Proč dnes číst církevní otce není dnes člověku zřejmé, ale proč se zajímat o misogyny a heretiky křesťanského starověku, je jasné ještě mnohem míň. Další debata v Dominikánské 8 z volného cyklu o pozoruhodných raně křesťanských autorech věnovaná Tertuliánovi nabízí několik možných důvodů. Debatovali kněz a patrolog David Vopřada, klasický filolog Petr Kitzler a teolog a děkan Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Vít Hušek, moderoval překladatel Pavel Koronthály.
Tertulián je prvním známým latinsky píšícím křesťanským autorem, který žil kolem roku 200 v africkém Kartágu a zanechal po sobě jedno z nejrozsáhlejších děl v rámci tohoto období – 31 latinských spisů, přičemž víme, že psal také řecky, ale žádné z těchto spisů se nezachovali. „Musel vytvořit veškerou terminologii, aby dokázal vyjádřit obsah křesťanského náboženství,“ upozorňuje Kitzler a dodává, že rétorická vybroušenost jeho díla Obrana křesťanů (Apologeticum) je srovnatelná s jazykem Cicerových děl.
Tertulián „využívá všech rejstříků antické rétoriky. Byl zvyklý na to, že není důležité druhému ukázat, jak je to správně, ale ukázat, že ten druhý to má špatně,“ popisuje Vopřada silné a slabé stránky Tertuliánova stylu. Na jedné straně tak vznikaly sugestivní obrazy a expresivní slogany, které přečkaly do současnosti, na druhé straně, jeho polemický tón někdy znemožňuje rozpoznat jeho vlastní názor na věc a jeho snaha přesvědčit specifickou argumentací určité publikum vede k celkové nekonzistenci v mnohých otázkách.
Tertulián napsal nejstarší spisy přímo věnované křtu a modlitbě. Neplatí, že věci, o kterých se v nich dočteme, všichni křesťané v té době dělali. Nejednou je to naopak. Je vidět, že „spousta z nich byla frustrována z toho, že jim modlitba nefunguje, to mi přináší velkou útěchu,“ směje se Vopřada, který překlady obou spisů s komentářem vydal v nakladatelství Krystal OP. Tertulián se „nebojí otázek, které člověka mohou napadnout i dnes a které z našich klasických konceptů vypadávají“.
Ačkoli jedním z Tertuliánových trvalých přínosů je, že ve spisech proti tzv. gnostickým autorům položil základy toho, kdo nebo co může mít v církvi autoritu, sám byl Augustinem a následnou tradicí označen za heretika. V jeho pozdních spisech se objevují známky příklonu k montanistickému hnutí, které se od 2. století šířilo z Malé Asie a kladlo velký důraz na charismatický prvek církve a rigidní zachovávání striktně definovaných křesťanských norem.
V dějinách byla dlouho potřeba rozdělovat starověké teology na správné a špatné. „Dnes už se to takto nedělá, protože toto používání pojmu heretik je neužitečné a asi i škodlivé,“ vysvětluje Hušek a poukazuje na mnohovrstevnatost a nepřehlednost doby, kdy není jasně definované, co je ortodoxie. „Kuriozitou je, že někdo napsal něco hodně zajímavého a přínosného, akorát kromě toho napsal ještě něco kontroverzního nebo vyloženě hloupého a byl označen za heretika, a někdo, u koho je to rozložené stejně, je církevním otcem a učitelem církve.“
Záznam naleznete na YouTube nebo v podcastových aplikacích Spotify, Soundcloud a Apple podcasts. Platformu Dominikánská 8 můžete také sledovat na sociálních sítích Facebook, Instagram a X.
Autorka: Zuzana Matisovská
Ortodoxie je stále stejná od okamžiku, kdy se Slovo stalo tělem. Jasně to říká sv. Pavel (Gal 1,7-9), a slavnostně to znovu opakuje: „Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!“
Příkaz proklínat (anatematizovat, dnešní terminologií exkomunikovat) hlasatele falešného evangelia nutně implikuje, že církev má na základě Kristova zaslíbení a ustanovení (Jan 16,12-15; Mt 16,18-19) autoritu posuzovat a rozhodovat, co je evangelium Kristovo a co ne, protože bez kritéria rozlišování by tento příkaz byl neproveditelný.
Z toho je zjevné, že „základy toho, kdo nebo co může mít v církvi autoritu“, jak se píše v článku, nepoložil Tertullianus, ale Kristus, že ortodoxie je podstatnou známkou Kristovy církve, a proto nebyla žádná doba, kdy „nebylo jasně definované, co je ortodoxie“.
Představa, že v nějaké době „nebylo jasně definované, co je ortodoxie“, je ostatně v přímém rozporu s tím, co definuje dogmatická konstituce Pastor aeternus 1. vatikánského koncilu: „Co však v blaženém Apoštolu Petrovi Kníže Pastýřův a veliký Pastýř ovcí Pán Christus Ježíš k ustavičné spáse a k stálému dobru Církve ustanovil, to nezbytně trvá téhož autoritou v Církvi, jež na skále jsou založena, až do konce věků pevně bude státi, nepřetržitě… Kdo by tedy řekl, že není z ustanovení samého Christa Pána čili právem božským, že blažený Petr v primátu nad veškerou Církví má neustálé nástupce, nebo že Římský Velekněz není blaženého Petra v tomtéž primátu nástupcem; proklet buď... Na Stolci apoštolském vždy bylo zachováváno neposkvrněné katolické náboženství a svatá hlásána nauka.“
(Celý text zde: https://apologie.info/docs/piusix_pastor_aeternus/ )
Souhlasím ale s tím, že Tertullianův životní osud je tragickým důkazem toho, že pokušení „hlásat jiné evangelium než to, které jsme přijali,“ může podlehnout i nejbrilantnější teolog. A i když pravé evangelium v pozdějším životě odvrhl, vyslovená pravda nepřestává být pravdou a jeho rané ortodoxní spisy si stále uchovávají nedocenitelnou hodnotu.
Je to důležité poučení, že ten, kdo si myslí, že stojí, si musí dávat pozor, aby nepadl. (1 Kor 10,12)