Představa Boha jako nevrlého starce na obláčku je v naší kultuře hluboce zakořeněná. Tradice nás často naučila přistupovat k víře s upjatou vážností a strachem ze selhání. Jenže Bible i starověcí církevní otcové nabízejí radikálně jiný obraz: Boha, v jehož samotném nitru pulzuje explozivní radost. Co když je největší chybou moderního náboženství, že jsme zapomněli na to, že křesťanský Bůh umí tancovat?
Tancujete rádi? Přiznám se, že já jsem na tanec trochu dřevo. V čase, kdy jsme s mou manželkou Karolínou ještě chodili, jsme se přihlásili na workshop latinsko-amerických tanců. Z mé strany to nedopadlo zrovna zdárně. Moje nohy zkrátka odmítaly spolupracovat s rytmem a koordinace těla připomínala spíše poruchu motoriky než smyslné tango. Ale mám jednu silnou zkušenost s tancem, o které se zmínit můžu, protože se mi hluboko vryla do paměti a přesně ilustruje to, jak často přistupujeme k duchovnímu životu.
Když jsem studoval na střední průmyslové škole, v jedné třídě byla žákyně řeckého původu. Byla hrdá na své kořeny a jednoho dne naučila celou svou třídu řecký národní taneček. Nebylo to nic složitého, vlastně docela jednoduché kroky. Během jedné školní akce v tělocvičně se celá tato třída chytila za ramena, vytvořila kruh a začala tančit Sirtaki. Ostatní třídy, včetně té naší, stály kolem na lavičkách a jen to tak nezúčastněně pozorovaly.
Byl to zvláštní moment. Přišlo mi najednou nesmírně divné, až nepatřičné, stát bokem, jen se dívat, neúčastnit se a hrát roli chladného pozorovatele. V hlavě mi běžela otázka: Jaké by to asi bylo, kdyby se v tu chvíli chytila za ramena celá škola? Kdyby se ta školní hierarchie a ostych rozpustily v jednom velkém kruhu? Stačilo by tak málo. Stačilo by jen přijmout pozvání k tanci.
Extatická radost, která se nebojí těla
Tento zážitek mě provází i v mém duchovním životě. Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli Bůh tančí? Když se tato otázka vysloví v církevním prostředí, občas vyvolá pobouřené pohledy. Není to vlastně nedůstojné? Není to příliš profánní, příliš lidské, mluvit o Nejvyšším v souvislosti s tak banální a tělesnou aktivitou, jako je tanec?
Podívejme se ale, co říká jeden z takzvaných malých proroků, Sofonjáš, v židovské části Bible: „Jahve, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdinný zachránce! Pro tebe bude plesat radostí, obnoví tě svou láskou; bude pro tebe tančit s výkřiky radosti.“ (Sof 3,17 JB).
Když se podíváme do původního textu, je zde použito hebrejské slovo yāgîl (גيل). V české překladové tradici ho často obrušujeme do vážných slov jako „bude jásat“ nebo „bude se radovat“. Jenže yāgîl v hebrejštině znamená intenzivní, tělesnou, explozivní radost. Je to výraz, který se používá pro jásání, jež se projevuje nekontrolovatelným pohybem, vyskakováním a tancem. V hebrejském myšlení neexistuje západní rozdělení na duchovní vznešenost a nízkou tělesnost. Emoce se prožívají celým bytím, a když má Bůh radost, Bible se nebojí říct, že tančí a křičí nadšením.
Podobná místa v Písmu, která mluví o Bohu tímto antropomorfním, obrazným způsobem, nás učí klíčové pravdy o jeho charakteru. Ukazují nám, že Bůh v žádném případě není naštvaný, vážný morous. Je to radostný, tančící Bůh. V naší náboženské představivosti jsme zvyklí na to, že člověk tančí před Bohem – přesně tak, jak to dělal ikonický izraelský král David, když svlečený divoce tancoval před Hospodinem, až to jeho ženě Míkal přišlo nedůstojné a trapné. Jenže text proroka Sofonjáše obrací perspektivu. Najednou to není člověk, kdo se snaží tancem zalíbit Bohu. Tady je Bůh, který extaticky tancuje a raduje se nad člověkem.
Dynamické drama Trojice
Už starověcí církevní otcové, když se pokoušeli lidským jazykem popsat tajemství Nejsvětější Trojice, mluvili o tom, že se v samotném nitru Boha odehrává neustálé proudění. Dokonalá, nepřerušená komunikace mezi Třemi osobami. Používali pro to řecký pojem perichoresis, což doslova znamená vzájemné prostupování, pronikání, ale v metaforickém smyslu také kolový tanec lásky. Bůh není osamělý monolit. Je to společenství, kde každá osoba v dokonalém rytmu ustupuje té druhé, dává jí prostor, oslavuje ji a zároveň s ní splývá v jedno.
Skvěle to vyjádřil C. S. Lewis ve své slavné knize K jádru křesťanství: „V křesťanství Bůh není něčím statickým, nýbrž představuje dynamické pulzující působení, život, takřka něco na způsob dramatu. Je to dokonce něco jako tanec.“ Bůh jako pulzující energie, jako věčný pohyb lásky, který nikdy neustává a do kterého je pozván celý vesmír.
Je fascinující, že Friedrich Nietzsche, jeden z největších a nejostřejších kritiků křesťanství devatenáctého století, kdysi prohlásil svůj slavný výrok: „Mohl bych věřit jen v takového Boha, který by uměl tančit!“ Když Nietzsche pohlížel na tehdejší křesťany, viděl v nich upjaté, ustrašené lidi bez radosti, svázané morálními předpisy. Je obrovská škoda, že Nietzsche nevěděl o tom, že se v dějinách církve vždy našli mystici a křesťané, kteří Boha vnímali přesně tak, jak po tom jeho filozofická duše toužila. Že křesťanský Bůh v samotném svém jádru tančit umí.
Vystoupit z role pozorovatele
My jsme dnes zvyklí říkat o Bohu dogmatické pojmy. Říkáme, že je to „osoba“, že jsou to „osoby“ nebo „Trojice“. A přestože tyto konkrétní teologické termíny v samotném textu Bible nenajdeme (vznikly až později v dějinách dogmatu), pomáhají nám, když se snažíme popsat Boha, který nás přesahuje a je nekonečný.
Chtěl bych vám ale nabídnout jeden podnět k přemýšlení: Zkusili jste někdy nad Bohem uvažovat jako nad společenstvím? Představit si ho jako „věčné Společenství“. Pokud totiž z našeho přemýšlení o Bohu vymažeme tento důraz na komunitu, vztah a sdílení, vytrácí se z křesťanství to nejpodstatnější.
Možná jsem už tehdy jako puberťák v té školní tělocvičně při pozorování řeckého tance podvědomě cítil ono hluboké spirituální pozvání. Tanec má totiž jednu zásadní vlastnost: nedá se pochopit ani prožít pouhým pozorováním z lavičky. Můžete mít načtenou teorii, můžete znát kroky, můžete analyzovat rytmus, ale dokud nevstanete a nevkročíte do kruhu, nevíte o tanci nic.
A co my? Necháme se od Trojice pozvat k tanci?
Foto: Lightstock
