V EVS (Slovenské evangelizační středisko www.evs.sk) začátkem listopadu vydali novou knihu od Johna Ortberga: “Mal by som ťa radšej, keby si bol trochu viac ako ja – budovanie blízkosti”, která se zabývá jednou z nejdůležitějších otázek v životě: Jak se mohu více přiblížit k Bohu a lidem? S velkým očekáváním Vám přinášíme ukázku z této knihy.
V knize “Deep Down Dark” (Hluboko ve tmě) vyprávěl Héctor Tobar příběh 33 chilských horníků uvězněných v zavaleném dole 600 metrů, kde byli pod zemí 69 dní. Bylo to ve všech zprávách. Museli žít ve tmě, téměř bez jídla, odříznuti od zbytku světa. Začali hubnout. Nevěděli, zda ještě někdy spatří denní světlo. Jedny noviny v Santiagu odhadly jejich šance na přežití na 2 procenta.
Mnozí z horníků, stojíc tváří v tvář bezprostřední smrti, zhodnotili svůj život a uvědomili si, že mnoha věcí litují. Někdo poprosil Josého Henriqueze, o kterém věděli, že je zbožný člověk, zda se za všechny nebude modlit.
Modlil se.
Když si klekl na kolena, někteří další muži se přidali a on začal mluvit s Bohem: “Nejsme nejlepší lidé, Pane, ale smiluj se nad námi.”
Mohli byste si pomyslet, že je to trochu urážlivé, “O kom to vlastně říká, ne nejlepší lidé?” Z nějakého důvodu však v té hluboké tmě nikdo nenamítal. Protože věděli, že je to pravda. Tak Henriquez pokračoval a dokonce ještě konkrétněji: “Víctor Segovia ví, že příliš pije. Víctor Zamora se příliš rychle rozzuří. Pedro Cortez ví, že nebyl dobrým otcem své dcerce … “
Znovu nikdo nenamítal. Vlastně to byl začátek něčeho výjimečného, něčeho nečekaného – intimity. Ti muži, hluboko ve tmě, pohřbeni pod zemí, když jim smrt hleděla přímo do obličeje, nějakým způsobem objevili nový smysl společenství. Dokonce se začali každý den shromažďovat k jedinému pokrmu dne – lžičce tuňáka, možná sušence a trošce vody – a pak José Henriquez nebo Osman Araya měli krátké kázání a muži poklekli na kolena a modlili se.
“Bože, odpusť mi prudkost v hlase, s jakou jsem mluvil se ženou a se synem.”
“Bože, odpusť mi, že jsem špatně zacházel s chrámem svého těla, když jsem bral drogy.” Bylo docela úžasné, jak tyto modlitby přirozeně přerostly k tomu, že se horníci omlouvali za vzájemná provinění a vyznávali si hříchy. “Promiň, že jsem na tebe zvedl hlas.” “Promiň, že jsem ti nepomohl přinést vodu.”
Intimita je společný zážitek. Utrpení již ze své podstaty znamená zažít něco, co zažívat nechceme, například bolest, ztrátu, zklamání nebo zoufalství. Tato skupina ostřílených horníků přece jen zjistila, že ve společném utrpení, když se starali jeden o druhého, se mezi nimi vytvořilo pouto, které by mezi nimi nevzniklo bez utrpení. Když se nemohli hnát za požitky, penězi a alkoholem, až tehdy si uvědomili, jaké bláznovství je žít pro tyto věci.
Mezitím skupina lidí na povrchu začala vrtat do země, aby mohli horníky zachránit. Vedoucí vrtací skupiny navrhl, že by se měli pomodlit za díru předtím, než ji vykopou.”Složme veškerou svou důvěru na toho hubeného chlápka,” řekl (myslíc “hubeného chlápka” na kříži).
Když sklonili hlavy, jeden z členů týmu řekl: “Hele, šéfe, chyťme se za ruce, dokud se budeme modlit.” A tak se osm statných chilských specialistů na vrty drželo za ruce a prosili Ježíše o pomoc. Zrodila se snaha o záchranu, a lidé z celého světa se začali snažit nějak pomoci, darovat něco či modlit se za muže, aby je zachránili.
Naneštěstí, nejšťastnější část tohoto příběhu je zároveň i nejsmutnější.
Vrtací zařízení provrtala úzkou díru do skály. Horníci dostali jídlo, zásoby a iPady, a už věděli, že nakonec je zachrání, zjistili, že jsou slavní a že mohou zbohatnout.
A tehdy přestali vyznávat. Přestali se modlit. Vidina peněz a slávy zmařila přetvářející společenství, které se zrodilo ze společného utrpení. Každý jeden byl nejlepší verzí sebe, když byl v nejhorší životní situaci.
Kniha ke koupi ZDE!
Autor: John Ortberg
Zdroj: EVS.sk
