Autorka knihy Do stejné řeky s nesouhlasí s tezí, že násilí se dopouštějí vystresování vojáci žijící ve špatných podmínkách. Rusko používá sexuální násilí jako zbraň. Předkládá příklady, které svědčí o tom, že ruští vojáci krutosti páchají systematicky jako součást válečné strategie. Kořeny vidí v ruské neúctě k lidskému životu, snahám odstavit ženy z veřejného prostoru i beztrestnosti za tyto činy.
Na využívání misogynie jako nástroje k oslabení demokracie upozorňuje finská spisovatelka Sofi Oksanen opakovaně. Vloni na jaře hovořila o Putinově válce proti ženám na Švédské akademii. Povzbuzená kladným ohlasem se rozhodla rozšířit svůj projev na esej, který právě vychází v českém překladu s názvem Do stejné řeky a podtitulem Putinova válka proti ženám.
Téma nenávisti vůči ženám a násilí na nich páchaného prostupuje celou knihou, a to s mnoha odkazy na ruské dějiny. Pro autorku současně představuje toto téma i osobní zkušenost jejích blízkých. Narodila se finsko-estonským rodičům. Při druhé sovětské okupaci Estonska odvezli okupanti její pratetu na noční výslech. Ráno se zdánlivě v pořádku vrátila. Nikdy poté se už ale neprovdala, nikdy neměla žádný vztah, nikdy nevyslovila jiná slova než: „Ano, dost“. Ačkoliv oněměla, všichni věděli, k čemu při výslechu došlo. Spisovatelka již jako malá pochopila z vyprávění, co se stalo, i když před ní dospělí podrobnosti nezmiňovali.
Sofi nesouhlasí s tezí, že násilí se dopouštějí vystresování vojáci žijící ve špatných podmínkách. Rusko používá sexuální násilí jako zbraň, krutosti páchá systematicky. V ruských věznicích se sexuální násilí rovněž běžně používá, a to i proti mužům. Z různých svědectví vyplývá, že ruští vojáci přicházeli do ukrajinských měst a vesnic s předem sestavenými seznamy jmen. Do sklepů a mučíren odváděli zvláště matky, manželky a dcery vojáků a úředníků.
Beztrestné násilí
K neblahým tradicím ruské armády rovněž patří beztrestnost. Dlouhou dobu se dopouštěla válečných zločinů, aniž by nesla jakékoli důsledky. Mýtus Velké vlastenecké války překryl veškerou paměť. Násilí páchané vlastními vojáky se stalo neprolomitelným tabu. Můžeme si ostatně vzpomenout, kdy se poprvé začalo nesměle veřejně hovořit o sexuálním násilí páchaném sovětskými osvoboditeli u nás – až řadu let po pádu komunistického režimu.
V Rusku se namísto toho po rozpadu SSSR mýtus hrdinné armády dál posiloval, jak o tom svědčily i velkolepé vojenské přehlídky. Nikdy nebyly vyšetřovány zločiny, kterých se vojáci dopouštěli, naopak Putin vyznamenal například pachatele masakru v Buči. V srpnu 2023 byl dokonce přijat zákon, který takové chování de facto legitimizuje, neboť zaručuje beztrestnost účastníkům „speciálně vojenské operace“ za „malé“ a „střední“ zločiny.
Kromě násilí na ženách se ruská společnost dlouhodobě vyznačuje obecnou neúctou k lidskému životu. Už jako dítě se autorka naučila dvě ruská přísloví: „Muž, který svou ženu nebije, ji nemiluje“ a „Ženy jich ještě porodí“. Druhý výrok bývá připisován generálu Žukovi, ale jeho původ je mnohem starší. Skutečnost, že muži v Rusku častěji umírali (a umíralo jich mnohem více, než bylo nutné), roztáčela věčnou spirálu násilného chování vůči ženám. Jelikož bylo mužů méně, procházelo jim mnohem více. Stačilo, že byli naživu. Ženy tak v podstatě musely brát, co bylo, a snášet násilí, které by jinde nebylo akceptováno.
Putin odstavuje ženy do pozadí
Paradoxně však bylo Rusko první evropskou zemí sankcionující domácí násilí. Podle zákona z roku 1721 bylo možným důvodem k rozvodu usilování o partnerův život. V sovětském zákonodárství najdeme řadu norem podporujících rovnost pohlaví. Ženy v Rusku získaly volební právo jako jedny z prvních na světě. S nástupem Putina k moci ale postupně docházelo k rozmělňování ženských práv. Posilování patriarchálního autoritářského systému postupuje ruku v ruce s vytěsňováním žen z veřejného prostoru s cílem omezit jejich aktivity, které by mohly posílit případná ohniska odporu. V Rusku tak byla uvolněna legislativa týkající se sexuálního násilí a násilí v partnerském vztahu, ženám je znesnadněn přístup do významných politických pozic, a naopak jsou upevňovány tradiční genderové role.
Na v podstatě legalizovaném domácím násilí participovala i pravoslavná církev. Patriarcha Kyrill v této souvislosti prohlásil, že kriminalizace domácího násilí je zahraniční výmysl a že zákon má Rusy chránit před cizími vlivy. Ženy, které usilují o udržení vlivu, činí tak na úkor jiných žen se snahou zalíbit se, jak ilustruje i Jelena Mizulina, předsedkyně Výboru pro rodinu, ženy a děti, která prohlásila, že je absurdní, aby se trestala pouhá facka.
Všechny tyto kroky proti ženám jsou zarámovány základní filosofií, a to vymezením se proti Západu a zpochybněním jeho hodnot. Po pádu komunismu tu neexistovala žádná jiná použitelná ideologie. Putin potřeboval tento prostor vyplnit a využil proto ruskou nacionalistickou představu o výjimečnosti z 19. století, která kontinuálně setrvávala v mysli obyvatel i během éry Sovětského svazu. I proto tolik rezonovalo téma Velké vlastenecké války a přesvědčení Rusů o jejich podílu na záchraně světa před nacismem. Představu o ruské výjimečnosti podporují i prohlášení, že Rusko není možné pochopit, a také mýty o ruské duši. Skutečnost je však tristnější, ukazuje autorka.
Pocit výjimečnosti jako klíč k dehumanizaci
Představa o ruské výjimečnosti ve skutečnosti jen maskuje ruský imperialismus, o kterém se málo mluví. Rusko se považuje za něco víc, než jsou ostatní. Toto přesvědčení napomáhá Putinovi, aby jednodušeji přesvědčil Rusy o zkaženém Západě. Přispívá také k jejich ochotě snadněji přijmout dehumanizaci Ukrajinců. Rusko potřebuje tuto zemi, aby si mohlo zachovat podobu impéria. Silný narativ vítězství nad nacismem rychle přesvědčí Rusy o údajném nebezpečí nacismu, který ovládl Ukrajinu. Rusové jsou přesvědčeni, že Ukrajinu osvobozují. Často i s upřímným zklamáním nechápou, proč je Ukrajinci nevítají. Čest výjimkám, které nepodlehly propagandě.
Autorka používá formu literární reportáže. Dovedně proplétá jednotlivé nástroje, které Rusko používá, a skládá z nich plastický obraz podoby současného Ruska. Její kniha je postavena na faktech a doplněna bohatým poznámkovým materiálem. Poukazuje na ruský kolonialismus, útlak a bezohledné využívání násilí, do něhož Rusko jako spolupachatele zatahuje vlastní občany, a to třeba tím, že přijmou k adopci děti násilně odvezené z Ukrajiny. Putin mistrně využívá k ovlivňování politiků mimo své hranice jejich politické ambice, nenasytnost, snahu prosadit vlastní zájmy a touhu po přijetí. Tyto univerzální pocity, a to neplatí jen pro politiky, umí skvěle využívat pro svoje cíle. Ty jsou přitom shodné s cíli dalších nedemokratických vlád: udržení moci současných vládců.
Rusko se naučilo mistrně předstírat, že sleduje dobro. Jeho slovní podpora tradičních hodnot lichotí mnoha uším těch, kdo jsou znepokojeni nejrůznějšími výstřelky dnešní doby. Zkratka progresivisté se stala jedním z novodobých strašáků. Rozdělování společnosti není novým fenoménem, už Lenin učil, že „toho nejmocnějšího nepřítele lze porazit, pouze když doopravdy a s co největší opatrností, precizností a umem pracujete s rozkolem mezi nepřáteli – i s tím nejmenším – a využijete jej ve svůj prospěch.“ Oksanen proto apeluje na nezbytnost vyšetření všech zločinů, které se Rusko dopouštělo, a pravdivé pojmenování reality, tedy ruského kolonialismu, misogynie a etnického útlaku. Pro nás z knihy vyplývá zároveň silný apel, abychom se nenechávali rozdělovat kulturními válkami.
Děkuji.