Jedna z věcí okolo pandemie, kterou muselo řešit hodně rodin, bylo uzavření dětí doma. V této pro rodiny nové situaci jsme si možná více či méně uvědomili, že škola není dobrá jen jako vzdělávací zařízení, ale i k hlídání dětí. Dokonce někdy hlídání převažuje nad vzděláváním, což nemusí být chybou špatných pedagogů, jak to někdy velmi rychle a rádi vypouštíme z úst, ale i našich (ano čtete dobře NAŠICH) těžko ovladatelných dětí.
Jakkoli existují výjimky, většina dospívajících již neprožívá touhu hrát si se svými rodiči, svěřovat se jim a vůbec to nemusí být tím, že by rodiče byli špatní.
Zaznamenal jsem, že během pandemie vyšla řada zajímavých článků, jak zabavit svoje děti, stejně tak existuje několik portálů, kde si především maminky vyměňují zkušenosti, jak zvládají nastalou situaci. Mnohé to dělají skvěle, stejně tak i někteří tatínkové. Velmi často se ale diskusní fóra na téma děti a pandemie týkají dětí do cca. 13 let, maximálně dětí na druhém stupni. Zároveň ale existuje ještě jedna skupina dětí, které už jako děti nevypadají, ale matou tělem a dětmi stále jsou. Jedná se o dospívající, kteří též jsou zavřeni doma.
Jakkoli existují výjimky, většina dospívajících již neprožívá touhu hrát si se svými rodiči, svěřovat se jim a vůbec to nemusí být tím, že by rodiče byli špatní. Další nemalá skupina dospívajících neprožívá vášeň z nově nabytých poznatků, které jim průběžně dodává škola on-line a naopak vítá, že se může na školu v době pandemie vykašlat. Stejně tak mnoho z nich není tak disciplinovaných, aby doma pravidelně cvičilo, hrálo na hudební nástroj nebo pomáhalo s domácími pracemi. Možná, že pro některé z čtenářů to co popisuji, zní jak sci-fi, protože jejich dospívající děti rády pomáhají, učí se, jako rodina trávíte čas nad deskovými hrami a vedete hluboké duchovní rozhovory. Skvělé!
Generace Z
V tomto blogu se ale zaměřím na skupinu dospívajících, kteří si s množstvím času nevědí rady, kteří se nudí, kteří spousta času stráví na internetu sledováním… lecčeho, hrají počítačové hry a ve škole jedou stylem, udělal (což je vše v rozmezí 1 – 4) a neudělal a které nebaví si číst knížky.
Na skupinu, které nastalá situace rozbila školou a různými kroužky zavedený řád a která si není schopna řád vytvořit sama a to ani za pomoci rodičů (kteří navíc často nemají home-office nebo práce jim nedovolí pracovat z domova a tedy děti jsou ke své radosti doma sami). Čím více jim navíc říkáte, aby se učili, něco užitečného dělali, netrávili tolik času na počítači, tím více ve vaší domácnosti roste napětí. Zdůrazňuji, že nepopisuji žádné postižené ani vyloučené děti, ale nemalou část zcela normálních dospívajících dětí a to i z našich církevních rodin (zároveň tento blog popis mých dětí, ty jsou někde uprostřed, ale reflexí mnoha příběhů, které jsem slyšel).
Pokusím se tedy popsat pár bodů, a stručné nápady, jak s těmito děti alespoň částečně přežít.
Smiřte se s tím, že doba, kdy vás brali, je na nějakou dobu pryč. Už jim prostě není 5, 10, 13… Vaše názory „začínají být zastaralé“, „mluvíte do věcí, kterým nerozumíte“, „nedáváte jim prostor svobody“, názory různých youtuberů nebo jejich vrstevníků jsou mnohem zajímavější než ty vaše atd. Zároveň ale platí, že vás často berou, ale prostě vám to nesdělí nahlas, nevyjádří to tak, jako když byli malí. To přijde (snad) až později. Říkejte si, že jednou vaše dospívající děti přijdou na to, že ten „stárnoucí otec či matka zase dostali rozum.“ Nebude to ale proto, že jste ho dostali vy, ale že jim leccos časem dojde.
Pokud tráví čas při hraní počítačových her, mluvte s nimi o tom, stále je možnost nastavit nějaký rozumný časový limit (což už asi moc nejde, když překročí 18 let), zároveň v drtivé většině tato doba jednou skončí. Mnozí z nás jsme si prošli „pařícím obdobím“ a nevyrostli z nás navzdory různým vědeckým studiím dementi (tedy alespoň si o sobě myslíme, že nejsme dementi, jinak já jsem ulítával na Tetrisu, Perské princezně a na Doomu).
Přestat se brát vážně
I když někdy dělají hloupá rozhodnutí, reagují způsobem, který vás někdy neskutečně vytáčí, mají k lecčemu blbé poznámky, nestojí vaše reakce za ztrátu vztahu. Když tedy opadne váš či jejich emocionální výbuch, pokuste si sednout a v klidu situaci rozebrat a třeba se i omluvit, pokud jste to ve své reakci přehnali. Být rodičem dospívajících dětí, je někdy skvělou výzvou přestat se brát příliš vážně.
Nesrovnávejte svoje dospívající děti s jinými, na první pohled úspěšnějšími. Přece víte, že v životě nebudou rozhodovat jedničky na vysvědčení, ani diplomy z různých soutěží. To vše má svoji hodnotu, přináší to radost, někdy to možná povzbudí více rodiče než děti, ale na klíčové oblasti jako je víra, manželství, zaměstnání, charakter to zásadní vliv nemá. Vůbec tím nesnižuji úspěchy, jen zdůrazňuji, na čem v životě záleží.
Možná se dožijete chvíle, kdy vám přijdou domů poprvé opilí, pod vlivem drog, s oznámením, že se s někým vyspali a bojí se následků, že chtějí přerušit školu… Budete plakat, prožívat bezesné noci, klást si otázky co jste udělali špatně, ale musíte je mít rádi. Výhružky a řev v tomto případě nepomohou. Stejně tak nepomůže reakce typu „nic se nestalo“. Co ale pomůže, jsou jednak přátelé, kterým svoji bolest můžete beze strachu svěřit a kteří vás nebudou poučovat „o správné výchově“, ale plakat s plačícími (tedy s vámi), pak to, že s dospívajícím dítětem si najdete čas si sednout a hovořit, kdy mu sdělíte, jak hluboce vás to, co dělá, zraňuje, zároveň že ho máte rádi navzdory tomu, co se stalo.
Nerezignujte
Stále platí, že čas od času je možné s dospívajícími něco dělat. Nerezignujte na to a (nejen) v době karantény jim nabídněte fotbálek, výlet, deskovky a nebojte se, že dostanete košem. A pokud dostanete, zkuste to za nějaký čas znova. Já sám jsem úspěšný zhruba 1 : 5. Tedy na pět mých nabídek je jedna pozitivní odpověď, to není tak zlé ne?
Asi se budu opakovat, ale je-li to jen trochu možné, podporujte je v tom, aby měli kamarády ve sboru, dále podporujte jejich vedoucí dorostu, mládeže. Jsou to oni, kdo do jisté míry přebírají vaši roli a pokud se nejedná o nějaké „pošuky“, podpořte je. Je skvělé, že i v dnešní době zoomové, mnoho dorostů a mládeží funguje a že leckde jsou výborní vedoucí těchto skupin.
A pak ještě jedna věc, která je universální. Ať se děje cokoli, vždy jim můžete předat jednu strašně důležitou lekci, která zní, že táta a máma se mají rádi. Tohle je nadčasové a to je pro každý věk naprosto blahodárné, ať je dítěti 5 nebo 18. A pak že rodiče mají rádi Pána Boha. To jim navíc nemusíte říkat. To totiž buď vidí, nebo nevidí a právě v období dospívání to jsou schopni velmi dobře rozpoznat…
Přeji všem rodičům dospívajících dětí v této době pevné nervy a silnou víru!
Autor: David Novák – je český protestantský kazatel, teolog a publicista; od roku 2017 předseda Rady Církve bratrské.