Rozhovor: Musíme odložit sebelítostivý diskurz ublížené církve v nepřátelském světě

“Když vidím tu míru násilí na sociálních sítích, podporovanou některými politickými vůdci hecujícími dav, že se za svojí nenávist, sprostotu a agresivitu nemusí stydět, uvědomuju si tenkost civilizační slupky, která nás dělí od pouličního násilí a lynčování,” zmiňuje v rozhovoru katolický teolog, kněz a církevní historik Tomáš Petráček.

Relativně v mladém věku jste se stal jednou z viditelných postav českého katolického intelektuálního prostředí, což s sebou nese i nemalou míru zodpovědnosti. Co vám pomohlo se s touto – možná i nechtěnou rolí – sžít, popřípadě vyrovnávat?

Nevím, jestli tomu tak skutečně je, ale popravdě jen čas od času nabízím svůj pohled na věc, nikomu nic nevnucuji. Věnuji se přes čtyřicet let studiu historie, jsem jako kněz a akademický pracovník skoro dvě dekády každý den mezi lidmi: uvnitř velké lidnaté městské farnosti, na univerzitě, ve studentské a univerzitní pastoraci. Vždycky jsem se snažil dělat věci, které jsem pokládal za správné, bez ohledu na dopady, které to na mě může mít. Souhlasím s tezí, že nestačí dělat dobré věci, ale taky to potřebné a nutné. 

Považuji se za pracovitého člověka, ale oproti vám a vašim aktivitám si někdy připadám až nepatřičně. Kde berete energii na všechny ty úkoly, ke kterým jste povolán?

Naráží to na své fyzické a časové hranice a vybírá si to svoji daň na zdraví i jinak. Logicky pak člověk nemůže dělat nic skutečně dobře, je to taková jízda na hraně vlny. A konečně v mnoha situacích cítím, že jsem jen nástroj, jako by mnou procházela nějaká síla, energie shůry. Třeba při slavení liturgie nebo přednáškách pro veřejnost, kdy už jsem večer k smrti unavený, ale ono to podivuhodně funguje i s těmito mými limity.

Součástí vaší kněžské služby je každodenní setkávání s mladými lidmi, se studenty a s hledajícími. Jak moc to ovlivňuje i vaši vlastní duchovní cestu?

Zásadně. Myslím, že mě pomáhají uzemňovat, vychovávat, propichují bubliny, což je důležité, zvláště když nemáte vlastní rodinu a děti. Kontakt s nimi průběžně, podprahově omlazuje myšlení i pohled na svět a zároveň silně motivuje podílet se na tvorbě světa, ve kterém budou moci oni a jejich děti dobře žít. 

Kdybyste byl oficiálními místy dotázán, jestli byste přijal biskupskou volbu a svěcení, váhal byste? Byla by to pro vás oběť, kterou byste podstoupil, anebo spíš výzva k oslovení těch, které teologie a intelektuální práce neoslovuje?

To nikdy nenastane, to už jsem si vyřešil kdysi dávno, kdy jsem se jako historik začal zabývat ožehavými momenty církevních dějin, jako je antimodernistická krize, bez přemalovávání a ohlazování. Žádné instituce ani společenství nemají rády ty, kteří kriticky zkoumají jejich minulost a otevřeně pojmenovávají problémy.

Vedle studia v Česku jste pobýval také ve Švýcarsku, Německu, Francii a Itálii. Jak důležitá pro vás byla zkušenost s tímto kulturním, duchovním a jazykově odlišným prostředím? Kde jste se cítil nejlépe?

Dlouhodobé pobyty v cizině byly obrovským obohacením, podstatnou částí mé lidské, křesťanské, církevní a kněžské formace. Asi nejvíce jsem byl doma tři roky v mezinárodní frankofonní komunitě dominikánských profesorů a doktorandů Albertinum ve švýcarském Fribourgu. 

Jak u vás, tak u jiných kněží-intelektuálů jsem si všiml, že lidé, kteří vás kritizují, a to někdy dost nevybíravě, očekávají, že si jako „farář“ necháte všechno líbit. Nezdá se, že byste tyhle zvláštní proroky neštěstí vyslyšel a po jejich pravidelných náletech někam zalezl...

Paradoxně mi více času a energie než vyložení "hejtři" berou takoví ti umravňovači a uhlazovači, kteří se najednou, bez znalostí kontextů a hloubky problémů, objeví a veřejně vás začnou napomínat, že to přece není tak zlé, že jste moc kritický, útočný a že by se to nemělo vyslovovat nahlas a tak dále a tak podobně. Zalézat nehodlám, pokládám to za svoji povinnost, za jednu z forem služby jak církevnímu společenství, tak občanské společnosti. Navíc pozitivních ohlasů těch, pro které je to důležité, kterým to pomáhá se orientovat a vyjadřuje to jejich pocity a názory, je mnohem více. 

Pravidelně se setkávám s přesvědčením, že teologie není žádná věda. Stačí víra a můžete směle poučovat třeba univerzitního profesora, jehož dílo prošlo dialogickou oponenturou a je inspirující. Objevil se tu nešvar „zdravého selského rozumu“, jímž lze obhájit placatost zeměkoule i zarytý křesťanský boj proti homosexuálům. Bylo tohle v katolickém prostředí vždycky?

Určitá ostražitost vůči teologii a nedůvěra vůči vyššímu vzdělání byla v křesťanství vždycky, vzpomeňme různé filipiky proti misomusům či moudra typu „studie berou lidem Pána Boha“. Co je nové, je kultura kaceřování, dohledávání vnitřních nepřátel, liberálů, modernistů, vytvořená v 19.–20. století, kdy už není záležitostí specializovaných institucí, ale naopak lidovou zábavou angažovaných katolických mas.

Stále znovu mě šokuje, s jakou lehkostí katoličtí věřící bez jakéhokoliv teologického vzdělání a skutečných znalostí šermují pojmy jako hereze, heretik, neomylnost, definitivní nauka, tradice, magisterium a podobně. Papež František se vůči tomu několikrát vymezil, naposledy v dopisu novému prefektu Dikasteria (dříve kongregace) pro nauku víry. Církvi, důležitým vnitřním debatám i těm samotným lidem to strašně ubližuje.

Často se říká, že lidí krajních názorů, konspirátorů a lidí myšlenkově všelijak potlučených, je pár procent ve společnosti. Katolíků účastnících se aktivně života církve je na počet obyvatel opravdu málo. Přesto je neustále slyšet hlas těch, kteří by nejraději posunuli církev i společnost o stovky let dozadu. Je v tom jen síla jejich mediálního vystupování, nebo tito lidé tvoří většinu naší církve?

Oni paradoxně brání hlavně obraz patriarchálního, jasně hierarchizovaného světa druhé poloviny 19. století, jehož vytvoření se katolická církev snažila všemi prostředky zabránit. Dějiny mají krutý smysl pro ironii. Pevně věřím, že většinu netvoří, že ty antidemokratické extrémy jsou opravdu maličká menšina. Ale je jasné, že dlouhodobá jednostranná ideologická masáž kněží a následně věřících ze strany řady českých a moravských biskupů například vůči genderovým přístupům, ale taky vůči Evropské unii, holt přináší své neblahé plody. Jsou potom mnohem zranitelnější vůči různým demagogům a populistům. 

Čím si vysvětlujete podporu lidí a mezi nimi i křesťanů současného Putinova zločinného Ruska? Na mnoha věcech jeho politické agendy se s ním docela dobře shodnou. Rádi by udělali „pořádek“ a vyhnali ze země všechny, kteří jsou v hloubce toho slova jiní.

Může za to strach ze svobody, neschopnost unést rozdílnost a pestrost životních forem a přijmout je jako obohacení, fascinace autoritářstvím a silnými vůdci, kteří z vás sejmou břímě odpovědnosti za vlastní život a budou rozhodovat za vás, šlápnou na krk těm, které nemáte rádi. Když vidím tu míru násilí na sociálních sítích, podporovanou některými politickými vůdci hecujícími dav, že se za svoji nenávist, sprostotu a agresivitu nemusí stydět, člověk si uvědomí tenkost té civilizační slupky, která nás dělí od pouličního násilí a lynčování.

Bohužel některé formy „tradiční“ katolické formace kněží a věřících jako výchova k ctnosti (ideálně slepé) poslušnosti a bezvýhradného podléhání autoritám katolíky málo disponuje k větší odolnosti vůči těmto pokušením. Potřebujeme mnohem razantnější návrat ke skutečně tradičnímu křesťanskému pojetí svědomí formulovanému Tomášem Akvinským, kdy křesťan je primárně a finálně zavázán poslušností svému svědomí. Před Boží tváří, až budeme skládat počet ze svého jednání, nepomůže schovávat se za autority, ani za ty církevní. Bůh každému dal dar rozumu a vůle a chce, abychom je užívali. 

Přežil jste už všelijaké ataky, a tak se zeptám. Nelze si nevšimnout, kolik strachu existuje v mezilidských vztazích uvnitř mé církve. Mnoho mých přátel, kolegů a známých se pořád – a spravedlivě – o něco bojí. Nedivím se, že někdo pak podlehne určité autocenzuře, přestane publikovat, vstupovat do veřejného prostoru a zavře se doma. Je ten strach opodstatněný?

Docela tomu rozumím, určitě máte klidnější život a můžete se soustředit na svoje věci, své životní projekty. Ale takhle se prohrává demokracie, která nemůže přežít a fungovat jinak než s velkým angažmá významné části společnosti. Navíc to ani nefunguje - není možné žít skutečně dobrý, pokojný, plodný život v toxické, nenávistné společenské atmosféře. Toxiny se k vám dostanou, prosáknou. 

Nezdá se, že byste tak, jak je u nás zvykem, lpěl na titulech a hodnostech. Ostatně ještě nedávno jste se pro své postoje stal z kanovníka nekanovníkem a pravděpodobně přišel i o jiné možnosti. O co byste přišel opravdu nerad?

To podstatné si v naší současné situaci můžeme vzít spíše jen my sami: svobodu, vztah s Bohem, okruhy přátel. Nerad bych přišel o možnosti kněžské služby, stále ji vnímám jako své prvotní povolání v biblickém slova smyslu. Ale člověk musí být připraven na všechno. 

Lidé se v rámci psychohygieny a duchovní hygieny snaží najít něco, při čem si odpočinou, vyčistí hlavu, najdou ztracenou rovnováhu. Co pro to děláte vy?

Pomáhá mi vnímání Boží přítomnosti ve stvoření skrze přírodu, krajinu. Miluji hory obecně a spoustu radosti a síly přijímám potulkami pěšky nebo na kole v rodném Podkrkonoší, když se pohybuji po kopcích mezi Hořicemi, Dvorem Králové, Novou Pakou a Jilemnicí. Skvělá psychohygiena je i pravidelný fotbal, kde můžou ven emoce a frustrace. Ostatní kopálisti jsou o patnáct až třicet let mladší, takže mají se seniorovou občasnou hádavostí trpělivost. A slavností radosti a smyslu je pro mě slavení nedělní a středeční večerní liturgie. 

Sám jste o tom několikrát hovořil, tak se neostýchám zeptat: byl čas, kdy jste byl hodně nemocný, dokonce jste musel přerušit své studium. Našel jste v nemoci, v bolesti, v omezení něco pozitivního, něco, co vás proměnilo a posunulo o krok dál?

To by bylo na dlouhé povídání, protože nemoc trvala čtyři roky, měla různé fáze, a když něco takového prožijete ve dvaceti, zanechá to své stopy. Kromě čtyř „ztracených let“ mi ale přinesla silně pozitivní věci, ujasnění priorit a hodnot. Kdybych měl zmínit jen jednu: když několikrát hledíte smrti do tváře a jasně vnímáte, že žijete v nastaveném, darovaném čase, dává vám to zvláštní typ nadhledu a svobody, nechcete mrhat časem ani životem, vážíte si více obojího, cítíte závazek vůči Dárci. V knize Naděje v dějinách jsem to přirovnal k samurajské zkušenosti: teprve, když si prožijete a přiznáte, že už jste mrtvý, stanete se skutečným samurajem, přestanete se bát, není čeho. Podle samurajského kodexu Bušidó je třeba si uvědomit sebe sama jako mrtvého, aby vás nic nemohlo zastavit na cestě bojovníka. 

Spojujete dohromady několik modelů kněžské služby – jste univerzitní kaplan, profesor státní univerzity, veřejně činný intelektuál, spisovatel. Přidal byste k nim ještě nějaký jiný model?

Postupně mi čím dále více místa a času zabírala pastorace v rámci duchovní správy kostela Panny Marie v Hradci Králové, kde jsem už skoro dvacet let kaplanem. Okolo večerní nedělní bohoslužby se postupně vytvořilo krásné společenství se spoustou dětí, ony jsou spolu se Salaší má rodina. K tomu tam děláme další a další aktivity jako Noc kostelů a podobně. Takže kněžská služba ve velké městské farnosti, občasné exercicie, duchovní cvičení, kázání na poutích, individuální doprovázení. A samozřejmě práce a působení v redakční radě revue Salve, což je mnohem více než redakční rada, těžko to popsat bez nějakých zbožných frází.

Často a asi i rád citujete z textů a proslovů papeže Františka. Co vás na něm nejvíc oslovuje?

Řada věcí, například priorita pastoračního aspektu oproti umělému a alibistickému „strážení věčných pravd“. Protože ty pravdy jako ony evangelijní talenty jsou k ničemu, když neslouží, když jsou zahrabány v nesrozumitelném výrazivu a obaleny nevěrohodným vystupováním. Dále jeho zdůrazňování, že skutečnost (konkrétních lidí a jejich životních příběhů) má přednost před koncepty a doktrínami. On se nikdy, v sebevýznamnější pozici, nenechal izolovat v biskupských a kardinálských palácích a odtrhnout od lidí. Uvědomuje si, že ještě důležitější než strukturální a institucionální reformy je proměna mentality, myšlení a především obrazu Boha (ačkoliv to ani bez těch reforem nepůjde, protože je to provázané). A především odkládá sebelítostivý diskurz pořád ublížené církve v nepřátelském světě, ve kterém se jeho předchůdci (až na výjimky jako Jan XXIII.) desetiletí a století utápěli.  

Ačkoliv existuje celá řada výborných křesťanských společenství a iniciativ, církev někde připomíná zvláštní skanzen, v němž si někteří lidé doslova libují. Je to věc jen chybějícího náboženského poznání? Lze vůbec úspěšně žít neustále v minulosti a minulostí?

Té potřebě schovat se před světem a dějinami a nároky, které to na nás klade, docela rozumím, ale cesta je to jen zdánlivá. Podle mě to souvisí s obrazem Boha, který máme v klasickém katechismovém pojetí příliš statický. Přitom biblický obraz Boha je jiný: Bůh je zdroj života, překypující fontána bytí, neustálý pohyb, život sám, tok sebedarujícího se bytí. 

Žití v minulosti, hraní si na tradici je iluze, je to jen jiný typ narkotika odvádějící od skutečného života teď a tady. Od úkolů, které nám klade skutečnost a k jejichž řešení nás Bůh vybavil rozumem, vůli a tvořivostí, a teď čeká, jak ho svojí odvahou a kreativitou překvapíme. Ježíš v evangeliích zdůrazňuje, že jsou mu milejší ti, kteří něco zkusí a ztroskotají, než ti, kdo zakopávají své talenty. 

Měl jste možnost poznat významné osobnosti křesťanského života, lidi, kteří se vrátili po desítkách let z exilu, kněze a řeholníky a řeholnice, s nimiž se komunistický režim nemazal. Co jste si z jejich životních osudů a postojů odnesl?

Odvahu samostatně myslet a jednat ve svobodě, ke které nás Kristus volá. Zajímavé je, že ke stejnému postoji dospěly osobnosti zavřené v československých lágrech jako Josef Zvěřina nebo Felix M. Davídek, stejně jako osobnosti, které žily ve svobodném světě, jako Karel Skalický nebo nedávno zesnulý Petr Kolář. Jednou z plejády promarněných příležitostí českých církevních dějin je, že jsme nedokázali mnohem více využít jejich obrovský potenciál. 

V příhraničních regionech, kde kdysi žili pohromadě lidé různých národů, kultur a jazyků, je stále cítit bolest z vyhnání původních obyvatel, tu do Rakouska, tu do Německa. Znám mnoho lidí nebo potomků vyhnaných, kteří se do kraje svých předků vrací opravdu jako domů. Jde tohle trauma, které se projevilo i na lidech, na lidských vztazích, na zacházení s krajinou, s architekturou, s církevními památkami, uzdravit?

Uzdravit ve smyslu zahojit myslím ano, aniž by to popřelo, co se stalo, protože jizvy a zranění zůstanou. Koneckonců, vyhnání třetiny obyvatel je nejvýznamnější událostí, největším jednorázovým zásahem do českých dějin 20. století. Představuji si to jako kostel v Neratově. Je obnovený, slouží, žije, dokonce pulsuje životem, ale přitom nezakrývá svá zranění, nepopírá tragédie, kterých byl svědkem. 

Také v českém politickém prostředí pracují lidé, kteří se hlásí ke křesťanství. O spojení trůnu a oltáře jste psal úvahy v řadě svých textů. Co by dnes v Česku měli křesťané různých denominací vnášet do politického života nejvíc?

Protože mohou čerpat sílu, pokoj a trpělivost i z jiných zdrojů než čistě lidských, měli by je vnášet do politického života. Navíc s vědomím, že vytváříme společně prostředí, ve kterém by se mělo co nejlépe žít co nejvíce lidem. I těm, kteří k nám nepatří a mají jiný pohled na svět. Křesťané by měli vnášet do společnosti naději, důvěru v budoucnost, smysl i transgenerační odpovědnost a perspektivu. Mají být kvasem a solí, substancemi, které i v malém množství dávají chuť a působí proměnu. 

Ve všech těch českých genderových a kulturních válkách, které vedou lidi, kteří se na různé úrovni nedokázali vyrovnat s křesťanským smyslem svobody, úplně zaniká, o budování jaké kultury bychom se měli jako křesťané snažit.

Mně osobně přijde, že současný svět - s jeho bezprecedentní mírou svobody a autonomie pro jedince, kde si každý může hledat a nacházet smysl a radost, třeba si i natlouct, ale bez dirigismu a autoritářství spět k plnějšímu lidství, - je tou svobodou, ke které nás vykoupil Kristus. A že se časem naučíme i odpovědnosti za sebe, za různá prostředí, která nám Bůh svěřuje, abychom o ně pečovali, za celý svět. Kdo není slepý, vidí, že se to na mnoha místech děje, že se království Boží prolamuje do tohoto zraněného světa. 

Když byste se setkal s člověkem, který trpí jakousi duchovní slepotou a při slovech o Bohu, o víře, o církvi má rudo před očima, co hlavního byste mu řekl, aby se odvážil udělat první krok k poznání, které by mu mohlo úplně změnit život?

Aby se nenechal odradit zdáním a povrchem, protože přijetím pozvání ke křesťanské víře nepřijde o nic, co je v jeho životě skutečně cenné a dobré, ale získá celou jednu dimenzi života navíc. Takovou dimenzi, která navíc dá novou a nečekanou kvalitu všemu ostatnímu. A že život s Ježíšem je nádherné dobrodružství. 

Prof. PhDr. Tomášek Petráček, Ph.D., Th.D. (1972) je římskokatolický kněz, církevní historik a teolog. Působí jako akademický kaplan při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové. Dlouhodobě působí na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, kde vede katedru Kulturních a náboženských studií. Vyučuje též na Katolické teologické fakultě UK v Praze, je členem redakční rady revue Salve. Je autorem několika oceňovaných knih, pravidelně publikuje a vstupuje do dialogu veřejného prostoru.