Masová střelba, která se odehrála jen několik dní před loňskými Vánocemi, se stala tragédií, jež otřásla celým Českem. Fakulta filozofie, kde došlo ke ztrátám na životech, postupně hledala cesty, jak překonat bolest a strach a vrátit do svých prostor život. Roční výročí připomínají pietní akce a projekt Rok poté, který zdůrazňuje potřebu duševního zdraví a podpory komunit.
Tři dny před loňskými Vánocemi paralyzovala náš veřejný prostor zpráva o největší masové střelbě v novodobých českých dějinách. Dotklo se nás zlo, pro které neexistuje vysvětlení. Místo sváteční nálady zavládl na řadě míst hluboký zármutek. A také změť nejrůznějších, ne vždy úplně zvládnutých reakcí. Nejsme všichni obdařeni stejnou mírou empatie, soucitu a ohleduplnosti. Pro někoho bylo nejdůležitější ztišení a zastavení, jiní potřebovali mluvit. Někdo toužil za každou cenu co nejrychleji znát výsledky policejního vyšetřování, jiní soudili, že viník je znám a mrtvý, a vyšetřování proto už nemůže nic změnit. Spory se rozproudily také ohledně míry a způsobu poskytování informací – zda je to nutné z hlediska prevence do budoucna, či naopak povede k touze někoho dalšího po opakování. Nakolik vůbec informovat o osobě pachatele, aby se i on nestal pro někoho vzorem k napodobování.
Po odeznění prvotního šoku a záchvatu nejhlubší bolesti spojené s pocitem bezmoci se postupně nesměle otevírala otázka, jak vrátit život do míst, kde ho tolik mladých lidí ztratilo. Vedení filozofické fakulty konzultovalo návrhy s experty ze zemí, které se s vražednými útoky setkávají častěji, jako je Izrael, Spojené státy a Velká Británie. Ze zahraničních zkušeností vyplynulo, že nejlepší strategií je vrátit se do školy co nejdříve. Jedním z nejlepších způsobů, jak snížit dopad traumatu, je obnovení přirozených systémů sociální podpory. Pokořit smrt novým životem.
Studenti se začali záhy vracet do budovy, protože vnímali, jak důležité je obnovit život fakulty. Nenechat se přemoci zlem, nezůstat paralyzováni strachem, ale znovu zaplnit prostory. Jen čtvrté patro zůstávalo osamělé. Bylo zapotřebí jednak zabránit vstupu neomaleným čumilům, jednak hlouběji promýšlet citlivé a respektující řešení.
Vzájemná podpora, možnost spolu hovořit a vytvářet a rozvíjet vztahy ve studentské komunitě se osvědčily jako nejlepší lék. Právě možnost hovořit, sdílet, vyhledat psychologickou poradnu, využít nabídky doprovázení nebo skupinová setkání – to vše pomáhá při tragédiích tohoto typu. Doktorandka Martina Videnová a hudební skladatel Miroslav Tóth vytvořili projekt Rok poté s cílem uctít památku obětí tragických událostí formou benefičních koncertů. Současně chtějí podpořit diskusi věnovanou duševnímu zdraví dětí a mladých lidí a finančně podporovat neziskové organizace pečující o duševní zdraví a šíření osvěty o těchto tématech. Kromě toho přímo fakulta nabízí řadu forem podpory v oblasti duševního zdraví.
Roční výročí tragických událostí připomene bohoslužba, pietní akt a koncerty. Tiché místo, které vzniklo ve čtvrtém patře jako klidný prostor pro všechny, kdo chtěli uctít památku obětí, aktuálně prochází proměnou. Postupně se navrací původnímu účelu – vědě a vzdělávání. Symbolicky připomíná proměnu, kterou prošla nejen fakulta a její studenti, ale i všichni ti, kteří byli událostmi v nejrůznější míře zasaženi.
Setkali jsme se se zlem, které nedávalo žádný smysl. Bylo cílené, ale pachatel nesledoval žádný vlastní prospěch. Vraždil kvůli vnitřní motivaci, která nebyla srozumitelná. Mnozí si přáli zlo pojmenovat. Chtěli proto znát motivy pachatele. Je to legitimní požadavek. Minulost nelze změnit, ale seriózně zpracovaná studie by prospěla debatám o předcházení rizik. Z informací, které jsou v současnosti dostupné, vyplývá, že šlo o specifickou osobnost pachatele s odkazy na poměry v původní rodině. Iracionální destrukce působí další traumata svou nesmyslností. Bolest a bezmoc se tím násobí. Fakta a závěry specialistů alespoň trochu pomohou odbourat bezmoc iracionality.
„Naše duše na tomto světě vždy zanechá otisk. A nezáleží, zda zanecháváme něco transcendentního nebo pomíjivého, každý zanechává svůj otisk,“ napsala 346 dní před svou smrtí Klára Holcová, jedna z obětí. Proto bychom i my měli více přemýšlet o tom, jaký otisk zanechá naše duše. A především věnovat více pozornosti našim vztahům. Ostatně to připomíná i závěrečný dokument letošního synodálního zasedání v Římě: „Duch svatý vložil do srdce každého člověka, každé lidské bytosti touhu po autentických vztazích a opravdových poutech. Samo stvoření hovoří o jednotě a sdílení, o rozmanitosti a prolínání různých forem života. Vše vychází z harmonie a směřuje k harmonii, i když utrpí zničující ránu zla.“
