V roce 1981 sepsal rusko-britský filosof sir Isaiah Berlin několik poznámek pro přítele, který připravoval jakousi přednášku a žádal ho o pomoc. Zde je několik poznámek, které vypovídají o jeho celoživotní nesnášenlivosti vůči tomu, co pokládal za její zdroj: „Máloco napáchalo větší škody než přesvědčení jednotlivců či skupin (nebo kmenů, států, národů či církví), že oni jsou jediným výhradním vlastníkem pravdy.
Je děsivé a nebezpečné se domnívat, že jediný ty máš pravdu: že máš magické oko, schopné vidět skutečnou pravdu: a jestliže ostatní nesouhlasí, pak se musí nutně mýlit. Tento postoj utvrzuje člověka v představě, že pro jeho národ, jeho církev nebo veškeré lidstvo existuje pouze jeden jediný cíl a že dosažení stojí za jakékoli utrpení (především na straně druhých lidí) – oceánem krve ke království lásky (nebo tak nějak), pravil Robespierre: této myšlence upřímně věřil i Hitler, Stalin, Lenin a troufám si říci, že i náboženští vůdci křesťansko-muslimských nebo katolicko-protestantských válek: Přesvědčení, že existuje pouze jedna jediná pravdivá odpověď na ústřední otázky trápící lidstvo a že tuto pravdu mám já – nebo můj vůdce – má na svědomí oceány krve. Žádné království lásky z toho nevzešlo a ani vzejít nemohlo.
Krátce před svojí smrtí v roce 1997 Berlin požádal Jonathana Sackse, jednoho z největších myslitelů přelomu 20. a 21. století, autora více než 30 knih, držitele 17 čestných doktorátů, aby vedl jeho pohřební obřad. Sacks se v rámci své promluvy rozhodl citovat úsloví starých židovských mudrců, které geniálně zapadá do výše citovaného textu.
Když se Bůh chystal stvořit Adama, přisluhující andělé se rozdělili do několika soupeřících skupin. Jedni říkali: „Nechť je stvořen.“ Druzí říkali: „Ať není stvořen.“ Proto je psáno: Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. (Žalm 85, 11)
Milosrdenství řeklo: „Nechť je stvořen, neboť vykoná milosrdné skutky.“
Věrnost řekla: „Nechť není stvořen, neboť bude plný nepravosti.“
Spravedlnost řekla: „Nechť je stvořen, neboť vykoná mnohé spravedlivé skutky.“
Pokoj řekl: „Nechť není stvořen, neboť jeho hádkám nebude konec.“
Co tedy udělal Hospodin Bůh, požehnané budiž jeho jméno? Vzal pravdu a mrštil s ní o zem.
Andělé řekli: „Pane světa, proč takto činíš se Svou svatou pečetí, pravdou?
Nech pravdu povstati ze země.“
Neboť tak stojí psáno: „Ze země vyraší pravda.“ (Ž 85, 12)
Sacks k tomuto příběhu napsal: „Když Bůh vezme pravdu a mrští s ní o zem, znamená to: aby se život dal žít, pozemská pravda nemůže být totéž, co pravda v nebi. Pravda v nebi může být platonická – věčná, harmonická, zářící. Člověk nemůže o takovou pravdu usilovat, a pokud o ni usiluje, vyvolá tím konflikt, nikoli mír. Lidé se zabíjejí a nenávidí, protože se domnívají, že oni jsou vlastníky pravdy, kdežto jejich protivníci žijí v omylu. Je-li tomu tak, Bůh mrští pravdou o zem, nechť lidské bytosti žijí dle jiného standardu pravdy, takového, jenž si bude vědom svých omezení.“
Jde totiž o to, že Boží slovo přichází z nebe, ale je interpretováno na zemi, je neomezené, ale prochází naším omezeným porozuměním. Proto je na konci citovaného židovského úsloví text o tom, že pravda vyraší ze země. Znamená to relativizaci pravdy? Absolutně ne! Znamená to, že žádný člověk, církev, národ, generace, filozofie nemá a nemůže mít celou pravdu. Toto nás ale nemá vést k závěru, že na hledání pravdy budeme rezignovat, ale že se jeden od druhého můžeme učit přesně v duchu následujícího přísloví: „Kdo je moudrý? Ten, kdo se učí od druhého člověka.“
Znamená to, že můžeme přebývat v jistotě svého poznání a zároveň se učit od jiných. Znamená to, že se mohu přít s druhým, dokonce ho přesvědčovat o svém poznání pravdy, ale bez agresivity, s úctou a hledáním, kde se můžeme jeden od druhého inspirovat. V této souvislosti na nás „vyskakuje“ dnes v některých kruzích trochu módní slovo tolerance. Jedná se o jeden z nejnepochopenějších termínů, protože se nám někdy spojuje s předpokladem, že tolerantní je ten, kdo s vámi souhlasí. Jenže tolerance je přesný opak. Tolerovat znamená nesouhlasit a navzdory tomu spolu s respektem hovořit a dát si vzájemně prostor. Ještě jednou J. Sacks v souvislosti s výše popsaným: „Jakou podobu by měla mít víra? Je to jako přebývat v jistotě svého domova, a přesto být pohnut krásou cizích míst, s vědomím, že nejsou domovem mým, ale někoho jiného, ale že přesto patří ke slávě světa, který je nás všech.“
Neshodujeme se ani jako křesťané, navzdory tomu se musíme unést. Je to lepší než na sebe dštít oheň a síru, ale existuje ještě schůdek výše. Unést se nejen se zatnutými zuby, ale s odkrytými zuby – tedy s úsměvem. Vědomi si, že jsme prostě jiní, že něco v Písmu čteme jinak, a přesto nás spojuje jeden Pán, jeden křest, jedna víra.
Přiznám se, že bych to v některých církvích dával těžko. Zároveň moc dobře vím, že to platí i naopak. To ale nic nutně nevypovídá o těchto církvích, o druhých, ale o mně, o nás a o našich omezeních. Pokud toto poznáme, můžeme zůstat ve svém duchovním domově (církvi, sboru) beze strachu z našeho okolí. A zároveň pokud ze svého domova odejdeme jinam, neznamená to zradu víry.
