I volal Samson k Hospodinu a prosil: „Panovníku Hospodine, rozpomeň se na mne a dej mi prosím jen ještě tentokrát sílu, Bože, abych rázem mohl vykonat na Pelištejcích pomstu za svoje oči!“ Pak Samson pevně objal oba prostřední sloupy, na nichž budova spočívala, a vzepřel se proti nim, proti jednomu pravicí a proti druhému levicí. A řekl: „Ať zhynu zároveň s Pelištejci!“ Napnul sílu, a dům se zřítil na knížata i na všechen lid, který byl v něm, takže mrtvých, které usmrtil umíraje, bylo víc než těch, které usmrtil zaživa.
Letos v lednu to bylo přesně 50 let, co se na Václavském náměstí upálil Jan Palach. Leden pominul, ale událost to je živá pořád. Ráda bych se tedy věnovala tématu oběti, a proto jsem taky vybrala jako text ke kázání závěr příběhu soudce Samsona.
Když se dnes používá slovo oběť, na veřejnosti, v médiích, myslí se prakticky vždycky ve významu vlastně posunutém. Jako oběť se označují lidé, kteří zahynuli při nějaké přírodní katastrofě, ale hlavně, nejčastěji, se mluví o obětech v souvislosti s teroristickým útokem. Takže kvůli stavu světa se tohle slovo používá docela často. Jenže vlastní význam tohoto slova je jinde! Oběť přece znamená aktivitu, je to čin záměrný! Zatímco ty takzvané oběti útoku přece žádný záměr nemají. Jan Sokol je trefně nazývá pasivními protějšky – ať už nějakých pachatelů, nebo těch přírodních živlů, nebo jinak.
Nejdřív je ale třeba upozornit na původní význam oběti – ten je jednoznačně v rovině náboženské, oběť je ve svém pravýznamu součást rituálu, obřadu. Úplně obecně, mimo Starý zákon, lze říct charakteristiku, že smysl oběti spočívá v působení na božstvo. Ovšem už sám termín působit na božstvo zavání kultem. A asi právě pro ten kultický podtext, a navzdory tomu, že ve Starém zákoně existují dost komplikované popisy jednotlivých typů oběti, jsou zde pasáže jednoznačně proti obětem, v prorockých knihách jsou rozličná varování – ve slovníku Adolfa Novotného se dozvíme, že jde o výraz lidské pýchy, že obětníci slouží hlavně sami sobě – ve smyslu obětního hodování, že tu jde i o souvislost s kananejskými kulty; dozvíme se tu také, že Mojžíš žádný obětní systém nezavedl. I žalmy se považují za druh polemiky s obětí.
Já se chci ale právě věnovat, v souvislosti s Janem Palachem, té oběti lidské, oběti někoho za něco nebo za někoho. Je to jednoznačně oběť vědomá, lépe řečeno záměrná. A pro nás je asi určitě uchopitelnější než kultické oběti zvířat, protože má přesah do našeho světa.
A právě proto jsem vybrala starozákonní postavu soudce Samsona. Samson byl nazír, taky se říká nazarejský. Co to znamená? Nazír je zasvěcenec ke službě Hospodinu (Nu 6,5), nazírský slib skládali i rodiče za své ještě nenarozené děti. Za nazíra je kromě Samsona označován ještě prorok Samuel, taky Jan Křtitel. A že se nazírem stane právě Samson, to jeho matce, když otěhotněla, řekl anděl.
Pro nazíra platilo: vymezení vůči kultu – tedy i zákaz opojných nápojů (jde o polemiku s kulty, v nichž alkohol podněcuje vztah k božstvu), zákaz stříhat vlasy (zase vymezení vůči kultu – kupodivu obětovat vlasy božstvu bylo normální např. v Egyptě), nazír se taky nesmí dotýkat mrtvoly. Samson nesplní ani jedno, je to postava rozporuplná. A anděl matce Samsona rovnou řekl, že Samsonovy hlavy se břitva nesmí dotknout. A taky jí řekl, že Samson začne vysvobozovat Izrael z rukou Pelištejců. Každý nazír ovšem neměl ve vlasech skrytu sílu. Samson ano, a on o tom věděl, té síly během života využil víckrát. Samsonův příběh je v knize Soudců popsán ve čtyřech kapitolách a já chci kvůli té souvislosti s obětí mluvit o samém závěru, o Samsonově konci. V tom závěru se stane něco nevídaného.
Samsonova už několikátá milá – zrádná Delíla, nevěstka pelištejského původu, na něm vyzví, kde se bere jeho abnormální síla. Ustřihne mu kadeře, a umožní tak Pelištejcům, aby ho zajali. Ti ho zajmou a vypíchnou mu oči. Pelištejci, nepřátelé Izraelitů, velcí bojovníci, žili kulticky, jak bylo obvyklé. Uctívali boha Dágona, který musel mít přirozeně taky obrovský chrám. Knížata Pelištejců chystala pro svého boha obrovský obřad, chystala mu kultickou oběť, po níž se měla oddat slavnosti, což znamenalo radovánkám. A zajatý Samson jim měl posloužit k jejich nevázaným hrám. Nevázané hry! Radši si ani nepředstavovat, co se tím myslí, co asi se slepým Samsonem zamýšleli. Přivázali ho ke dvěma obrovským sloupům, které držely celý ten bezměrný Dágonův chrám. Co to muselo být za stavbu? A hlavně – co takovéto sloupy znamenaly pro Pelištejce?
Opora celého božího chrámu, to je potažmo opora celého jejich světa! Bez toho chrámu by se jejich svět rozsypal. Ale jaký svět?! Svět bez výhledu do svobody, svět omezený, úzký. A samé jádro kultu. Když ty sloupy drží chrám, drží taky toho jejich boha. Pelištejci ho mají pod kontrolou. No ale proč je Samson přikurtován zrovna k nim? Klidně ho přece mohli přivázat ke stromu. Taky by jim neutekl. Ale on je přikován k sloupům, držícím chrám, který zosobňuje celý jejich svět, takže to, že mají Samsona právě tady, to má pro ně nedozírný význam. Samson si toho byl vědom a věděl taky, jak je chrám postaven. Věděl, co znamenají ty sloupy, ke kterým ho Pelištejci přivázali. Jak konstrukčně, tak i nábožensky. A Samson si ví rady. Ví, jak vyváznout, ač paradoxně to vyváznutí pro něho znamená konec života. Modlí se proto k Bohu o sílu. A to nejen fyzickou.
Bůh Samsonovi sílu dá, vlasy mu už zase dorůstají. Strhne oba sloupy a s nimi se zřítí celý chrám a zavalí 3000 Pelištejců. Takže ta síla, co Bůh Samsonovi dá, není jen ta fyzická. Dá mu sílu k tomu, aby pod chrámem zahynul. Spolu s Pelištejci. Samson zemřel, ale nestal se Pelištejcům otrokem, jak si představovali. Samson naopak tím zcela absurdním způsobem udělá krok do svobody. To je možná ten hlavní, základní význam skutečné, záměrné oběti. Oběti za někoho či za něco. Tady se hodí upozornit, že existují určité znaky, které dávají Samsona dohromady s Ježíšem. I matce Samsona i matce Ježíše řekne Boží posel, že se jí narodí dítě. A oba vysvobodí svůj lid – Samson z rukou Pelištejců, Ježíš z rukou jejich hříchů. Oba se za svůj lid obětují.
Když měli Pelištejci nad Izraelity převahu, což bylo několikrát, jejich náboženství jim dovolovali – klidně se modlete, ale sloužit budete nám. Co nám tohle připomíná? Klidně si choďte si do kostela, aspoň tam budete pěkně ukryti. Modlete se, jak chcete, ale veřejně se budete klanět nám. To je doba minulá, to je doba Jana Palacha.
Od jeho upálení to bylo letos v lednu 50 let. Jan Palach byl taky v zajetí, taky ho komunistický modloslužebný systém nutil se klanět. Nespáchal ale proto sebevraždu, není sebevrah, jak jsem už taky slyšela. Podstoupil vědomou oběť; oběť za čím dál víc umlkající a rezignovaný národ. Snad se dá i říct biblicky, že to byla oběť za hříchy lidí. Nebo je to moc troufalé?
Milí přátelé, takže otázka, která musí na závěr přijít: Co my? Neznabohy nechme stranou, neznaboh se dokáže určitě obětovat zrovna tak. Jak je to s námi křesťany? Co nám slovo oběť říká? Pro co bychom se chtěli, pro co bychom byli schopni se obětovat? Nemusí jít vždycky o život. Jde o můj čas, o mé peníze. A není vůbec nemístné ptát se, co moje oběť přinese mně. To je velmi důležitá otázka. Co oběť přinesla umírajícímu Jana Palachovi? Přinesla smysl sama v sobě. I když je to paradox, i když je to strašně těžko představitelné, smysl je i tam, kde jde o oběť naprosto krajní, vedoucí za hrob. Palachova smrt byla ovšem tenkrát obraz zoufalství, protože národ se nevzchopil.
No dobře, jenomže po 20 letech nastal zázrak a Palachova oběť nás probrala.
Ano, jistě lze, racionálně vzato, konstatovat, že lidská oběť smysl nemá. Protože vypadá velmi často na první, možná i druhý pohled marně, protože z ní ční absurdita, a zoufalství. Tak to bylo s Palachem. Tak to bylo se Samsonem. A tak to bylo s Ježíšem Kristem. „Zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít.“ (Bohdan Mikolášek) Jenomže krok ke smrti je absurdně krok k Boží svobodě. Je to strašně těžké, ale je dobře o tom aspoň vědět. Jan Palach se obětoval za jeden celý národ. To je obrovská věc.
Ale Ježíš Kristus obětoval svůj život za hříchy všech. To je ještě úplně jiná rovina. Oběti dal nový rozměr a taky a hlavně nový smysl.
Autor: Jana Plíšková
Zdroj: Křesťanská revue