Zpěvák slovenské populární skupiny Fragile a plodný autor křesťanských písní Peter Lacho přibližuje svou zkušenost s rozvodem a následným odchodem z Apoštolské církve. „Církev je stále uzavřená ve své bublině a věci dělá stejným způsobem jako před sto lety. Ale doba se změnila, a to vyžaduje také jiný přístup k lidem. Na současné otázky nelze odpovídat středověkým jazykem a myšlením,“ říká.
Byl jsi od dětství veden ke křesťanství, jak jsi to vnímal?
Ano, moji rodiče byli aktivní křesťané, takže jsem v Apoštolské církvi v podstatě vyrostl. Do sboru jsem chodil rád, měl jsem tam dobré kamarády. Vadilo mi jen, když mě tam rodiče nutili i tehdy, když se mi nechtělo. Ale jinak jsem to bral jako přirozenou životní cestu, jejíž součástí je právě trávení času v církvi. A díky všem dorostům, klubům a mládežím jsem tam měl svoji komunitu, takže jsem tam dobrovolně trávil spoustu času. V podstatě to byl celý můj život. Když se na to zpětně podívám, byl jsem dost izolovaný od světa mimo církev. Ale tehdy jsem to vnímal jako normální věc.
Prošel sis i obdobím vzpoury?
Během dospívání ne. To přišlo až později. (smích) Každý si tím musí projít a mě to potkalo až v dospělosti.
Zapojoval ses nějak do služby v církvi?
Začal jsem jako pomocník v dorostu, kde jsem měl na starosti chvály. Organizovali jsme navíc různé kluby, letní a zimní tábory a další programy pro mladé. Pomáhal jsem taky s nedělními chválami, takže jsem byl dost zapojený do hudby, což jsem miloval. Později jsem prošel civilní službou v misijní organizaci – biblické škole, a když jsem tam skončil, začal jsem pracovat v církvi.
Většina lidí tě zná jako zpěváka a autora křesťanských písní. Co se stalo, že jsi přestal vést chvály ve sboru?
S psaním vlastních textů jsem začal zhruba v nějakých dvaceti letech. Hrával jsem v kapele, zpíval a psal chvály, což mi vydrželo do třiceti čtyř let. Tehdy jsem se rozvedl a s tím se přirozeně pojilo, že jsem přestal pracovat v církvi i navštěvovat sbor. Tím, že jsem byl po celou dobu tak aktivní, bylo pro mě nemyslitelné jen tak přijít, dvě hodiny sedět a nic nedělat. Dodnes s tím bojuju, cítím se nevyužitý, když „jen“ poslouchám kázání.
Rozvod v církvi je těžké téma. Jak se k tomu ve sboru postavili?
Samotný sbor se zachoval docela dobře. Hlavní pastor už věděl o mých problémech v manželství delší dobu a netlačil mě k tomu, abych přestal sloužit. To rozhodnutí, zda chci i nadále působit v církvi, nechal na mně. Sám jsem se rozhodl skončit. Částečně k tomu přispěli někteří lidé, kteří to možná nemyslí zle, ale mají potřebu dávat rady a v ideálním případě to ještě zarámovat tím, že je to slovo slovo od Pána Boha. Jenže když si vyslechneš už sto padesáté „slovo od Pána“, které se navíc dost liší od těch ostatních, tak opravdu netušíš, co z toho je to pravé. Byl jsem z toho tak unavený, že jsem si od sboru potřeboval dát pauzu. Rozvod v církvi je bohužel ještě stále velmi náročná věc. Já na to samozřejmě nejsem hrdý – neženil jsem se s tím, že se rozvedu. Ale stalo se to. Je mi to líto, ale díky Bohu to dopadlo dobře. S nynější manželkou máme děti a jsme šťastní.
Když se na to období podíváš s odstupem, co pro tebe bylo nejvíc zraňující?
Asi nejvíc mě zranilo, že se někteří moji přátelé postavili proti mně nebo se mnou úplně přestali komunikovat. Jiní zas říkali, že mě mají rádi, ale viděl jsem na nich, že neví, co si s tou situací počít a že mě litují. Chápu, udála se mi nelehká životní věc, ale už to mám srovnané sám se sebou i s Bohem, tak proč mě litují? Těžko říct, jak bych se zachoval na jejich místě, ale osobně se snažím vždycky na věci nahlížet i z opačné strany. Myslím si, že nám obecně v církvi chybí pohled z venku. Nedokážeme přijímat lidi takové, jací jsou.
Co se dělo po tvém odchodu z církve?
Když jsem opustil svůj sbor AC, přes kamarády jsem se dostal k farářovi z Evangelické církve, kam jsem začal chodit se svou nynější manželkou. Z letničně-charismatické formy jsem přesedlal na něco zcela odlišného, což pro mě bylo velmi přínosné. Pan farář je skvělý člověk a jeho kázání mi mluvila do duše. Cítil jsem se tam velmi dobře, i když kázání převažovalo nad chválami. Od malička jsem vnímal hlavně tu hudbu a najednou jsem začal vnímat i samotné slovo.
Ve svém původním sboru mám stále dobré přátele, ale už vnímám jinak jejich teologii a neztotožňuju se zdaleka se všemi myšlenkami, které jsem tam po celý život poslouchal. Spoustu věcí už dnes vnímám jinak. Na rozvod nejsem hrdý, ale současně mám radost, že to byla příležitost úplně znovu objevovat můj vztah s Bohem. Kdysi to bylo hlavně o službě a neříkám, že jsem neměl vztah s Bohem, bez toho se to dělat nedá, ale pauza mi velmi prospěla.
Přiblížil bys, co dnes například už vnímáš jinak?
V tomto období mám spoustu otázek a na většinu z nich zatím nemám odpovědi, zjišťuju ale, že to nemusí být nutně problém nebo selhání. Také si postupně uvědomuju, co mi vadí. Nevidím například smysl v pravidelném navštěvování kostela v neděli, pokud to daný člověk nevytěží během týdne. Nesnáším, když se něco dělá, jen aby se neřeklo, případně ze zvyku nebo ze strachu, co si pomyslí ostatní. Snažím se najít nový způsob využití víry v Boha. Protože stále v Boha věřím a vnímám to možná jasněji, než když jsem byl v církvi. Momentálně s manželkou hledáme církev v Bratislavě, která by se stala naším domovem, ale ještě jsme nenašli. Velkou inspirací mi kdysi byl australský sbor Hillsong, který organizuje také sociální práci pro dané město. Líbí se mi, když církev není jen o odsezení si nedělního kázání, ale také o reálné pomoci a misii. To mi u nás zatím chybí.
Jak ses dostal do skupiny Fragile? Dala ti něco zkušenost ze světa „showbyznysu“?
Stalo se to náhodou. Potřeboval jsem dokončit vlastní cédéčko a jedna kamarádka z AC, zpěvačka Janka Golis, mě poslala do nahrávacího studia, kde pracovala i s lídrem skupiny Fragile. Později se mi Braňo ozval, že začíná turné a potřebuje někoho na alternaci. Tak jsem to vzal a už jsem tam zůstal. Lidé z Fragile jsou pro mě v současnosti jedni z nejbližších lidí. Pomohli mi dívat se na svět jiným způsobem. Díky nim mi došlo, že naději můžeš lidem kolem sebe rozdávat i bez všech křesťanských formulek. „Křesťanštině“, která se běžně používá v církvi, totiž lidi zvenku nerozumí.
Cítíš se v životě svobodnější?
O hodně. Cítím se svobodný v tom, že můžu mít vztah s Bohem a zároveň nemusím spadat do žádné škatulky. Protože jakmile člověk spadá právě do nějaké jasně vytyčené škatulky v rámci křesťanské komunity, o dost hůř se pak „normálně“ funguje a navazuje vztahy v sekulárním světě.
Jak se na tebe dnes dívají lidé z církve? Berou tě jako odpadlíka?
To nevím. Myslím si, že na lidské rovině mě mají stále rádi. Pokud bych se ale chtěl vrátit a sloužit jako před tím, těžko říct, co by se dělo. Sice mi často někdo řekne: „Peťo, chybíš nám, i tvoje chvály, vrať se“. Ale je otázka, jestli by to bylo tak jednoduché, když bych se opravdu rozhodl vrátit zpět.
Jak se s tvým odchodem z církve vyrovnávala tvá žena? Jak na to reagovala?
Ona byla ta, která mě držela nad vodou – i ve vztahu s Bohem. Rozvedla se pět let přede mnou, takže s tím už měla vlastní zkušenost, věděla, co to obnáší. Měla to o dost těžší než já, protože ji v jejím původním společenství úplně odepsali. To není tak neobvyklé, vím dokonce o případu z mého okolí, kdy jednu ženu rovnou vyloučili ze sboru. Ivka si také prošla určitým nátlakem v církvi, a proto je i ona teď velmi opatrná při hledání nového společenství. Na druhou stranu mě díky tomu o to víc dokázala pochopit.
Co je pro tebe důležité ve výchově dětí právě i v oblasti víry a duchovního života?
Tam mám také ještě hodně otevřených otázek. Chtěl bych je vést k víře v Boha, ale nechci, aby se jen naučily automaticky chodit do církve. Chci, aby měly živý vztah s Bohem. To je můj cíl. Jen bych je rád uchránil před zraněními, které s tím někdy přicházejí. V každé komunitě, nejen té křesťanské, do které se aktivně zapojíš, se ti může stát něco špatného, protože se otvíráš lidem. Neměl by to ale být důvod k tomu vůbec to nezkusit.
Mám podobnou zkušenost s určitým vnitřním tlakem, který jsem v církvi zažíval. Pramenil z toho, že jsem měl na něco jiný názor, ale bál jsme se, že jej druzí nepřijmou, protože v církvi se vyžaduje poměrně značná konformita. Dnes říkám, co si opravdu myslím, protože chci, aby lidé věděli, kdo opravdu jsem.
Souhlasím. Ani já jsem nechtěl lidem ublížit, jen jsem některé věci viděl jinak. Smyslem církve by podle mě mělo být dělat něco pro lidi venku, kteří potřebují pomoc. Mám pocit, že naproti tomu je církev stále uzavřená ve své bublině a věci dělá pořád stejným způsobem jako před sto lety. Ale doba se změnila, a to vyžaduje také jiný přístup k lidem. Dnes si klademe totiž úplně jiné otázky. Nelze na ně odpovídat tak jako ve středověku, potřebujeme aktuální odpovědi, potřebujeme s lidmi mluvit současným jazykem. Mou touhou je najít církev, která nebude nutně institucializovaná, ale bude otevřená pro všechny, kdo projeví zájem. Kam by mohl přijít každý a cítil by se přijatý. Kde by bylo možné spolu navzájem otevřeně komunikovat a klidně mít rozdílné názory.
