Co to přesně znamená, když v manželském slibu říkáme, že přijmeme děti od Boha ochotně? Má být tedy naše rodina navždy otevřená možnosti, že můžou přijít další děti? Anebo můžeme svobodně rozhodovat o jejich počtu a čase, kdy se narodí? Tyto a další otázky si klade třídílný seriál Církev v ložnici podcastu Bez filtru o antikoncepci a metodě přirozeného plánovaného rodičovství u lidí s katolickým vyznáním.
Klára vyrostla v katolické rodině, kde se o možnosti regulovat početí dětí mluvilo pouze v souvislosti s metodou přirozeného plánovaného rodičovství (PPR), popřípadě symptotermální metodou. „Metoda funguje na základě toho, že v důsledku určitých změn v těle, které žena sleduje, je sama schopna si vymezit, kdy je plodná a kdy ne,“ popisuje gynekoložka Ludmila Lázničková, která se metodě dlouhodobě věnuje. „Když potom známe ty dané dny, tak toto období respektujeme a nemáme tehdy pohlavní styk. To je jediná cesta, jak neotěhotnět. Využíváme potom to neplodné období,“ dodává Lázničková.
Klára se svým manželem nejprve úzkostlivě metodu dodržovala, přesto ale neplánovaně otěhotněla. „Je to paradoxně i to nejlepší, co se nám stalo, jsme s manželem strašně rádi, že dceru máme,“ říká mladá žena. Když potom přišlo znovu období, kdy nechtěli počít dítě, přišly pochybnosti. Její vlastní zkušenost ji ale ukázala, že spolehlivost metody není velká. Náročnost v dodržování všech pravidel se sledováním cyklu a změn v těle společně s nejistotou, jestli to nakonec bude fungovat, nakonec Kláru čím dál víc stresovala. „Cítila jsem se jako stroj na plodnost,“ popisuje a dodává, že nakonec museli od metody upustit. Výčitky, že nejedná podle církve a toho, co jí rodina a křesťanské společenství vštěpovali, má ale stále.
Příběh Kláry není ojedinělý. Téma regulace plodnosti a antikoncepce je u párů s katolickým vyznáním častým tématem. Katolická církev totiž podle encykliky Humanae vitae (z roku 1968 napsané papežem Pavlem VI.) jako jedinou možnost připouští právě zmíněnou metodu počítání plodných a neplodných dnů.
Proč církev nepřipouští jiné antikoncepční metody? Proč nikdo neřeší, že tato metoda velmi znevýhodňuje ženy – jak ve velké odpovědnosti při sledování cyklu, tak v upozadění jejich vlastní sexuální touhy? A má vlastně církev zasahovat tak hluboko do interních záležitostí rodin?
Třídílný seriál přináší příběhy žen, které v této oblasti cítí různá zranění, ale také názory lidí, kteří jsou s touto metodou spokojeni. Kromě doktorky Ludmily Lázničkové hovoří také gynekolog Jan Greguš, vědecký sekretář Sekce pro antikoncepci a reprodukční zdraví České gynekologické a porodnické společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Historický pohled přidá historik a teolog z Evangelické teologické fakulty Martin Vaňáč. Hovořit bude také psycholožka Andrea Múdrá a kněz Pavel Glogar.
Autorka: Alžběta Havlová
Nemohlo by promluvit více žen v těžkých životních situacích? Jde o jejich psychiku, o jejich životy a životy a z draví jejich rodin. Jde o konkrétní zodpovědnost, kterou nesou rodiny, ne církev. Sebelepší církevní odborník, který žije v celibátu, je teoretik.
Kdysi mi jedna paní, která byla hluboce věřící, ske ze zásady nechodila do kostela řekla krásné dvě věty: “Církev není Bůh,to je třeba si uvědomit, je to jen nedokonalá, či spíše samozvaná prodloužená ruka Boží. Protože Bůh je neomylný, kdežto církev už se v historii nečetněkrát pořádně sekla.” A tedy, pokud manželský slib říká, že přijmou děti od Boha dobrovolně,se dá vyložit i tak, že přijmou i Žanetku, vynechanou tabletku, pořípadě Pepíčka prasklou gumu. Ještě je tu církevní tvrzení, že antikoncepcí dochází k bránnění se vůli Boží. Jenže jak mohu bránit vůli všemocného? Tedy dá se, v podstatě, říci, že tato část slibu vylučuje jedině interrupci, kterou, pro věřící vylučuje i přikázání nezabiješ.A které je podle Bible přímo od Boha a nepodléhá, tudíž, výkladu omylné církve.
Moc děkuji za podcasty na toto téma. Je to nejdůležitější téma katolických žen i mužů, téma, se kterým se mnozí nevyrovnají nikdy, které rozděluje a ničí vztahy.
Stoj na plodnost je přesné vyjádření. Při Ano katolíků mnozí nevědí, co je čeká. Že to může být mnoholetá křeč v intimním životě, odcizení, odpor vůči biskupům, nebo ignorování příkazu PPR a rozpor ve svědomí.
Každému páru se může narodit těžce nemocné nebo postižené dítě, každý tak může celá desetiletí žít v naprostém vyčerpání a navíc strachu, že se může narodit další dítě s tímto postižením. Další takové dítě by vedlo k zhoucení ženy, zničení manželství a k otázce, kdo se postará o postižené, či těžce nemocné existující dítě, či děti. Prý k PPR musí člověk dorůst. Dorostli biskupové k tomu, aby chodili do rodin a podíleli se osobně na péči o takové děti, nebo o sesypané ženy? Nebo nejsme jedno tělo církve?
Kdo hledá příčiny odchodů lidí z církve, zde je jedna z nich, která se na rozdíl od rozvedených, týká většiny manželství.