Když se zamýšlíme nad významem dogmatu o Boží Trojici, neměli bychom opominout pravoslavnou teologii. Na východě totiž nikdy nedošlo k upozadění Ducha svatého, tak jak to bylo po dlouhá staletí v západním myšlení, a Boží trojjedinost zde proto nebyla jen oficiální církevní naukou, ale zůstala živou součástí pravoslavné zbožnosti, liturgie a výtvarného umění, zmiňuje v rozhovoru pro Český Bratr pravoslavná teoložka Kateřina Kočandrle Bauer.
Co tě přivedlo k zájmu o pravoslavnou teologii?
Moje cesta k pravoslaví a k zájmu o pravoslavnou teologii je poměrně dlouhá. Musím se přiznat, že na začátku stála četba; k pravoslaví jsem se jednoduše pročetla. Měla jsem štěstí, že jsem se dostala díky své kolegyni k vybraným pravoslavným autorům a náboženských filosofům, kteří mě hned od počátku velmi oslovovali. Souzněla jsem s oním propojením mystiky, teologie a filosofie. S teologií přirozeně ovlivňující i můj vnitřní duchovní život. Postupně jsem přijímala pravoslaví jako celek, i když i ono má jako každá tradice – v pravoslaví zejména v otázkách vztahu církve a politické moci – řadu stinných stránek.
V čem je ti pravoslavné myšlení blízké?
Pravoslaví je mi blízké bohatým liturgickým životem, který dokáže oslovit a zapojit všechny naše smysly. Boží přítomnost je prostředkována slovy, ale i obrazy, vůní či plamenem svíčky. Přitahuje mě asketická a mystická tradice pravoslavné církve, zejména moudrost pouštních otců a matek. Myslím, že jejich výroky a životopisy mohou být aktuální i dnes a stát se jedním z nosných duchovních zdrojů. Důraz na hledání vnitřního ticha a duchovního středu, na ustavičnou modlitbu či umění nelpět tematicky rezonují s duchovními potřebami dnešního člověka. Jsem si ale vědoma, že se jejich výroky nedají idealizovat už jen tím, že patří do jiného historického kontextu a jsou součást mnišské tradice církve. Mohu říct, že krása i jistý druh duchovní prostoty v dobrém slova smyslu k pravoslavného myšlení patří.
Coby pravoslavné teoložce je mi blízká propojenost dogmatických výpovědí a modlitby a s tím související propojenost teologie a duchovního života. Platnost starobylé křesťanské zásady lex orandi, lex credendi – jak se modlíme, tak věříme, našla v pravoslaví své místo. Modlitební život je spjat s obsahem víry a obsahem církevního učení, proto existuje i těsná sepjatost teologie a duchovnosti. Jak říká pravoslavný otec Sofronij Sacharov, představitel hesychasmu (mystického proudu v pravoslaví) 20. století: „Teolog je ten, kdo se modlí.“ Může se zdát, je že to zjednodušující tvrzení, a možná i do jisté míry je, ale zároveň je komplementární protipólem jednostranného pojetí teologie, která je pouhým předmětem zájmu intelektu, nezasahujícím do autentického duchovního života a z duchovního života nevyvěrajícím.
A naposled musím zmínit dvě cesty poznání Boha, obě vycházející z tradice církevních otců, které našly své místo v moderní i postmoderní pravoslavné teologii. Jedna cesta je katafatická, ta říká, že Boha lze poznat skrze naše slova, skrze pojmy a symboly. Vedle ní ale existuje cesta apofatická, která ukazuje, že naše výpovědi o Bohu jsou vždy jen částečné a že nevyjadřují plnost Boží přítomnosti. Důležité je, že tyto dvě cesty korigují jedna druhou. Obě se uplatňují i na naší cestě poznávání Boha coby svaté Trojice.
Máš nějakého oblíbeného pravoslavného teologa? Čím tě inspiruje?
Mých oblíbených pravoslavných teologů je celá řada, ale uvedu jen dva a také to, čím mě inspirují. Prvním z nich je pravoslavný teolog a kněz, otec Sergej Bulgakov (1871–1944), představitel generace pravoslavných teologů nucených emigrovat po bolševické revoluci na Západ. Na osudech celé této generace vidíme, jak se musela vyrovnávat s hrůzami světové války, s nucenou emigrací, a jak v těchto těžkých podmínkách hledala vztah ke své vlastní tradici ve zcela odlišném kulturním i náboženském kontextu. V teologických dílech a duchovních denících Sergeje Bulgakova jsem pro sebe objevila touhu po jednotě a smíření, teologicky vyjádřenou na základě principu antinomie. Ve vztahu Boha a světa to znamená, že Bůh není od světa odtržen, je v něm přítomen, ale zároveň svět přesahuje. Díky tomuto teologickému myšlení jsem lépe pochopila a vlastně i prožila paradoxy křesťanských pravd, které stojí v jádru: jeden Bůh ve svaté Trojici, Ježíš Kristus zároveň plný Bůh a plný člověk. Najít v sobě odvahu nechat tyto paradoxy žít a nepokoušet se je rozumově slučovat je pro mě duchovní cesta.
Druhou postavou, je duchovní dcera otce Sergeje Bulgakova, matka Marie Skobcovová (1891–1945), která byla velmi netypickou pravoslavnou mniškou. Tato dvakrát vdaná a rozvedená bývalá socialistická revolucionářka a básnířka Stříbrného věku ruské literatury se projevovala jako anarchistka svým chováním i oblékáním. Nebyl to ovšem pouze její osobní život, ale i její autentická interpretace pravoslavné tradice. V exilu v Paříži si uvědomila volání k mnišství, ale ocitla se v prostředí, kde nebyly žádné pravoslavné kláštery a kde si cestu mnišky musela hledat jiným, novým způsobem. Stala se mniškou ve městě a soustředila svojí energii především na službu těm, kdo byli v největší nouzi. V tomto smyslu se pro ni stal církví celý svět. Později, během druhé světové války, kromě práce pro ruské uprchlíky začala ukrývat židy. V roce 1945 byla zastřelena v koncentračním táboře v Ravensbrücku, kam ji předtím deportovali z Francie.
Tématem tohoto čísla je svatá Trojice. Pravoslavná teologie vždy kladla důraz na úlohu Ducha svatého v dějinách spásy. Jak se to projevilo v promýšlení Boží Trojice?
Trojiční důrazy a víru ve svatou Trojici najdeme v pravoslaví ve všech aspektech života církve: Je ton součást liturgie, dogmatického a modlitebního života. Velmi často se v pravoslavné teologii při popisu svaté Trojice používá obraz sv. Ireneje z Lyonu (130–202), který hovoří o Synu a Duchu jako o „dvou rukách“ Otce. Duch není ve smyslu augustinovském pouto lásky, ale je zdůrazněna jeho jedinečnost jako jedné z osob Trojice. To souvisí i se starým církevním sporem o filoque („i Syna“), dodatečně přidaném do latinského textu vyznání víry, ve kterém Duch svatý vychází i ze Syna. Pro pravoslavnou teologii je stěžejní, že zdrojem a principem jednoty je Bůh Otec a že Duch není podřízen Synu ani Otci. Při každém tvůrčím aktu, jako je stvoření, vtělení, křest Kristův, proměnění, eucharistická epikléze, vždy jedná celá Trojice.
Doslova ilustrativní je sledovat vývoj učení o Duchu svatém a svaté Trojici ve výtvarném ztvárnění. Na Východě postupně ustoupily nebo dokonce byly zakázány ikony jakýmkoliv způsobem znázorňující Syna a Ducha v podřízeném postavení vůči Bohu Otci. Nakonec se ve východní tradici křesťanství ujalo známé znázornění svaté Trojice coby tří andělů, či snad lépe poslů. Toto znázornění vychází ze starozákonního příběhu navštívení Abrahama a Sáry třemi posly, známého z Gn 18,1–18.
Asi všichni si vybaví známou ikonu svaté Trojice od Andreje Rubleva. Takové znázornění splňovalo rovnocenné postavení jednotlivých Božích osob. Andělé jsou si podobni, ale zároveň nejsou zcela identičtí. Jejich vzájemný vztah je výtvarně vyjádřen něžným dotykem křídel a skutečností, že sedí kolem eucharistického stolu. I toto ztvárnění svaté Trojice se zdá mít své meze. Ozývají se totiž pravoslavné teologické hlasy, které zpochybňují, zda se tajemství života uvnitř svaté Trojice dá takto výtvarně ztvárnit. Na této diskusi je vidět, že lidskou řečí či obrazy se můžeme Boha dotýkat, ale naše řeč je vždy nakonec částečná a právě na paradoxu trojičního Boha je to dobře vidět.
Někdy je nauka o Trojici považována za příliš abstraktní, vzdálenou zbožnosti běžných křesťanů. Co pro tvou víru znamená, že Bůh je trojiční?
Pravda je, že popisovat vztahy uvnitř svaté Trojice metafyzickými pojmy v řečtině a latině tak, jak byly zformulovány na všeobecných sněmech v prvních stoletích církve, je pro dnešního člověka často nesrozumitelné a takový přístup ztrácí význam i pro duchovní život a víru. Jsou ale i teologové, kteří se k těmto starověkým teologickým termínům vrací a snaží se je „přeložit“ do dnešního jazyka. Jedním z nich je pravoslavný teolog John Zizioulas (1931–2023), který se znovu ptá, co znamená, že Bůh je jedné podstaty ve třech osobách. Analyzuje termíny pro osobu z řecké filosofie a římského práva a sleduje posun významu termínu „osoba“ u církevních otců.
Závěrem je, že osoba (nejen osoba Boží), je určována svobodou a láskou. Být osobou znamená být milován a milovat – nikoliv na základě teroru lásky, ale z lásky, která miluje ze svobodného rozhodnutí. Pro moji víru je důležité to, co na základě této premisy rozvíjí Zizioulas dál, totiž, že Bůh je vztah a neexistuje jinak než jako svatá Trojice. Není mrtvou substancí, na které, hrubě řečeno, jsou přilepeny tři osoby Trojice. Boží existence, založená ve vztazích tří osob, ve které ani jedna osoba neztrácí svojí charakteristiku, a přesto a právě proto existují v plnosti lásky. Takový obraz Boha pak můžeme zahlédnout i sami v sobě a realizovat jej v našich vztazích. Někteří z významných teologů, jako například pravoslavný teolog Kallistos Ware (1934–2022) či protestantský teolog Jürgen Moltmann (nar. 1926) používají pro vyjádření života svaté Trojice metaforu tance. Představa Božího dynamického života coby tance ke mně promlouvá. Vypovídá o tom, že Bůh není statický, nehybný, mrtvý, ale znamená život a do tohoto života, k tomuto tanci nás i celé stvoření zve.
Kateřina Kočandrle Bauer je pravoslavná teoložka. Vystudovala Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity, později také evangelickou teologii na univerzitě pražské. A dnes tamtéž působí na Ekumenickém institutu. Věnuje se ekumenické teologii, pravoslavné teologii, křesťanské spiritualitě či vztahu teologie a umění. Vyučuje též na Institutu ekumenických studií, kde přednáší systematickou teologii.
Ptal se: Ondřej Kolář
Zdroj: Český Bratr
Přemýšlíte pod vlivem teologických spekulací. Pokud Bůh existuje, a není produktem lidské slabosti (A. Einstein), existuje jinak než jako Trojice.
Odkud se však ony “osoby” v křesťanské víře vzaly? Žádný z autorů NZ nebo Didaché, ani římský biskup Kliment, ani biskup Ignác Mučedník, ani Polykarp, Barnabáš nebo Papias, prostě žádný z apoštolských otců prvních křesťanských dob takového pojmu nebo názvu vůbec neznali.
V Mojžíšově Pentateuchu se mluví o Dechu Božím vznášejícím se nad “prázdnotou”, nikoli jako o Boží masce nebo osobě dramatu, nýbrž zcela zřejmě jako o Bohu celém a jediném. Je to v souladu s Ježíšovou naukou o jediném Bohu, který je právě tak Otec, jako je Syn a jako je Dech. Je to v souladu se slavnou ikonu Andreje Rubleva. Podle názvosloví NZ nejsou Otec, Syn a Dech žádné Boží “masky” nebo “dramatické osoby”, nýbrž Projevy téhož jediného Boha.
Misionáři proto nemohli u přívrženců islámu uspět, protože muslimové věří v Boha jednoho, nikoli v bohy tři.
Je zapotřebí brát vážně jednoho excelentního duchovního myslitele, že filozofové, státníci a teologové jsou nejtěžším pokušením, jakému nás Bůh ráčil podrobit.