Ti, kteří náš předešli, žijí v naší paměti. Víra k tomu dodává naději, že každý z nás je stále a navěky ukládán do oné všeobsáhlé paměti bytí, které říkáme Bůh. Důvěra v tuto nezrušitelnou paměť nám říká, že smrt není bůh, není všemocná, a proto nemůže mít poslední slovo, řekl Tomáš Halík v kázání při vzpomínce na oběti masakru na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v pražské Akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora.
Téměř půlstoletí mé kněžské služby naslouchání lidským příběhům a ošetřování bezpočtu zranění lidských srdcí mne naučilo hluboké úctě k nejrůznějším tvářím utrpení. Vím, že zejména ztráta dětí patří k těm nejbolestnějším. Bůh mne teď chraň před každou lacinou frází!
Vy, kteří jste před rokem na Filozofické fakultě ztratili své nejbližší a nejdražší, jste zakusili, že projít krajinou smutku, stínu smrti a pak se vrátit k obvyklému běhu života, je duševně i duchovně náročný úkol. Vyžaduje svůj čas a chápající bližní. Hlubokou vnitřní bolest nelze rychle a povrchně vytěsnit pomocí uklidňujících léků.
Moderní doba zapomněla ke své škodě mnohé hojivé a smiřující rituály truchlení. V židovské tradici je „jahrzeit“, bohoslužba v den prvního výročí smrti, časem symbolického ukončení procesu truchlení. Jednou musíme své drahé propustit, dát jim svobodu odejít.
To neznamená na ně zapomenout. Znamená to vnímat, že jsou přítomni v našich životech jiným způsobem.
Filozof Edmund Husserl napsal: „Ti, které jsme milovali, vlastně neumírají. Cítíme, jak se nám dívají přes rameno, zda schvalují, nebo neschvalují naše jednání.“
Život lidských bytostí není materiální předmět, který je možné odložit do koše nebytí a zapomnění. Ti, kteří náš předešli, žijí v naší paměti. Víra k tomu dodává něco víc: naději, že každý z nás je stále a navěky ukládán do oné všeobsáhlé paměti bytí, které říkáme Bůh.
Důvěra v tuto nezrušitelnou paměť nám říká, že smrt není bůh, není všemocná, a proto nemůže mít poslední slovo. Z knihy, z níž se po staletí čte na tomto místě, připomínám verš z Písně písní, že lásku nemohou odnést ani vody potopy, že ji nemůže zničit ani smrt. Láska nám dává naději, že smrt nemá a nesmí mít poslední slovo.
Moderní doba otřásla mnoha tradičními jistotami. Naše postmoderní doba navíc otřásla i mnoha moderními jistotami, jistotami moderní civilizace. Víme, že ani dnešní člověk, vybavený veškerou mocí moderní techniky, není všemocný a chráněný před riziky našeho nebezpečného světa. Jsou tu nové války, nové pandemie nemocí, nové formy násilí a terorismu.
Nemůžeme všechny dveře vybavit ochrannými rámy, trvale nosit neprůstřelné vesty a všechny kouty sledovat bezpečnostními kamerami. Musíme přijmout fakt, že žijeme v nebezpečném světě s mnoha nepředvídatelnými riziky. Není v naší lidské moci odstranit zlo ze světa.
Není v moci naší lidské racionality ani zlo plně pochopit a vysvětlit.
Jeden moudrý duchovní učitel řekl, že jako mozek psa není schopen pochopit matematické úkoly, tak lidský mozek není schopen pochopit tajemství zla.
Chápu dobré důvody pro to, že veřejnost neví skoro nic o pachateli masakru na naší fakultě: nechť jsou vymazána jména těch, kteří chtěli dostat svá jména a fotografie na přední stránky novin za cenu zločinu.
Na druhé straně ale i to málo, co víme, je podnět k zamyšlení. Bylo by pro nás jednodušší vidět ten čin jako izolované dílo šílence, spáchané v pominutí smyslů nebo s úmyslem pomstít se konkrétním lidem: takových příběhů známe mnoho.
Ale tento člověk nebyl duševně nemocný, svůj čin dlouho pečlivě plánoval, a kromě vlastního otce chtěl zabít co nejvíce neznámých lidí, kteří mu nic špatného neudělali.
Diagnóza pachatelů takových zločinů, kterých ve světě bohužel přibývá, je podobná: deprese z pocitu osamělosti a nepřijetí, která vlivem řady okolností, osobních i společenských vlivů, může nabýt patologických forem, někdy i zločinné agrese a nakonec sebezničení.
Nelze se vyhnout úvahám o tom, co prudký nárůst depresí a osobnostních poškození zejména u nejmladší generace vypovídá nejen o jednotlivcích, ale o stavu rodiny a společnosti, o duchovním klimatu naší části světa.
Na přítomnost potenciálně nebezpečných jevů nás neupozorní žádné bezpečnostní rámy. My sami, každý z nás, musíme být citliví a vnímaví k potřebám a problémům lidí kolem nás, vytvářet v rodinách, sousedstvích, školách, na pracovištích klima skutečné blízkosti. Osamělost v davu a vnitřní žaláře i v otevřených společnostech jsou toxické jevy. Technika, napsal Martin Heidegger, překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila skutečnou blízkost.
V nebezpečném světě potřebujeme rozvíjet kulturu blízkosti. Hledejme – ať už jsme lidé náboženští či nikoliv – víru a naději pro život v tomto světě, žádnou ideologii, nýbrž zralou a hlubokou víru, která nám dává sílu vytrvat na straně dobra i ve světě plném lidské zloby, krutosti a násilí, která nám dává sílu žít tváří v tvář mnoha paradoxům, tajemstvím a otevřeným otázkám.
Snažme se vnášet do všech temnot paprsek vánočního světla naděje. Věřím, že toto by nám chtěli vzkázat i ti, na které dnes tady vzpomínáme.
