Jak dosáhnout klidu v rozdělené společnosti

Jan Máhrik a José Calvo Aguilar pracují jako kazatelé Církve bratrské v Žilině a zároveň jsou tvůrci úspěšného podcastu Zapomenuté cesty. Po knihách (Ne)obyčejný influencer a Proč (ne)chci být křesťan jim před časem vyšel další knižní titul Dej pokoj! s podtitulem Jak zažít a tvořit klid v neklidném světě. Jak říkají autoři, není to další kniha o řešení konfliktů, komunikaci či budování mostů. V knize se chtějí podívat o něco hlouběji a zaměřit se na hlavního aktéra konfliktů – lidské srdce.

Jste teologové, ne psychologové ani sociologové či politologové. Proč jste si za téma své knihy vybrali právě téma klidu?

Janči: Podle nás je tato otázka hluboce teologická. Žijeme ve společnosti, jíž klid zjevně chybí. Jedním z nejlepších důkazů je prezidentská kampaň Petra Pellegriniho. Prezidentští kandidáti mají ty nejlepší marketéry a analytiky, a tak přesně vědí, která slova a témata jsou pro společnost klíčová. To, že jeho tým vnesl do kampaně téma klidu, je zřejmě opřeno o nějaká data. To potvrdilo, co intuitivně cítíme už dávno, že tato společnost je neklidná.

José: My jsme tuto knihu vydali ještě před začátkem prezidentské kampaně. Pro nás byl impulsem začátek války na Ukrajině. Reagovali jsme tehdy na to podcastovou sérií Peacemakers, čili Tvůrci klidu.

Ale toto téma jsme reflektovali i předtím, když se rodiny rozhádaly kvůli covidu. A jak se blížil čas vydání knihy a zároveň se blížily parlamentní volby v roce 2023, lidé se znovu rozhádali na tom, kdo bude koho volit. Vnímali jsme, jak moc narůstá napětí ve společnosti, takže když jsme přemýšleli nad tématem další knihy, toto téma se nám jednoduše zdálo jako velmi důležité.

Janči: Jedním z impulsů bylo i to, když jsi nás ty pozval do diskuse na festival SEMFEST před dvěma lety. Tam jsme spolu diskutovali o tom, jaký postoj zaujmout k dezinformacím a polarizaci společnosti. A to byl také jeden z impulsů, proč jsme začali přemýšlet nad tématem klidu.

Netušil jsem, že ta naše diskuse byla pro vás tak podnětná. Reakce účastníků však byly velmi pozitivní. V čem je dnes téma klidu ještě aktuálnější?

Janči: Právě tím, že napětí ve společnosti se zase o nějaký ten stupeň zvýšilo. Právě v důsledku toho, že zde byly tři volby – parlamentní, prezidentské a eurovolby. Přestože ty eurovolby nebyly už tak napjaté…

José: Ano, nebyly tak napjaté, ale to jen kvůli tomu, co se mezitím stalo - uprostřed kampaně došlo k atentátu na premiéra. Trochu se tehdy všichni uklidnili či spíše zháčili… Vlastně to bylo jakési vyvrcholení toho celého nepokoje.

O čem vaše kniha je?

Janči: My na téma klidu odpovídáme teologicky, protože věříme, že jádro problému je teologické. Naše kniha tedy není o tom ostatním. Nesnažili jsme se napsat knihu o managementu konfliktů. Ani o různých nástrojích zvládání napětí, protože takových knih je spousta právě z dílny psychologů, antropologů, sociologů… Neměli jsme ambici vstupovat do jejich prostoru.

Ale zároveň zde vnímáme jiný problém. A sice, že i ten nejlepší nástroj pro manažování konfliktu v rukou diktátora nevede ke skutečnému klidu, ale k diktatuře. Například Severní Korea má klid. Tam přijdeš a je tam klid. Nikdo se nebouří. Je to velmi klidná země. A myslím, že mají velmi dobře zvládnuté nástroje pro řízení konfliktů.

Čili mnohem důležitější otázka je: Jak vypadá skutečný klid? A co k němu vede? My věříme, že ta cesta vede skrze zkoumání vlastního srdce a hledání svého vztahu k našemu Stvořiteli, jeho stvoření a k sobě samému. Proto jsme přesvědčeni, že spíše než management konfliktů musíme řešit své nitro, udělat cestu dovnitř sebe. A to je hluboce teologická věc. Nejen psychologická, ale teologická.

Jaké jsou hlavní myšlenky knihy?

José: Velkou důležitost přikládáme otázce, co skutečně znamená klid. Jedná se až o redefinici klidu. Hlavní myšlenka je, že potřebujeme začít od sebe. Pokoj ne jako nějaká vnější věc, kterou umíme vynutit, ale jako vnitřní stav, který potřebujeme budovat a pěstovat.

Janči: Klid není klid od lidí, ale klid uprostřed lidí. Je to stav, ke kterému můžeme dojít jen společně. Lidé kolem nás jsou součástí tohoto klidu. Přičemž dnes je naopak rozšířena spíše představa ve smyslu: Dejte mi všichni klid!

Nedávno jsme nahrávali novou sérii podcastů Letní hity. Jedna z písní, kterou tam zmiňujeme, je Haberova Reklama na ticho. A to je představa klidu u mnohých – mít konečně ticho, klid, klid od všech. Skutečný klid, v Bibli je to hebrejsky šílí, je však klidem uprostřed dění. A přichází zevnitř, z nás. Není zajištěn okolnostmi, ale Boží přítomností v našem životě. Je to klid, která je nám dán. A pak vychází z nás ven.

Co působí neklid?

Janči: Absence Božího Ducha v nás. V našem kontextu neklid způsobuje to, když člověk nejde v životě po Boží cestě, ale spadne do jednoho ze dvou extrémů: útěk nebo útok. Útěk znamená, že se zabarikáduji, schovám se, ztratím a říkám: „Dejte mi všichni klid!“

Ale reakcí může být i útok, když člověk útočí na toho druhého, neboť chce něčeho dosáhnout na jeho úkor. A to způsobuje neklid. Nakonec jsme to viděli i ve zmíněných prezidentských volbách. Také v parlamentních. Jako by ani tak nešlo o podstatu věci, ale spíše o útok na toho druhého nebo o útěk od druhých.

Kdo je zodpovědný za můj klid?

José: V něčem je za to zodpovědný samotný člověk. A to ve smyslu, že může být snadné vymlouvat se: „Nemám klid, protože se děje to a to. Nemám klid, protože je napětí ve společnosti. V rodině.“ A takto vnějšími okolnostmi vysvětlujeme svůj vnitřní neklid. Ale za svůj vlastní klid jsi zodpovědný především ty sám. I uprostřed napjaté společnosti či situace v rodině můžeš budovat vnitřní klid.
Protože, a to je druhá úroveň odpovědi, pokoj nezávisí jen na tobě, ale je ti dán Bohem skrze jeho Ducha. Je to jedno z plodů Ducha svatého. Zodpovědný za klid jsem tedy já, ale zodpovědný je i Bůh. Je tu jistá synergie, nevím, jestli je to 50 na 50 a asi ani nemá smysl to vyčíslovat, protože když dáváme prostor Bohu, on dělá své.

Co potřebuje naše společnost dnes? A jak k tomu můžeme každý přispět?

Janči: Potřebujeme pochopit, že pravý klid se nenachází ani nalevo, ani napravo, přičemž právě tomuto nějak podvědomě věříme. Filozofie to nazývá politicismus, naděje, že politika vyřeší všechny naše problémy. Politika je důležitá, řeší mnohé problémy, ale nevyřeší je všechny. A určitě nevyřeší otázku skutečného klidu.
Politika historicky padá do dvou extrémů. Jeden vidíme například ve zmíněné Severní Koreji, kde sice nastal klid, ale ne skutečný, jen naoko. To jsou ty tvrdé represivní režimy.

Druhým extrémem jsou takové ty velmi povolné – když použiji slovo liberální, tak hned spadnu do nějaké krabičky –, ale nazvěme to málo restriktivní režimy. Ty poskytují více svobody, ale také nevedou k většímu klidu. Ba dokonce mohou vést až k anarchii. Takže řešení neleží ani v jednom z tohoto.

Je něco, co jsme nedali do této knihy, ale často to vzpomínám. Leonardo da Vinci namaloval známý obraz Poslední večeře. Ve středu je Kristus a apoštolové jsou kolem něj. Na jednom konci stolu spolu jedí Matouš a Šimon. Když jsou v Bibli jmenováni učedníci, kteří následovali Ježíše, tak pouze u dvou je napsána nějaká jejich bližší charakteristika nebo zaměstnání, a to jsou právě tito dva – celník Matouš a zelot Šimon. Domnívám se, že to není jen tak náhodou, ale je v tom důležité poselství.

Celníci byli lidé, kteří byli v absolutním nepřátelství se zélóty nebo naopak. Celník Matúš byl ten, který kolaboroval s Římem, vymáhal daně pro Římany, často i neférovým způsobem na úkor svých vlastních soukmenovců. Zatímco zeloti byli v podstatě fanatičtí národařští teroristé. Za normálních okolností by si šli Šimon a Matouš po krku. Tedy Šimon Matoušovi. Probodl by ho tam nějakým žábykláčem, kdyby mohl. Ale tady na tomto obraze vidíme, že Šimon a Matouš spolu jedí za jedním stolem, což je možné jen díky tomu, který sedí uprostřed toho stolu.

Ježíšova modlitba, kterou vyslovil na závěr své služby na zemi, byla za jednotu lidí, kteří jsou kolem něho, „aby byli jedno, jako my jedno jsme“ (srov. J 17:22). Jsem přesvědčen, že Slováci potřebují pochopit, že skutečný klid neleží ani napravo, ani nalevo, ale že skutečný klid leží u stolu, za kterým sedí Kristus. A právě cesta za Kristem, ne taková ta tradiční, folklórní, ale skutečná, hluboká, poctivá cesta za Kristem vede ke skutečnému klidu.

Jak může být člověk nositelem klidu v rozdělené společnosti?

José: Třeba si přečíst naši knihu… (Úsměv.)

Janči: … a koupit ji i pro kamarády. (Smích.)

José: V knize hovoříme také o ovoci Ducha svatého a o tom, jak duchovní disciplíny jsou součástí tohoto procesu. V podstatě říkáme: Začněme od sebe! Pokud my v sobě nemáme „Boží pokoj, který převyšuje každý rozum“ (srov. F 4:7), když my ten pokoj nemáme, tak ho ani nemáme jak dát, ani jak jej přinést. Čili je třeba začít od sebe a začít u zdroje, u Boha, který nám skrze svého Ducha dává pokoj.

Jak mohou církve a křesťané přispět ke zdravému klidu ve společnosti?

Janči: Když se běžně člověka zeptáš: „Kdo je světlem světa?“, tak typická správná odpověď by měla být, že Ježíš. To se píše v Janově evangeliu (J 8:12). Ježíš je ten, který je světlem světa. Zajímavé je, že v Evangeliu podle Matouše, kde Matouš zachycuje kázání na hoře, tak Ježíš říká svým posluchačům: „Vy jste světlem světa a solí země“ (Mt 5:14). Čili ten pokoj, který nám Ježíš dává, kterým svítí do našeho světa, je pokoj, který máme my vyzářit do světa kolem nás. To je velký úkol církve.

A jen taková myšlenka, že jak to děláme momentálně na Slovensku, v našem prostředí? Daří se nám? Zdá se mi, že mnoho toho dělá církev tím, že poučuje, přikazuje, zakazuje. Přičemž já věřím, že církev by v první řadě měla být místem, kde je tento pokoj demonstrován, ukázán. A velmi bych si přál, kdyby nejbližší dekádu byla církev výkladní skříní toho, jak to vypadá, když pohromadě žijí liberálové, konzervativci, takové barvy, onaké barvy, takové národnosti, onaké národnosti a žijí jako jeden lid sloužící svému Bohu.

Apoštol Pavel, když psal do Efezu, tak ve třetí kapitole toho dopisu říká, že skrze církev bude viditelná mnohotvárná moudrost Boha (srov. Ef 3:10). Toto originální slovo lze přeložit dokonce i jako mnohobarevná moudrost Boha, pestrá moudrost Boha. Zajímavé, že Pavel neříká: „Když se podívají na vaše církevní prohlášení v parlamentu, tak lidé uvidí, jak je Bůh moudrý.“ Nebo: „Když se podívají na to, jaké budovy jste jako církev postavili, tak tehdy uvidí Boží velikost.“ Nebo: „Tehdy, když jako církev nevím co…“ Ale říká: „Když uvidí tu mnohobarevnou, mnohotvarou moudrost Boha“, čili on naráží na život v komunitě, to je kontext toho dopisu.

Když uvidí, jak jedna pestrobarevná, různorodá komunita dokáže žít pěkně pospolu, tak tehdy se všichni začnou škrábat po hlavě a řeknou si: „Fú, tohle není normální. Kdo je ten, kdo to způsobil?“ Tehdy uvidí moudrost Boha. To je moje výzva pro církev na Slovensku, ať je v první řadě výstavní skříní toho, jak vypadá Boží pokoj, a pak ať o něm mluví.

José: Janči mluvil o politicismu, který je v podstatě v něčem až náboženstvím dnešní doby. A myslím, že je naším úkolem, aby křesťané, možná zvláště kazatelé, poukazovali na tyto modly, ke kterým se upíráme, ke kterým vzhlížíme. Konfrontovat ty falešné bohy, kteří nám slibují záchranu, radost a štěstí, a konfrontovat je s pravým Bohem a pravdou evangelia. Čili mimo jiné konfrontovat i lži politicismu.

Konfrontovat tyto lži pravdou evangelia , což neznamená něco agresivního ani útočného, ​​ani odsuzujícího. Konfrontovat bychom měli takovým způsobem, jak to dělal Ježíš. Ten dokázal ženě přichycené při cizoložství říci: „Ani já tě neodsuzuji, jdi a nehřeš víc.“ To znamená dávat další šanci, ale zároveň i jasně pojmenovat, co je zlo, které tu nemá mít místo.

Ptal se: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-List