Jestliže se v katechismu či biblických hodinách opakovaně dozvídám, že láska mezi lidmi stejného pohlaví je hříšná, stojí to velkou odvahu a duchovní sílu jít proti proudu klamné teologie a porozumět útlaku, jemuž LGBT+ lidé čelí. A ještě je díky němu identifikovat jako své bratry a sestry v Kristu. Ráda bych ale věřila, že i toto se zlepšuje a krátkozraké poučky jako “Miluj hříšníka, nenáviď hřích” přestanou být reprodukována,“ zmiňuje v rozhovoru Veronika Dočkalová, bývalá předsedkyně Logosu, spolku věřících nebo víru hledajících LGBT+ lidí a programová ředitelka Prague Pride.
V rámci vaší profese se setkáváte s tzv. duhovými tématy LGBTQ+. Co si pod tím konkrétně čtenář může představit?
Já bych řekla, že jde o základní věci lidství a božství. Že jde o to, kdo jsem a že miluji. Ráda vyzývám lidi, aby si představili takové tři škály. Škálu vztahovosti, identity a sexuality. A každý z nás se na těchto škálách někde najde. Chci mít rodinu? Nebo je pro nejdůležitější vztah přátelství či mě moje povolání vede k životu v řeholi? Potřebuju hodně vztahů ve svém okolí, aby mě to nasytilo, anebo zcela spokojeně vystačím se svojí akvarijní rybičkou? Všechny tyhle varianty jsou za mě v pořádku. A stejně tak je to s identitou. Jaká je moje role a identita ženy nebo muže, jak ji chci naplňovat? Je pro mě v pořádku nosit šaty, nebo svoje ženství lépe vyjádřím v kalhotách? Anebo je to s mojí identitou ještě jinak a není mojí součástí naplňování role ani muže, ani ženy? Podobné otázky si můžeme klást i o vlastní sexualitě a uvidíme, že každý se v tom najdeme nějak specificky. Naše životy jsou odpovědí na naše stvoření. A všichni víme, že Bůh netvoří sériové kusy, ale jedinečná individua pozvaná k životu v plnosti.
Proč se někteří lidé podle vás tak bojí pestrosti života?
To je hodně komplikovaná otázka a nerada bych ji zjednodušovala. Ale osobně si to vysvětluji tak, že svět jako bezpečné místo můžeme zažívat pouze, když můžeme zažívat svět jako bezpečné místo. Když nám to nejde, je jasné, že věci, které se vymykají známým, tedy bezpečným strukturám, nás trochu děsí. Osobně mi v tomto hodně pomáhá, když myslím na Krista. Myslím, že jeho smrt na kříži je pro nás zprávou, že se opravdu není vůbec čeho bát. Tak si toto snažím říkat a do světa vstupovat každý den s odvahou, i když se sama spousty nových jiných věcí děsně děsím.
Podílíte se na pořádání Prague Pride. Co nejvíc návštěvníky tohoto programu zajímá? A jak se proměnila témata, o kterých se v posledních letech diskutuje?
Myslím, že naše návštěvníky nejvíce zajímá možnost být v bezpečí a moc prožít v tom jednom týdnu svoji identitu otevřeně se svými přáteli bez neustále vnitřní korekce a obav z odsudků. Upřímně si myslím, že tím, že takový prostor vytváříme, děláme Boží království na zemi. A rozumím tomu, že můžou být nepohodlné a nesrozumitelné projevy něčí vnitřní svobody. Ale jak říkám, každý jsme jedinečný originál a to se nějak projevuje.
V posledních letech přirozeně hodně rezonuje téma manželství pro všechny páry a potřeba nějakých dalších legislativních změn jako třeba zrušení povinných kastraci trans lidi. K některým pokrokům v této oblasti právě dochází, takže i já jsem velmi zvědavá, jak se bude měnit společenská debata. Co je ale neměnné, je potřeba upozorňovat na situaci LGBT+ lidí v některých dalších zemích. Zvláště těch, kde je zaveden trest smrti za bytí LGBT+. Na tyto země a naše bratry a sestry v nich je potřeba stále myslet a alespoň se modlit, pokud není v našich silách dělat více.
Někteří členové církví, které v Česku působí, se snaží ve svých společenstvích vytvořit atmosféru přijetí a bezpečí pro všechny, kteří jsou v očích řady našich spoluobčanů „jiní“. Jak úspěšná je vaše spolupráce s církvemi a věřícími?
To je hodně různé, ale obecně musím říct, že v horizontu dekád se spolupráce zlepšuje. Objevuje se čím dál více otevřeně podporujících duchovních a stejně tak i platforem, na nichž je možné nacházet přijetí. Jako například projekt Víra v barvách duhy, v němž můžeme slyšet podporu a živoucí zvěst lásky a přijetí z úst mnoha členů a členek církví. Samozřejmě není na růžích ustláno a existují i přístupy, které život spíš potlačují, než aby ho podporovaly, a lobbistické skupiny zaštiťující se křesťanskými hodnotami a přitom vytvářející kulturu smrti, před kterou samy tak rády varují. Možná bych to jednoduše mohla říct takhle: V českých protestantských církvích vidím posun a ochotu ke spolupráci. V české katolické církvi vyjma pár ostrůvků naděje vnímám stále odmítání.
Reflektují queer problematiku u nás i věřící jiných náboženských okruhů? Židé, muslimové, buddhisté? Jak to je v jiných evropských i mimoevropských zemích?
Musím říct, že diskuze v této oblasti je mi poměrně utajena. Pokud si dobře vzpomínám, v českém buddhistickém prostředí toto není problematizováno, liberální židovské obce též neshledávají problém a z ortodoxních a stejně tak muslimských kruhů ke mně hlasy moc nedoléhají. Tím pádem bych chtěla mít tendenci říct ne, ale ráda si zároveň poslechnu zkušenost někoho, kdo do daných obcí patří a kdo mě více zasvětí do případných diskuzí.
Změnil se v poslední době nějak vztah státu k sexuálním menšinám? Má na to nějaký vliv naše členství v Evropské unii a to, že stále ještě chceme být součástí naší domovské západní společnosti?
Nerada bych to zakřikla, ale letošní rok může být velmi příznivým pro práva LGBT+ lidí u nás. Po přijetí partnerství, které sice já vnímám jako trochu nešťastný krok a mrzí mě, že zákonodárci a zákonodárkyně nenašli odvahu pro zavedení skutečné rovnosti, se stal přelomový rozsudek ústavního soudu, který zrušil povinnost kastrací trans lidí při úřední změně pohlaví. A také víme, že se chystají nová doporučení k darování krve, které zruší zákaz darování krve gay mužů. Všechny tyto kroky představují znatelné zlepšení. Ráda bych věřila, že to je naznačení nové vzestupné tendence, kterou si udržíme.
Nerad používám výraz „sexuální menšina“, ale přesto: I my, čeští křesťané, jsme v podstatě menšinou a tak nějak z principu bychom měli LGBTQ+ komunitě rozumět. Přesto tomu tak není. Proč?
Já se obávám, že odpovědí je roky existující a trvající misinterpretace šestého přikázání. Jestliže se v katechismu či biblických hodinách opakovaně dozvídám, že láska mezi lidmi stejného pohlaví je hříšná, stojí to velkou odvahu a duchovní sílu jít proti proudu klamné teologie a porozumět útlaku, jemuž LGBT+ lidé čelí. A ještě je díky němu identifikovat jako své bratry a sestry v Kristu. Ráda bych ale věřila, že i toto se zlepšuje a krátkozraké poučky jako “Miluj hříšníka, nenáviď hřích” přestanou být reprodukována.
Co pro vás znamená rodina?
To je vlastně docela příhodná otázka, protože tématem letošní Prague Pride je rodina, takže přemýšlení nad touto otázkou jsem věnovala docela dost času. Pro mě to asi nejlépe vystihl Zdeněk Matějček, když říkal, že rodina je společenstvím, kde se sdílí čas, prostor, úzkost i naděje. Kde se soužitím všichni učí pro život, kde všichni dávají i přijímají, formují svou osobnost a mají možnost zrát k moudrosti. A kde podstatnou složkou všeho je vzájemně sdílená radost. Líp já to snad ani říct neumím.
Jeden z významných psychiatrů a sexuologů, Magnus Hirschfeld, řekl: „Láska bez manželství je morálnější než manželství bez lásky.“ Je vždycky zázrak, když se lidem podaří žít naplněný partnerský vztah. Co je pro vás osobně symbolem takového vztahu?
Teď asi odpovím hodně obyčejně, ale pro mě je tím symbolem domov, kde na plotně vesele klokotá polívka, v troubě se peče buchta, a ať vejde kdokoliv, vždycky je pro něj připraven kus dobrého jídla. Myslím, že šťastné domovy mají léčivý potenciál pro všechny, kdo do nich vcházejí.
Jako křesťané bychom měli vědět, že nemáme soudit druhé, abychom nebyli souzeni týmž soudem. Čím bychom nejvíc mohli přispět, aby se spolu s námi a vedle nás lidé z komunity LGBTQ+ cítili dobře?
Myslím, že rozhodně porozuměním a respektem. Když jsem vyrůstala s vědomím si své identity, to nejlepší, čeho se mi od mých křesťanských bratrů a sester mohlo dostat, byly věty typu: „To je tvoje soukromá věc, o tom se bavit nemusíme.” Přijímala jsem je docela vděčně, ale s takovým ostnem smutku. Já jsem chtěla, aby se se mnou o tom bavili. Aby si poslechli, jak nespravedlivý je ke mně svět a jak smutno mi z toho je. Chtěla jsem, aby mi pomohli vytvořit novou nauku, do níž bychom se vešli všichni společně a mohli pospolitě žít radostnou zvěst. Místo toho ve mě setrvale zůstával pocit, že k nim tak trochu nepatřím. Kéž by se v tom hledání někdo rozhodl být se mnou. Kéž by se někdo rozhodl moji identitu přijímat a ne před ní zavírat oči.
Máte ve své profesi a osobním životě nějaký sen, který byste chtěla, aby se dříve nebo později splnil?
Já si moc přeji, aby v každém českém městě existovalo nějaké bezpečné místo, kam se můžou LGBT+ lidé obracet a být sami sebou. A pak, po čase, bych si moc přála, aby taková místa přestala být potřeba. A věřím, že k tomu máme dobře nakročeno. A až to bude, tak si pořídím kozy a budu se na ně dívat, jak se pasou.
“Poučka” o lásce k člověku a nenávisti k hříchu je pro mne jeden z mála konceptů, které mne na křesťanství jako nevěřícího skutečně oslovují. Že je i skutečně špatný člověk stále komplexní lidskou bytostí zasluhující alespoň stopu soucitu, je opravdu silná. I když chápu, že paní Dočkalová polemizuje s těmi, kteří takto, ehm, “elegantně” duchovně řeší hřích homosexuality, obávám se, že odsouzení jedné z největších myšlenek, které dalo křesťasnství lidstvu, není šťastné.
Souhlas.
Už od starověku bylo náboženství. Lidé prostě chtějí nějaký systém, který jim poskytně úlevu od jejich psychologických problémů, mezi které patří strach ze skutečností, které je obklopují v přírodě i společnosti, chtění pro sebe získávat cosi, ale i tušené leč nepřiznávané vědomí vlastních nedostatků. A tak byla odpradávna spousta náboženských systémů. Zbožnost je ale něco jiného. Je to vztah s Bohem založený díky Boží a ne lidské aktivitě. Na lidské straně jde o to nabídku akceptovat. Ten, kdo si uvědomuje, že ho Bůh převyšuje, přestane klást vlastní nároky a přizná své nedostatky a je po stránce své duše před Bohem úplně odhalený. Všichni, kdo něco předstírají a hodlají si nepřiznat své nedostatky, které rafinovaným způsobem popisují jako prý zvláštní dar od Boha, nutně potřebují se nějak srovnat s tím, že nemohou mít otevřený a upřímný vztah s Bohem. Některým to nevadí, když nevěří v Boží existenci, ale někteří potřebují absenci vztahu s Bohem nahradit náboženstvím, které má pro ně tu výhodu, že tomu svému bůžku mohou diktovat pravidla a odmítnout ta Boží jako krátkozraké poučky. Smiřme se s tím. Ať alespoň těch pár pozemských let mohou mít něco příjemného. Oni to tak chtějí.