Mám dobrého kamaráda, věrného přítele Aleše. Měl před několika lety těžké období. Zkrachovala mu firma a umírala mu maminka, kterou měl moc rád a o kterou se staral. Tenkrát se obrátil na svého šéfa. Kupodivu pro něj měl pochopení. Když mu Aleš vyložil celou situaci, šéf chvíli přemýšlel a s vážností odpověděl: „To chce světlo!“
Aleš dopadl všelijak, ale nebyla to tragédie. Zvedl se a dnes je vyhledávaným odborníkem ve svém oboru a požívá důvěry svých přátel. Dodnes nezapomněl na svou zkoušku a pomáhá, jak je to v jeho silách. Nepřipouští si bezradnost a říká, že se dá vždycky něco dělat.
Vzpomněl jsem si v tomto čase na něj. Jsou Vánoce a vy i já více vnímáme osudy svých bližních a přiznejme si, že jsou někdy příliš těžké. Člověk v té chvíli neví. Ocitá se úplně sám.
Zkrátka: Chtělo by to světlo.
Já věřím, že o Vánocích alespoň trochu zableskne, protože v to doufám. Věřte však, že nejde jen o doufání, spíše se musí hledat...
Před pár lety navštívil Prahu americký spisovatel Robert Fulghum, reverend, kytarista, cestovatel. Umí bezvadně psát a má z čeho. Jeho příběh je inspirací… a může být vánoční, a chcete-li, i novoroční. Vyprávěl, co zažil na svých cestách po Krétě při otevírání jedné zajímavě instituce. Tenkrát, jak popisuje, byl na tiskové konferenci s učencem a váženým politikem Alexandrem Papaderosem, který pocházel z toho místa. Zeptal se ho, co je smyslem jeho života. A doktor Papaderos se dal do vyprávění:
„Když jsem byl malý chlapec, za války, byli jsme velmi chudí a žili jsme v odlehlé vesnici. Jednoho dne jsem na silnici našel střepy rozbitého zrcátka. Havaroval tam německý motocykl. Snažil jsem se najít všechny kousky a dát je dohromady, ale nešlo to, a tak jsem si nechal jenom ten největší střep. Tenhle. A o kámen jsem ho obrousil do kulata. Začal jsem si s ním hrát a fascinovalo mě, že můžu odrážet světlo do tmavých míst, kam se slunce nikdy nedostane, do hlubokých děr a štěrbin a tmavých komůrek. Hrál jsem takovou hru – dostat světlo do těch nejnepřístupnějších míst, jaká najdu.
Zrcátko jsem si nechal, a jak jsem vyrůstal, občas jsem ho vytáhl a v té hře pokračoval. Když jsem dospěl, pochopil jsem, že to není jenom dětská hra, ale metafora, jak bych mohl naložit se svým životem. Pochopil jsem, že já nejsem to světlo ani jeho zdroj. Ale světlo, pravda, porozumění, poznání tu je a na mnoha tmavých místech zasvítí jedině, když je tam odrazím.
Já jsem úlomek zrcadla, jehož tvar a celé provedení neznám. Nicméně s tím, co mám, mohu odrážet světlo na tmavá místa tohoto světa, na tmavá místa v lidských srdcích a něco v některých lidech změnit. Snad by to jiní mohli vidět a dělal podobně. O tohle mně jde. To je můj smysl života!“ A pak vzal opatrně do ruky své malé zrcátko, zachytil jím zářivé denní světlo, které dopadalo oknem, a odrazil je na obličej a na ruce Roberta Fulghuma.
Lidé v sále povstali a začali tleskat... Ten potlesk patří i vám, kteří se světlem v srdci jdete proti temnotě v nemoci, kráčíte statečně ve zkouškách života.
Text byl publikován ve sbírce Žlutý kvítek pro Ligu proti rakovině (pozn.red.).
