Rodiče by se měli řídit Hipokratovou přísahou jako lékaři: Především neškodím, Primum non noceo. Tzn., možná nemohu zabránit tomu, aby z dítěte nevyrostl sígr, ale udělal jsem jako rodič vše, aby se tak nestalo.
Vzorce chování primární rodiny napodobuje každé dítě, takže pravděpodobnost nějaké míry nápodoby je stoprocentní. Spíš je otázka, do jaké míry bude životně neúspěšné. I zde se dají čísla jen nahrubo odhadovat. Jasné jsou však extrémní hodnoty. I když máme naprosto dokonalé rodiče v naprostém partnerském souladu, tak i ti musejí počítat s tím, že se jim nevyvede jedno dítě z deseti, tzn., přibližně z pěti funkčních rodin vyroste jeden životní zkrachovanec. I při nejlepší vůli nemají rodiče život svého dítěte pod svou plnou kontrolou.
Podobné pravidlo platí i naopak – i v naprosto otřesných rodinách v hrůzných podmínkách se povede jedno z deseti dětí. Nikdo nechápe, jak je možné, že v takových podmínkách mohla vyrůst taková osobnost, ale prostě stává se tak. Ostatní případy jsou někde mezi. Odhadem kolem padesáti procent se pohybují děti z rodin narušených rozvodem a se střídavou výchovou.
Podobnou účinnost mají pěstounské rodiny, které si berou děti z narušených rodin či ústavů. Přeci jenom stačí rok v hluboké citové deprivaci a u některých dětí to zanechá nesmazatelnou stopu jak na citové stabilitě, tak na intelektu. Ale stejně jako u rakoviny nedokážeme říci podle vnějších známek, jestli pacient přežije, či ne, tak ani v rodině nemůžeme říci, že z tohoto dítěte vyroste génius či zločinec. Známe jen statistická čísla.
Rodiče by se měli řídit Hipokratovou přísahou jako lékaři: Především neškodím, Primum non noceo. Tzn., možná nemohu zabránit tomu, aby z dítěte nevyrostl sígr, ale udělal jsem jako rodič vše, aby se tak nestalo – věnoval jsem rodině čas a energii, udržoval jsem manželské soužití v lásce a poklidu, zkrátka budoval jsem Boží království, seč mi síly stačily.
Stejně pravidlo doporučuji rodičům i v případě, kdy se jim narodí postižené dítě. Je pravda, že pokud se narodí, chtějí jim ho i dnes lékaři okamžitě vzít a dát do ústavu. Ale já říkám – dejte postiženému dítěti alespoň tolik lásky a energie, kterou byste mu stejně dali, kdyby se narodilo zdravé. Z vlastní zkušenosti vím, že je to takové energie, že by to mělo i postiženému dítěti stačit ke spokojenému životu.
Jednou po přednášce jsem jel s řidičem, který bloudivým Brownovo pohybem hledal nádraží. Říkám mu: „Líná huba, holý neštěstí... Zeptejte se někoho.“ On, že ne, že prý na mě musí udělat dojem. Říkám mu: „Tím, že se orientujete v krajině, na mě, jako na geologa velký dojem neuděláte, ale na mě jste už dojem udělal. Před pěti minutami jste mi totiž vyprávěl, že jste zůstal s ženou a rodinou, když se vám narodilo dítě s Downovým syndromem.“ Většina otců totiž podobnou pecku do svého ješitného já nevydýchá a od rodiny štítivě utíká.
Špatné vlivy na naše děti působí, tomu nelze zabránit, ale před Hospodinem máme jen jednu jistotu – snažíme se ze všech sil, abychom tento vliv umenšili na minimum. To, co je za našimi lidskými hranicemi, pak přenecháváme šéfovi se slovy: „To už je tvůj business, tam už nedosáhnu...“
Autor: Jeroným Klimeš
Zdroj: Časopis Brána
