím neděje,“ míní Frýdl.
Pro duchovní, kteří tápou, jak s oběťmi takových činů pracovat, by se tak Otevřená zpovědnice mohla stát jakousi „povinnou četbou“ (ovšem ke zhlédnutí), která jim může pomoci pochopit jak vzorce a mechanismy manipulace se zneužívaným, tak motivaci chování oběti (a dát jim odpovědi na tak typické otázky jako Proč mlčel/a tak dlouho? nebo Proč se k němu teda vracel/a?), ale i dohlédnout dalekosáhlé důsledky, které traumatická událost v životě oběti může způsobit.
To je dobře, že se vážná témata předkládají k zamyšlení veřejnosti, je to potřeby jako soli. Nedávno jsem shlédla představení divadla Jedl (Lucie Trmíková) “Zeny držte huby” o šestnáctiletém vězení Růženy Vackové v komunistickém vězení. Nejlepší divadlo, které jsem viděla. Mělo by se posléze i natočit a uvádět v televizi.