V dětství měl klavírista a skladatel Anton Mészáros ještě zbytky zraku a dovedl číst běžné písmo. Později už to bez toho bodového nešlo. Dnes je plně nevidomý a více jak 40 let se věnuje výuce klavíru. Aktuálně působí na brněnské konzervatoři jako učitel klavírní improvizace. V pořadu Příběh bez filtru sdílí svůj neobyčejný příběh odhodlání.
V šesti letech nastoupil do Základní internátní školy pro nevidomé ve východoslovenské Levoči. Sám na toto období vzpomíná takto: „To je taková první etapa. No, prostě byl jsem odloučenej od rodiny, od rodičů nějakých čtyři sta kilometrů. Kontakt jsem prakticky měl ten první půlrok až na vánoce.” Škola v Levoči však Antona Mészárose formovala i pozitivně. „Měli jsme jednu paní učitelku, která nás učila základy hudební teorie. Ta nás učila, co je to sekunda a co jsou to intervaly,” říká současný skladatel a učitel klavíru s více jak čtyřicetiletou praxí.
Podle svých slov si byl v počátcích vědom určitých omezení, která může absence zraku při výuce přinášet. Jako učitel klavírní improvizace na brněnské konzervatoři si ale přišel na své. Odpadla starost s notovými zápisy a navíc si Anton Mészáros začal své hudební nápady nahrávat a díky tomu vydal několik alb s vlastními skladbami.
Kromě muziky má ještě jednu životní vášeň - sport. A bylo to opět na škole v Levoči, kde tento talent dostal prostor. Přemýšleli jste někdy, jestli a jak hrají nevidomí fotbal nebo hokej? „My jsme v Levoči v létě hrávali fotbal. To se vždycky utvořil nějaký tým a aby ten tým byl trošku vyrovnaný, tak na obou stranách byli dva hráči, kteří ten tým drželi čili se zbytky zraku,” vzpomíná Mészáros. A jak probíhala hokejová klání? „To se vlastně sešlapala nějaká plechovka od konzervy a na hokejky se přibil nějakej kus plechu, takže když člověk tou hokejkou do toho trefil, no tak ten soupeř měl vlastně takovou orientaci,” uzavírá vzpomínku na své sportovní začátky na základní škole.
Jeho dominantním sportem je však běh. A to do takové míry, že mu byla v roce 1999 zastupitelstvem města Brna udělena Cena města Brna v oboru sport. Jak vlastně došlo k tomu, že má na kontě několik startů v maratónských závodech? Nevidomí běžci k sobě potřebují vodiče. A právě ti byli pro Antona Mészárose inspirací. „Později z toho zájmu se vlastně vyvinula ta myšlenka, že teda jestli že mám takové fajn kamarády vodiče, tak mně řekli: ‚Hele, Tondo, půjdeme třeba a zkusíme nějaký půlmaratón.‘ Potom říkali kluci: ‚Jo, tak když máš půlmaratón, tak zkus maratón,‘” cituje své běžecké kolegy. Jeho nejlepší maratónský čas činí tři hodiny a padesát minut. Pro srovnání, aktuální světový rekord mezi běžci bez hendikepu je dvě hodiny a jedenáct minut.
Co se týká praktického života, má Anton Mészáros jasno: „Pro toho nevidomýho je to hrozně moc fajn, když když si ten nevidomej člověk všechno vyřídí sám.” A jedním dechem dodává: „Až na ten zrak je to vlastně jako fajn, že člověk žije takový běžný, obyčejný život.” Až na výjimečné situace je velmi soběstačný. Navíc nikdy nepoužíval vodicího psa. A jak sám říká, ani po něm netouží.
Slepeckou hůl však pochopitelně má. A právě k ní a charakteristickým černým brýlím se váže jedna humorná historka. „Jednou jsem šel takhle po brněnské Smetanově ulici a to byla nějak zima a měl jsem vlastně, že jo, černý brýle a nějakou čepici a bílou hůl a šlo nějaký dítě a říkalo: Jé, mami, podívej, jde Mikuláš!”
To jsou tedy ty úsměvné situace, ale co když se na otázku soužití většinové společnosti a lidí s hendikepem podíváme z vážnějšího úhlu pohledu? Podle Antona Mészárose je v tomto směru obecně stav lepší než před třiceti lety. Stále je však na čem pracovat. Podle něj mohou v tomto směru nevidomí většinové společnosti napomoci vstřícností v těch nejběžnějších situacích na ulici nebo v prostředcích hromadné dopravy: „Když jdu do tramvaje a někdo mně třeba řekne: ‚Chcete pomoct?‘, tak já samozřejmě řeknu, že ano, protože toho člověka, když mu řeknete, že ne, tak ho už vlastně nepustíte do další akce. Člověk nemůže toho druhého odradit. Najednou člověk třeba zjistí, jé, to je příjemná paní,” uzavírá Mészáros.
Projev nevidomého klavíristy, skladatele a běžce Antona Mészárose je vitální a odhodlaný. Je plný naděje, že život se dá žít plnohodnotně i se zrakovým omezením. A stejně tak plný víry, že snahou a vzájemnou empatickou komunikací je možné takový život zajistit pro kohokoli s hendikepem. Antonův Příběh bez filtru zakončím jeho vlastními slovy: „Buď to zabalíte, nebo prostě člověk se sebou něco dělá.”
První část rozhovoru je k poslechu ve všech podcastových aplikacích.
Autor: Jannis Moras
