Je to už čtvrtstoletí, co se Vladimír Putin stal ruským prezidentem a začal psát kapitolu příběhu této země, kterou dnes s napětím a hrůzou všichni čteme. Proč je pro něj Ukrajina důležitá a co ještě je nutné vědět, abychom Rusku lépe rozuměli? Nad knihou Ztracená země: Příběh moderního Ruska diskutoval v Dominikánské 8 její autor Filip Scherf spolu s rusistkou Alenou Machoninovou a novinářem Josefem Pazderkou. Moderovala Ivana Milenkovičová.
„Cílem Ruska je dobýt si zpět místo u velmocenského stolu vedle Spojených států,“ otevírá Filip Scherf debatu jedním z hlavních klíčů k ruské mezinárodní politice od konce studené války. Vysvětluje, že zatímco Donald Trump chce aktuálně dosáhnout na Ukrajině rychlého míru bez ohledu na jeho parametry, Vladimír Putin vstupuje do jednání o okrajových záležitostech, aby vypadal responzivně a natahoval čas, dokud maximalizuje územní zisky, upevní svou pozici a bude připravený pro jednání o věcech, na kterých mu skutečně záleží. K nim patří úplné vytlačení ukrajinských vojáků z Kurdské oblasti a demilitarizovaná Ukrajina pod ruským vlivem.
„Ukrajina představuje příliš velkou část postsovětské mozaiky na to, aby ji Kreml ztratil,“ odpovídá Josef Pazderka na otázku, proč je právě Ukrajina pro Rusko tak důležitá. Tato země, jejíž společnost se posledních patnáct let dynamicky proměňuje, tvoří podstatný prvek v ruském vnímání vlastní velmocenské identity.
Putin se už při svém nástupu do úřadu v roce 2000 rozhodl přímo navázat na hrůzu, která se stala jeho a mnohým dalším rodinám v okupovaném Leningradu za druhé světové války. „Říkal tehdy a říká dnes, že Rusko už nikdy nemůže být tak slabé a zranitelné, aby znovu mohlo být napadené,“ popisuje Scherf, a tím také vysvětluje potřebu získat Gruzii a Ukrajinu, které poslouží jako nárazníková území. Idea sebeobětování jednotlivce za vlast po vzoru hrdinů druhé světové války je přitom jedna z mála myšlenek, na jejichž základě se ruské propagandě daří sjednocovat ruskou společnost.
Je důležité si uvědomit, že Rusi – vzhledem k jejich počtu a velikost území ještě míň než v případě jiných národů – nemůžeme popisovat jako nerozlišený celek. „Já bych nechtěla být průměrný Čech – kdo je průměrný Rus?“ ptá se Alena Machoninová a zdůrazňuje, že vždy je možné mluvit jenom o konkrétních lidech, a to i v kontextu války. „Na Ukrajinu zaútočil Putin, který dobře věděl, že ztrácí podporu ve společnosti, a rychlý způsob, jak si ji zajistit, bylo rozpoutat válku.“ Jedním z důležitých faktorů, které mu to podle Machoninové umožnily, byla pandemie, a to nejen kvůli obecnému vyčerpání, ale i kvůli konkrétním zákonům, kterými stát trvale omezil např. právo občanů shromažďovat se a demonstrovat.
„Rusko je také mnoho malinkých putinů na lokální úrovni,“ říká Pazderka a poukazuje na to, že 1 % Rusů vlastní všechno bohatství země a je pro ně výhodné vytvářet vnějšího nepřítele a ždímat ji dál. Nedávný Prigožinův pochod na Moskvu podle Scherfe dokazuje, že uvnitř Kremlu existují lidé, kteří jsou ochotni dát věci do pohybu, a ačkoli se protentokrát nakonec stáhli a nechali povstalce svému osudu, do budoucna mohou představovat potenciální sílu, která přispěje ke konci Putinovy vlády. Nelze však čekat, že pak se Rusko automaticky posune lepším směrem.
„Vladimír Putin se zastaví tam, kde ho zastavíme my,“ říká jasně Pazderka, k čemuž Scherf doplňuje, že právě „diskrepance mezi tím, co jako Západ chceme a co jsme pro to ochotni udělat, vede k tomu, že už tři roky ten konflikt pokračuje a pokračuje způsobem, který je pro západ horší a horší.“
Záznam debaty naleznete na YouTube nebo v podcastových aplikacích Spotify, SoundCloud a Apple podcasts. Platformu Dominikánská 8 můžete také sledovat na sociálních sítích Facebook, Instagram a X.
Autorka: Zuzana Matisovská
