V tomto čase velké množství protestantů oslavuje reformaci. Jiným však přijde zvláštní „oslavovat“ událost, která rozdělila církev. Nemodlil se přeci Ježíš za jednotu církve? Další s oslavami reformace nemají žádný problém, protože z ní vzešlo všechno, čeho si cení na církevních dějinách.
Jak se může protestant co nejlépe ohlížet za reformací? Měli bychom ji vnímat jako radostný porod, nebo jako spíše nepěkný rozvod?
Moudrost se přiklání na stranu vyváženého postoje, který se těší ze všeho, co se reformací dosáhlo, ale zároveň důkladně vyhodnocuje její kontext a cíle. Vzhledem k tomu jsem sepsal 5 mylných představ o reformaci, kterým bychom se měli vyhnout.
Mylná představa č. 1: Reformace byla znovuzrozením církve
Z některých popisů reformace bychom mohli získat dojem, že znovuzrodila předtím mrtvou církev. Sami reformátoři však takto určitě nepřemýšleli. Byli přesvědčeni, že Bůh zachovával svou církev od úplného začátku, i uprostřed období té nejtemnější prohnilosti, a podle vlastních slov se ji snažili reformovat, ne znovuzrodit.
Martin Luther například trval na tom, že skutečná církev nikdy nezemřela, a vzhledem k tomuto přesvědčení vznesl i své námitky vůči Římské církve: „Dnes stále nazýváme Římskou církev i její biskupské stolce svatými, ačkoli jsou podryté a jejich duchovní jsou bezbožnými… Je to stále Církev. „Podobně i Jan Kalvín odmítl myšlenku, že by byla církev „už jistý čas bez života,“ a na základě Matouše 28:20 argumentoval, že „zatímco Kristus sedí po pravici Otce, Kristova církev žije.“
Později protestantští teologové rozvinuli myšlenku zachování církve, což bylo z velké části odpovědí na římskokatolickou kritiku vůči všem novotám. François Turrettini například argumentoval, že „naše církev spočívala v samotném papežství, protože si Bůh i v babylonském zajetí odjakživa uchovával svůj pozůstatek dle svého vyvolení milostí.“ Podobná tvrzení odlišila hlavní proud reformace a tradice, které z ní vzešly, od radikálnějšího separatismu anabaptistů.
Mylná představa č. 2: Reformace představovala odmítání minulosti.
Reformace se občas vykládá, jakoby protestanti argumentovali za Bibli, zatímco katolíci za tradici. Velká část protestantské polemiky byla ve skutečnosti založena na svědectví rané církve. Zejména Jan Kalvín dokázal takovýmto způsobem obratně argumentovat církevními otci, či písemně, nebo ústně. V úvodním listu králi Františkovi v Instituci například zdokumentoval obšírný seznam otázek, v nichž církevní otcové stáli na straně protestantů a ne římských katolíků. Dílo Johna Jewe z roku 1562 s názvem Omluva jménem anglikánské církve (Apology for the Church of England) obsahovalo stejný apel, v němž z množství patristických zdrojů vyvodil protestantský pohled na Písmo a církev.
Pokud ponecháme i nějaký prostor na výhrady, dalo by se říci, že reformace byla myšlena jako zotavení rané církve, ne jako její odmítnutí. Kalvín tento jistý argument předložil v debatě s kardinálem Sadoletom z roku 1539: „všechny naše snahy mají jediný cíl, obnovit odvěkou podobu církve… [která existovala] ve věku Jana Zlatoústého či Bazila Velkého z Řeků, a Cypriána, Ambrosia Milánského či Augustina z Římanů.“
Mylná představa č. 3: Reformace neměla precedens.
Luther nebyl první, který měl námitky proti nekalým praktikám v Římě. Byl pokračovatelem dlouhé tradice nesouhlasu. Zřejmě nejznámějšími představiteli byli John Wycliffe (✞ 1384), nazývaný „zorničkou reformace“ v Anglii, a Jan Hus (✞ 1415), velký český reformátor. Hus hrál důležitou roli v České reformaci, tradici protiřímského odporu, která byla oddělena od Martina Luthera. Její počátky sahaly do Prahy pozdního čtrnáctého století a pokračovala až po vojenské výpravy husitů (frakce, z níž se nakonec stala Moravská církev).
Existují i další tradice nesouhlasu, které se vynořily ještě dříve, například Arnoldisti (následovníci Arnolda z Brescie) a Valdenští (následovníci Petra Valdese) ve dvanáctém století, nebo Albigénci ve dvanáctém a třináctém století. Pokud i ponecháme prostor pro rozdíly mezi těmito jednotlivými skupinami, v některých bodech se nápadně prolínají s pozdějším protestantským nesouhlasem. François Turrettini například Valdenské a Albigenské prohlásil za „ryzí křesťany“ a tvrdil, že „v klíčových věcech se jejich víra shoduje s naší“. Turrettini zároveň upozornil na námitky proti nekalým praktikám, které nepocházely od separatistických skupin, ale přímo zevnitř církve, jako například odsouzení uctívání ikon frankfurtským koncilem v roce 794, nebo odpor vůči transubstanciaci ze strany Ratramnuse v devátém století a ze strany Berengara z Tours v jedenáctém století .
Mylná představa č. 4: Reformace rozvrátila sjednocenou církev.
Reformaci často obviňují z rozvracení církve a nedá se popřít, že protestantismus vyústil do široké škály hnutí. Navíc je smutné, že množství současných protestantů zastává sektářský postoj a zdánlivě nestojí o jednotu s jinými tradicemi v rámci Kristova těla.
Zároveň je však chybou myslet si, že tato nejednota začala při reformaci. V první řadě je třeba říci, že reformátoři zdědili už dávno rozdělenou církev. Napětí mezi východní a západní církevní větví pomalu bublalo už od dob rané církevní historie a nakonec v roce 1054, půl tisíciletí před reformací, vyústilo do oficiálního odloučení. Ba co víc, i římskokatolická církev pozdního středověku byla rozmanitá a oplývala vlastními vnitřními napětími a rozkoly.
My všichni – protestanti, katolíci, či pravoslavní – bychom měli toužit po jednotě církve, truchlit nad rozkolem, které v ní nastaly, a převzít odpovědnost za to, jak k tomu sami přispíváme. Není však správné předpokládat, že vina je pouze na straně protestantů.
Mylná představa č. 5: Reformace již není relevantní.
Někteří se dnes domáhají, abychom se už k reformaci nevraceli. Je pravda, že během uplynulých desetiletí se v dialogu mezi protestanty a katolíky podařilo udělat důležité pokroky – vezměte si například luteránsko-katolické Společné prohlášení k učení o ospravedlnění z roku 1999, nebo další publikaci, za kterou stáli spolu evangelikálové a katolíci. Protestantům a katolíkům se nabízejí i nové příležitosti, kdy se mohou společně postavit za různé společenské otázky vzhledem k rostoucí sekularizaci západní společnosti.
Zároveň je pravda, že teologické rozdíly v celé škále otázek nikam neodešly a upozorňovat na ně nemusí být ani sporné, ani nemilosrdné. Podle slov J. Greshama Machenana: „Říká se, že rozpolcenost křesťanského světa je zlo, a je to pravda. Zlo však spočívá v existenci chyb, které tuto rozpolcenost způsobují, ne v rozpoznávání těchto chyb ve chvíli, kdy už existují.“
Usilujme o jednotu církve, ale zároveň si uvědomme, že skutečné jednoty nikdy nedosáhneme nedbalým zacházením s pravdou. Když se naše teologické rozdíly týkají otázek, které jsou klíčové pro evangelium, musíme být ochotni spolu s Lutherem konstatovat: „Tady stojím, jinak nemohu.“
Autor: Gavin Ortlund
Zdroj: Spolecenstvoevanjelia.sk
