Tuto neděli slavila církev svátek Letnic. V řadě států Evropy je tento den i svátkem státním, u nás tomu tak není. Kdo nepatří k církvi, často nemá o souvislostech tohoto data ani tušení.
Nechci do Glos vtahovat čistě vnitrocírkevní záležitosti, přesto bych tentokrát u tématu církve rád zůstal. Přišlo mi na místě využít blízkosti Letniční či Svatodušní neděle a povědět, jak církev vnímám, jak jsem ji mohl poznat. Příliš často totiž potkávám úplně zkreslenou představu o církvi, a to nejen mimo ni, ale i uvnitř jí samé. Sice se říká, že špinavé prádlo se má prát doma, já si ale myslím, že otevřenost je někdy docela na místě.
Zvenku bývá církev často vnímána jako společenství pokrytců hrajících si na svém vlastním písečku, bez zájmu o okolní svět. Zevnitř to ale nejednou vypadá podobně; samozřejmě, ne všude, leckde ale ano. Pravda, neobjevuje se tam to slovo „pokrytci“, jinak je to ale stejné. Nikoli nedopatřením, ale z přesvědčení. V bibli totiž najdeme výroky, které jakoby k uzavřenosti a oddělenosti od okolního světa vedly.
Apoštol Jan například napsal: „Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.“ Apoštol Pavel podobně: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodin.“
Mnozí křesťané to vzali vážně, nevzali ale v úvahu kontext celé bible. Nabyli tak přesvědčení, že je žádoucí vytvořit uzavřenou komunitu. Odtud byl už jen krůček k dojmu, že jako křesťané jsou lepší než lidé kolem. Že své okolí převyšují.
Apoštol Pavel ovšem také napsal: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě.“ Tak to platí i o mně. Ne „patřil jsem“, ale „patřím“. A do konce života to ve mně zůstane. To jediné, čím se mohu chlubit, je Boží milost, kterou jsem nezaslouženě dostal. Stejnou Bůh nabízí všem, ani jako křesťan tedy nejsem svými vlastními kvalitami nijak výjimečný.
Ještě jednu zajímavou věc apoštol Pavel napsal, komentoval v ní své rady vedoucí k oddělování od ostatních, jak jsem je už připomněl: „Napsal jsem vám v listě, abyste neměli nic společného s hříšníky, ale nemyslel jsem tím všecky hříšníky tohoto světa, protože to byste museli ze světa utéci.“
Ano, církev má mnohdy snahu ze světa utéct a schovat se před zlem. Pokud to tak dělá, jedná přímo proti biblickým principům a zrazuje samu sebe i své poslání. Úkolem církev je být tu pro všechny. Ne ale tak, že přece každý může přijít, když přestane dělat to a to, když se naučí to a to a tak dále. Ne. Církev není vysokoprahové zařízení. Církev má za úkol být nízkoprahová, ba bezprahová. Každý je v ní vítán.
Když apoštol psal, že se církev oddělovat má, ale nemyslel tím hříšníky tohoto světa, koho tím myslel? Píše to tam jasně, myslel tím církevníky, kteří sami sebe považují za tak dobré, že si už nepotřebují dávat pozor na vlastní hřích. Ano, i to se někdy stává.
Poznal jsem v životě části církve, skupiny křesťanů, jejichž příslušníci se pokládali za lepší lidi. Poznal jsem ale i společenství, která mi pomohla pochopit, že církev není ani muzeum, ani výstavní galerie. Církev je nemocnice. Je v ní vítán každý, kdo potřebuje pomoc. Tu skutečnou pomoc, záchranu života, v ní ale nedávají ostatní pacienti. Tu nabízí Bůh.
Ano, církev je tu pro všechny jako bezprahové zařízení. Jak nadějný pohled na církev. Mnoho církevníků nad takovými slovy kývá hlavou na znamení souhlasu.
A pak přijde na přetřes téma LGBTQ+ a církev už tak nějak přestává být bezprahová, nebývá ani bezprahová a leckde se stane nedobytným bunkrem.
Poslanecká sněmovna projednává v těchto dnech zákon o “manželství pro všechny”. Aliance pro rodinu, spojovaná s církví, ukazuje, že církev až tak bezprahová není, že je to pevnost pro vybrané, pro heterosexuály nebo celibátníky.
Jsme v církvi pokrytci? Asi ano.