Duchovní scéna na celém světě se radikálně proměňuje, což bude vyžadovat úplně přehodnotit kategorie, s kterými v sociologii a potom samozřejmě ve statistikách sčítání lidu dál pracujeme.
Tradiční kategorie včetně těch, jako jsou věřící-nevěřící, teisté-ateisté, nejsou schopny pojmout dynamiku a diferencovanost měnící se duchovní scény. Narůstá počet lidí, kteří jsou zároveň věřící a nevěřící. Naopak ubývá lidí, kteří jsou si jisti určitým daným náboženským modelem. Lidé, kteří jsou si úplně jisti, že žádný Bůh není, se spíš vymezují vůči své vlastní představě o náboženství. Myslím, že přibývá lidí, vybavených jakousi pradůvěrou, to je takový ten ontologicko-psychologický základ víry, a zároveň mají kritické myšlení plné skepse, kriticismu, a tak jsou v určitých situacích velmi duchovní, věřící, spoléhající. A v jiných situacích se chovají naprosto jinak. Žijeme ve velmi složitém světě, který připouští mnoho různých interpretací téhož. První, kdo toto jasně definoval, byl Pascal, když říkal, že kdo chce věřit, najde si dost důvodů, a ten, kdo nechce, tak také.
Svět je ambivalentní a připouští mnoho různých interpretací. Klíčová otázka zní, které interpretace jsou v dané společnosti k dispozici. V nějaké kultuře téměř nejsou k dispozici interpretace náboženské. Jako například u nás. Náboženské interpretace, s nimiž se lidé běžně setkávají, jsou strašně problematické. Vůbec se nedivím, že je lidé neberou za své. Když tak někdy poslouchám, co se říká v kostelích, nedivím se, že těch lidí, kteří tam nechodí, je hodně. Spíš se divím, že do řady kostelů vůbec ještě někdo chodí. U nás není k dispozici mnoho inteligentních způsobů náboženské interpretace.
V jiných kulturách téměř chybí interpretace ateistická. Včera jsme měli u nás ve farnosti skupinu muslimů z Íránu, byli to teologové a studenti. A ptali se nás, co myslíme tím, když říkáme, že u nás jsou ateisté. Co je to za lidi, že si myslí, že Bůh není? Vůbec si nedovedou něco takového představit. Když jsem byl v Egyptě s profesorem Vernerem, vyprávěl mi, jak tam byl se svým šéfem katedry, měli vyplnit nějaké dotazníky, kde byla i kolonka náboženství. Šéf katedry to nevyplnil a hned ho nabádali, aby to doplnil, jsi člověk? Tak tam napiš, jestli jsi muslim, nebo křesťan nebo žid. Takže ten komunista tam třesoucí se rukou napsal, že je křesťan. Stejně tak profesor Skalický vyprávěl o podobné zkušenosti s africkými studenty papežské Lateránské univerzity. V některých společnostech není vůbec k dispozici model, že někdo je nevěřící. Nedovedou si to představit. Jako si u nás mnoho lidí nedovede představit, kdo je věřící, a tím, že říkají, jsem ateista, chtějí vyjádřit, že jsou normální. Že jsou jako všichni ostatní.
Uvnitř těchto kategorií, s nimiž pořád pracujeme, ač jsou čím dál míň vypovídající, je obrovská pestrobarevná škála. Mezi popiskou nevěřící od militantního ateisty po apateistu, kterému je téma lhostejné, až po lidi, kteří mají v sobě hluboce křesťanskou kulturu, aniž by o tom věděli.
Přijímal jsem několik tisíc lidí do církve a doprovázel je a někteří zjistili, že už dávno byli křesťané, ale že se tak lišili, když říkali, že lhát se nemá a krást se nemá, a ve škole si z nich dělali legraci. A pak objevili, že existují nějací křesťané, kteří toto hlásají už dva tisíce let, a byli strašně překvapeni. Ta škála nevěřících je nesmírně pestrá a stejně tak i ta škála věřících. Od bigotních fanatiků po lidi hluboce spirituální. Prostě ta dělicí čára už zdaleka není v tom, kdo se považuje nebo se označí za věřícího, nebo se označí za nevěřícího. Pracujeme tady v kategoriích, které zdaleka neodpovídají realitě.
Teorie sekularizace byla založena na tom, že ubývá věřících, ale ono ubývá určitého typu nábožensky založených lidí. První sociologové, kteří vymysleli teorii sekularizace, byli velmi antiklerikální. Přesto, nebo právě proto převzali klerikální model náboženství. A sledovali, že ubývá těch, kteří se hlásí k tradičnímu církevnímu náboženství, a zobecnili to do teze, že ubývá věřících. Tento model se nakonec ujal v akademických kruzích. V určitou dobu pak téměř zanikla sociologie náboženství, výzkumníci si říkali: ten jev mizí, tak proč bychom se jím zabývali. O náboženství se přestala zajímat i média.
Až v posledních letech se prý náboženství vrací. Domnívám se, že se nevrací, ono nikdy nezmizelo. Jen zmizelo z hledáčku médií a sociálních vědců. A to, co dnes roste, není návrat toho, co tady bylo, to je jiná podoba. To, co se děje na duchovní scéně, překvapuje ateisty, kteří už nečekali nějaký zvrat, i tradičně věřící, protože určitý typ náboženství opravdu odchází do minulosti. Snažil jsem se to rozvést v knížce Odpoledne křesťanství. Jsme na prahu nové epochy. Je třeba se na ty věci dívat úplně jinak.
Mění se typus civilizace, mění se typus náboženství, víra znamená něco trochu jiného a do toho vstupuje papež František s představou synodální cesty. Promění se církve z nějaké rigidní organizace ve společnou cestu? Tam zahlédám něco, na čem se dá pracovat, ale opravdu to musí být společná cesta. Nejenom, jak se tomu běžně rozumí, že budou lépe komunikovat věřící s klérem, ale je opravdu nutno začít spolupracovat s lidmi, kteří jsou „za hranicemi“ církví, a to nejen tím klasickým způsobem, klasickými misiemi, že je natlačíme do existujících struktur, ale musíme ty existující struktury natolik změnit a otevřít, aby se tam vešli a našli též tito lidé, kteří přinesou něco úplně nového, kteří změní zatuhlé struktury. To je obrovská pastorační výzva.
Jakousi avantgardou jsou v tomto ohledu kaplani v nemocnicích a v armádě, kteří jsou tam pro všechny. Nepřišli obracet lidi, „vyrábět nové katolíky“, jsou tam pro všechny, protože každý člověk má nějakou duchovní dimenzi a potřebuje v tom nebýt sám. Potřebuje někoho, kdo ho nebude znásilňovat, kdo jím nebude manipulovat, ale bude ho doprovázet, aby on sám si tu duchovní dimenzi života prohluboval. A k tomu člověk často potřebuje dialog. Potřebuje někoho, kdo ho doprovází.
Každý čtvrtek sedávám u Salvátora a jsem k dispozici lidem, kteří přicházejí buď ke zpovědi, nebo k duchovnímu rozhovoru. Stále víc jich přichází k duchovnímu rozhovoru. Přicházejí se svými otázkami. Touží, aby jim někdo rozuměl, někdo je vyslechl, někdo jim poradil, ale prostě to nejsou klasické hříchy. A v takových chvílích oceňovali, že mají někoho, s kým o tom mohou mluvit, i mimo zpovědnici. Cenil jsem si toho, že jsme u Salvátora měli sestru karmelitánku, psychoterapeutku, za kterou též chodilo hodně lidí. (Také proto, že byla žena.) Bude-li církev vychovávat a vzdělávat lidi, kteří budou nabízet duchovní doprovázení, může sehrát velice důležitou roli. Ale k tomu je třeba si trochu jinak zformulovat vizi církve a to se neobejde bez kritického promýšlení proměn náboženské scény.
Text vychází z příspěvku autora na kolokviu Religiozita České republiky ve světle posledního sčítání lidu, které pořádala ČKA 17. května 2023. Redakčně kráceno.
Autor: prof. Tomáš Halík
Zdroj: Universum 3/23
Tomáš Halík je uznávaný farář akademické farnosti Praha – a ta je plná mladých vysokoškoláků. Když pominu všechnu ostatní práci, vedl i exercicie rakouských biskupů.
Odkaz: https://www.cirkev.cz/tomas-halik-vede-exercicie-rakouskych-biskupu-a-predstavi-svou-knihu-v-italii_17348
Zná jej celý svět, je významnou osobou církve. Na lži, kým je nenaletí ani babičky, i ty, mají-li počítač poslouchají jeho kázání. :))
Problematické není to, co prof. Halík říká, ale to, že to vydává za křesťanství. Evangelium – podotýkám to které je tu od počátku, od apoštolských dob – je tímto dekonstruováno. Už není sdělením/zjevením, už je jen moudrostí, která inspiruje vlastní hledání – hledání na vlastní pěst. Tohle už není křesťanství. Je s podivem, že si to prof. Halík neuvědomuje, vždyť si to uvědomuje tolik intelektuálů, kteří jdou stejnou cestou, např. Luc Ferry.
Je to pravda kdy to bylo jednoduché?Možna tehdy,kdy měla cirkev obrovskou moc.Lásku v me cirkvi jsem nenašla.A u Halíka?posílala jsem mu ustřiřky z mého důchodu popisovala jsem mu když přijdu do prahy a zaklepu na jeho dveře,abych u něj mohla přenocovat atd.Tak mi odepsal at se naučim psat i a y .Já se už učit nemusím ale vím,že on je ten populista,kterýžene muslimy do naše vlasti pod zamínkou lásky ale o lásce vi hodně málo.Jinak by mi nenapsal to co mi napsal
Pokud se budete punktovat s islamisty,tak už vám nikdo nebude věřit.
Cirkev by měla hlavně pečovat o sve ovečky a zatím jenom ovečky pečujou o pastíře.Každy duchovní kouka jen aby měl konexe s elitou.Ty ostatní jim jsou ukradeny.