Byl konec října a já se procházela Starým Městem pražským. Ulice jindy plné turistů byly prázdné, ale za výlohou jednoho obchodu na mě přesto vybafla vánoční výzdoba. Vánoce, když se nesmí do kostela, obchody jsou zavřené a v mém životě je to zrovna dost na pytel? Ne, že by ten rodinný život byl za posledních pár let ideální, ale momentálně hrozí výbuchem či katastrofou.
Vánoce jsou svátky radosti a slaví se dokonce i tam, kde netuší proč. Je to asi nejslavenější svátek z celého roku. Oslavujeme narození v Betlémě, myslíme na zázraky a toužíme po pohlazení. Jenže teď je doba pandemie, kdy se nemáme setkávat, dotýkat se a společná večeře Páně by mohla být ten největší hřích.
Světu vládne covid a strach z něj. Strach sice oprávněný, ale zároveň i hysterický a manipulativní, jako každý strach, kterému neumíme vzdorovat. Jak je to s pandemií a Vánocemi? Je možné se radovat z narození Ježíše, když bude všechno jinak? Myslím, že křesťan oželí dárky, možná zvládne i bohoslužbu on-line, ale co nám všem bude chybět je potkávání. Vánoční besídky, dětská vánoční hra i setkávání širších rodin.
V jednom textu na internetu navrhuje jakýsi britský politik zavést na Vánoce přísnější opatření a pokutovat objímání. To už je právě za tou hranou, kde končí svoboda. Nařízení o rouškách může mít své opodstatnění, ale jen na místech, kde se kontaktu nedá vyhnout. V případě parku je to opět za hranou a zavání to buzerací. Objímání a podání ruky jsme museli vyškrtnout – ale my samotní, nesmí to přerůst v zákaz. Pokud se dva lidé chtějí obejmout s rizikem nákazy, neměl by jim do toho nikdo zasahovat. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Pokud mě on nedodržováním pravidel ohrožuje, není to otázka jen jeho svobody.
Mám strach, aby nám nezačalo víc ubližovat to neobjímání se. Dnes chápu, proč moje babička vždy vyžadovala pusu na rozloučenou, a umím si představit, jak hrozně tohle musí chybět dnešním babičkám a dědečkům. Nejen jim. Uvědomila jsem si, jak v době první pandemie vedla ta obrovská nejistota k psychickým obtížím. Pozorovala jsem je na sobě, svém autistickém synu, ale i na své matce. Možná stačilo se obejmout a bylo by bývalo lépe. Maminku jsem obejmout nemohla, protože jsme dodržovali sociální distanc, a syna jsem se objímat bála, protože už je skoro dospělý. Dodnes to cítím jako velkou chybu.
Ještě není jisté, zda obchodníci otevřou své krámy a lidi se budou či nebudou umět chovat zodpovědně. Divadla, která přinášela vánoční atmosféru, budeme asi také muset sledovat jen jako stream. Kostel jen pro pár vyvolených, možná. Vlasy do půl pasu, kdo ví? Jedno jisté však je, zkusme se o Vánocích přeci jen obejmout. I kdyby to mělo být v pláštěnce a se štítem na nose, pořád to udělá obrovskou službu, právě těm nejzranitelnějším. Strach je totiž mnohem větším zabijákem než malinkatý bacil. Kdo ví, zda nemá se strachem nějakou dohodu.
Protestant 10/2020
Autor: Šárka Schmarczová
Zdroj: Měsíčník Protestant