Debata na téma „gender“ jako výzva pro teologii a církev. Mnozí nemají přesnou představu, co se tímto termínem označuje, a právě proto jsou přístupni zavádějícím výkladům.
Jistěže se pojem gender objevuje v souvislosti s různými ideologiemi; ne všechno, co se touto nálepkou označuje, je možno brát z vědeckého hlediska vážně. Ale kdybychom vše, co souvisí s genderem, předem paušálně podezírali z ideologie, vylučovali bychom tím seriózní zkoumání problému. Cílem tohoto textu je přispět k věcnému a konstruktivnímu zacházení s problémy, jimiž jsou pro církev a teologii i pro angažované působení křesťanů ve společnosti témata vzájemný poměr pohlaví a spravedlnost mezi pohlavími.
Proto nejprve vysvětlím základní aspekty „kategorie gender“ jako nástroje vědecké analýzy vztahu mezi pohlavími ve společnosti a poté podrobím kritice „mýty“ antigenderové literatury, které brání poctivé diskusi. Základním poznatkem je, že pohlavně neutrální skutečnost neexistuje. „Pohlaví“ (genus, gender) je strukturální prvek nejen gramatiky našeho jazyka, nýbrž i společenské skutečnosti – mezilidských vztahů a institucí lidského soužití. Několik příkladů pro názornost:
První příklad: Prototypem nevzdělaného mladého člověka byla v padesátých a šedesátých letech „katolická pracující dívka z venkova“. Aby byl odstraněn „nedostatek katolického vzdělání“, bylo třeba mj. vytvořit specifické možnosti vzdělání pro dívky. Nerovnost v přístupu ke vzdělání dosud trvá, ale představitelem typického znevýhodněného mladistvého je dnes „chlapec tureckého původu z okrajové čtvrti velkoměsta“. Podpora chlapců, zejména z přistěhovaleckých rodin – to je v současnosti úkol vzdělávací a sociální politiky. Znevýhodňujícími faktory jsou v obou případech pohlaví, sociální původ a (eventuálně) náboženská příslušnost. Rozhodující přitom není skutečnost, že jde o „ženský“ nebo „mužský“ exemplář živočišného rodu člověk, rozhodující jsou požadavky spojené se společenskou rolí, jež určité sociální a kulturní prostředí a kultura utvářená tradicemi a normami kladou na dívky nebo chlapce určitého původu.
Druhý příklad: Politika i věda dlouho vnímaly migraci téměř výlučně jako fenomén týkající se mužů. O ženách se mluvilo nanejvýš jako o spolucestujících „rodinných příslušnících“. Samotným migrantkám, které přicházely za prací, aby podporovaly své rodiny ve vlasti, se věnovala právě tak malá pozornost jako následkům pro jejich opuštěné rodiny – nemluvě už o rizicích, jimž byly vystaveny v cizí společnosti a ve složitých pracovních podmínkách (často pracovaly v soukromých domácnostech, nepřístupných pohledům veřejnosti). Migrace jako společenský jev byla zkoumána pouze z mužské perspektivy, mj. proto, že její selektivní vnímání vycházelo z představy mužské role (živitel rodiny nebo aktivně působící a rozhodující činitel veřejného života). Prakticky nikdo se nezajímal o zkušenosti přistěhovaných žen. To se začíná měnit teprve v posledních dvou desetiletích.
Třetí příklad: Empirický výzkum rozvoje společnosti používá dnes kategorii missing women („chybějící ženy“) jako nástroj, jímž je možno ukázat diskrepanci mezi skutečným podílem žen v obyvatelstvu a podílem, který by bylo možno očekávat na základě střední délky života žen a mužů v dané populaci. Dá se tak doložit, že dívky jsou výrazně diskriminovány, že potraty jsou prováděny podle pohlaví plodu a úmrtnost v kojeneckém věku v důsledku fatálního zanedbávání péče a nedostatečné výživy je u dívek vyšší. I v tomto případě není diskriminace dána pohlavím, nýbrž očekáváním na zá- kladě informace o pohlaví dítěte. Za určitých okolností je tak dívkám už před narozením upíráno právo na život.
Čtvrtý příklad: Každá rodinná politika vychází z modelů společenských rolí daných pohlavím a zároveň je ovlivňuje, přispívá k jejich udržení nebo změně. Tyto procesy nejsou „genderově neutrální“. Tradiční buržoazní rodinná politika v Německu dávala přednost dělbě práce, při níž muži příslušela role živitele a zajišťovatele rodiny a žena plnila roli pečovatelky. Současná rodinná politika se naproti tomu (převážně) řídí modelem, podle něhož jsou všichni dospělí – nezávisle na svých úkolech v rodině – výdělečně činní a mají se individuálně starat o zajištění sociálních nároků.
V praxi to vypadá jinak. Po narození dítěte se zpravidla začne práce v rodině a pro rodinu rozdělovat asymetricky: Ženy se více věnují bezplatné výchově a péči, zatímco na výdělečné činnosti, příjmech a sociálním zajištění se podílejí méně. Rizika, především v případě rozchodu partnerů, jsou tudíž rozdělena nerovnoměrně – a důsledky jsou celoživotní. Rodinná a sociální politika státu, která si klade za cíl spravedlivé rozdělení příležitostí pro všechny členy společnosti, musí brát ohled na genderově specifické důsledky politických rozhodnutí.
Příkladů by bylo víc, ale tyto zatím stačí, abychom si uvědomili, že pohlaví je faktor ovlivňující uspořádání společnosti. (Proto mluví genderový výzkum o „genderovém uspořádání“ společnosti.) Ignorovat tuto skutečnost – ať proto, že ji konkrétní společnost považuje za samozřejmou nebo prostě „přirozenou“ – znamená riskovat, že nebudou rozpoznány závažné nespravedlnosti a příčiny diskriminace.
Na příkladech také vidíme, že strukturující účinek pohlaví jde zpravidla ruku v ruce s jinými strukturujícími veličinami: s příslušností ke společenské třídě či vrstvě, k určitému etniku nebo i k náboženství. Pro toto vzájemné působení různých faktorů se ve vědeckém jazyce vžil pojem „intersekcionalita“. Z dějin víme, že společenské uspořádání lze měnit. Dosud vžité praktiky přestávají být často v nových historických konstelacích samozřejmé a akceptovatelné. Za změněných okolností jsou chápány a hodnoceny jinak: Dnes už nevycházíme z toho, že určití lidé jsou „přirozeně“ otroky (i když Aristotelés o tom byl přesvědčen) nebo že lidé jiné než světlé barvy pleti nejsou zcela lidmi, a že jejich právní postavení má být tudíž nižší (z čehož zcela samozřejmě vycházeli kolonizátoři raného novověku).
Kritéria lidsky spravedlivého řádu podléhají historickému vývoji a jsou předmětem společenské diskuse v zápase o úroveň humanity. Není důvod se domnívat, že z tohoto zápasu by bylo „genderové uspořádání“ jako jediné vyloučeno. V oblasti spravedlivého uspořádání společnosti hraje kategorie gender/pohlaví závažnou roli jako nástroj vnímání a analýzy. Abychom s ním mohli v tomto smyslu pracovat, musíme si připomenout některé zásadní rozdíly.
Rozlišování: sex a gender
Genderové teorie analyticky rozlišují mezi biologickým pohlavím (sex) a sociálním pohlavím (gender). Biologické dispozice, na jejichž základě je člověk muž, nebo žena, mají od počátku kulturní konotace: společnost spojuje s přívlastkem „mužský“, resp. „ženský“ určitá očekávání kladená na chlapce/muže nebo na dívku/ženu. Nejde jen o biologické, pohlavně specifické funkce plození, resp. rození, tato očekávání utvářejí lidské soužití v mnohem širším smyslu. Ovlivňují rovněž způsob, jakým jednotlivec vnímá vlastní genderovou identitu. Nikdo nemůže rozumět svému bytí jako muž/žena, aniž by přitom zacházel s představami své společnosti o tom, co to je muž/žena a jaký/jaká má být. Tyto představy se odrážejí ve výchovných i vzdělávacích procesech, stávají se součástí představ člověka o sobě samém (i když je vůči nim kritický) a ovlivňují rozhodování v průběhu života.
Představy spojované s rolí danou pohlavím a modely společenského uspořádání jsou podle sociálně-kulturní povahy společenství značně rozmanité, jak dokládá mj. srovnávací etnologický genderový výzkum. V průběhu dějin se podstatně proměňují, což ukazují výsledky genderově-historického bádání. V moderních společnostech vyvolávají prudké spory a mocenské konflikty; o tom svědčí nejen kontroverze v souvislosti s emancipačními snahami žen v patriarchálních prostředích, nýbrž i dnešní konflikty na téma gender. Tímto dynamismem se zabývá sociologický, ale též filosofický a teologický genderový výzkum. Na základě zmíněných zkušeností dospívají filosofické genderové teorie k závěru, že sociálně vnímané pohlaví (gender) není důsledkem biologického pohlaví (sex), nýbrž je logickým důsledkem praxe, a že jde tudíž o kulturní konstrukt.
Z vědeckého hlediska je nepochybné, že sexuální (erotické) zaměření na jedince téhož pohlaví není ani vyléčitelná nemoc, ani svévolné rozhodnutí, nýbrž určitá pohlavní dispozice, vyskytující se jak u lidí, tak u zvířat.
Jinak řečeno: Biologickou příslušnost k pohlaví (sex) vnímáme vždy už jako interpretovanou sociální skutečnost (gender). Vůbec ji jinak nelze „mít“, neboť popsat ji můžeme jen tak, že o ní mluvíme prostřednictvím slov a obrazů: Jazyk je interpretace! To ale neznamená, že genderový výzkum popírá biologický sex. Bylo by hrubým nedorozuměním, kdybychom z rozdílu mezi sexem a genderem vyvozovali, že biologické a sociální pohlaví spolu naprosto nesouvisejí, nebo kdybychom tvrdili, že veškeré rozdíly mezi pohlavími je třeba „odstranit“ a každý člověk si má své pohlaví „zvolit“. To by bylo nepoctivé překrucování analytické diferenciace – tak absurdní normativní požadavek v žádné vědecké genderové teorii nenajdeme.
Kritický pohled: ambivalentnost uspořádání vztahů mezi pohlavími
Společenské uspořádání vztahů mezi pohlavími funguje v sociální struktuře jako „zasedací pořádek“ pro pohlavně definované bytosti. Tento řád – jako každý jiný řád – je nutno posuzovat podle toho, jestli kromě nutné jistoty pro všechny a ochrany slabých dopřává všem, kdo jsou tomuto řádu podrobeni, uskutečnitelnou míru autonomie a svobody. Vybalancovat poměr mezi jistotou a svobodou je politický úkol, na němž se musí podle transparentních pravidel podílet celá společnost – přinejmenším v demokratickém systému. Tak jako každý řád i řád založený na genderu vytyčuje hranice. To znamená, že vylučuje určité vzorce chování, které jsou považovány za škodlivé. Tomu slouží např. normy zakazující pohlavní styk mezi blízkými příbuznými (incest) nebo trestně postihující sexuální styk s nezletilými osobami a použití sexuálního násilí obecně jakožto chování eticky a právně odsouzeníhodné.
Že i těchto norem se týká proměna probíhající v systému vztahů mezi pohlavími, vidíme zřetelně na tématu znásilňování žen. Tento druh sexuálního násilí rozhodně není vždy a všude důsledně stíhán; v německém trestním právu je trestný čin „znásilnění v manželství“ zakotven teprve od roku 1997. Společenská genderová uspořádání vylučují eventuálně ale i určité lidi, kteří normativním vzorcům nemohou odpovídat.
Tak např. řád daný normativním modelem dvou pohlaví nenechává prostor pro osoby, které se s žádným z obou pohlaví nemohou identifikovat (tito lidé jsou dnes většinou označováni jako intersexuálové). Děti narozené bez jednoznačných pohlavních znaků byly v minulosti podrobovány operativním zákrokům, aby se z nich stali buď „chlapci“, nebo „dívky“. Aby tito jednotlivci (a jejich rodiče) měli možnost chovat se „normálně“ a aby jim bylo zajištěno nezpochybnitelné místo ve společnosti, byla ignorována jejich autonomie a svoboda; mnozí z nich, kteří se ve svém těle nikdy nemohli cítit „doma“, pak po celý život trpěli.
Proto se dnes už tyto pokusy „vyrobit“ člověka jednoznačného pohlaví nepovažují za ospravedlnitelné. Problém lze analyzovat rozlišováním mezi sexem a genderem: Ve jménu společenské genderové normy (pouze dvě pohlaví), o níž se soudilo, že odpovídá biologické přirozenosti (sex), měla být biologická odchylka od normativně stanovené „přirozenosti“ korigována. To zní složitě, ale také to ukazuje, že domněle jednoznačný protiklad – na jedné straně příroda, na druhé kultura – nevystihuje složitost reality. Řád, který navíc spojuje normu dvou různých pohlaví s normativní heterosexualitou, odsunuje homosexuálně orientované lidi na okraj společnosti. Tabuizace, patologizace a kriminalizace, jdoucí až po fyzické ohrožení života, jsou v mnoha zemích dodnes používané metody, jimiž společnost tyto jedince marginalizuje.
I když je nutno na tomto poli ještě mnohé objasnit, z vědeckého hlediska je nepochybné, že sexuální (erotické) zaměření na jedince téhož pohlaví není ani vyléčitelná nemoc, ani svévolné rozhodnutí, nýbrž určitá pohlavní dispozice, vyskytující se jak u lidí, tak u zvířat. Ostré debaty o právním postavení homosexuálů a uzákonění jejich životních svazků v moderních společnostech ukazují, že rozvoj vědecky fundovaného chápání problematiky lidských dispozic se nutně musí odrazit v oblasti (genderového) společenského uspořádání a v jeho proměnách.
Z tohoto hlediska musíme pohlížet i na úsilí o etické hodnocení praktikované homosexuality v křesťanských a jiných náboženských společenstvích. V mnoha společnostech je ovšem nejprve nutno zrušit tabuizaci zmíněných problémů a učinit je předmětem veřejné diskuse, aby byli dotyční lidé osvobozeni a nemuseli se skrývat, přetvařovat, nebo dokonce bát o život. Společenské uspořádání vztahů mezi pohlavími má v neposlední řadě co dělat s lidskými právy – s jejich ochranou, resp. porušováním. Rozhodně není ani užitečné, ani křesťanské, když se lidé, kteří sami sebe nazývají „ochránci života“, a bojovníci proti „genderové ideologii“ spojují s antidemokratickými silami, aby ve jménu „rodinných hodnot“ bojovali proti „homo-lobistům“. Kategorie gender jako nástroj analýzy pomáhá empiricky zkoumat a kritizovat neudržitelná argumentační klišé a odhalovat diskriminační a nelidské účinky současného společenského uspořádání vztahů mezi pohlavími.
Genderový výzkum označuje tento proces termínem „dekonstrukce“. Obrazně řečeno: Před rekonstrukcí starého domu je nutno odhalit (dekonstruovat) statiku, stavební plán a infrastruk- turu budovy. Teprve pak lze rozhodnout a zdůvodnit, co má být zachováno a co eventuálně změněno, aby dům poskytoval místo a sloužil všem budoucím obyvatelům. Dekonstrukce není tedy destrukce, ničení, nýbrž nutný analytický krok, umožňující pochopit, jak funguje řád, který se ze specifických hledisek jeví sporný, protože s určitými skupinami nepočítá, vylučuje je a marginalizuje. Dekonstrukce je postup umožňující zjistit, z čeho taková exkluze vychází, čím je odůvodňována a jak oprávněná je její argumentace. Dekonstrukce tedy slouží genderové spravedlnosti, což je kritérium, jímž musíme poměřovat existující řád. Ale sama nedává normativní odpovědi…
Z časopisu Kirche und Gesellschaft přeložila Helena Medková. Autorka Prof. Dr. Marianne Heimbach-Steins je ředitelka Institutu pro sociální vědy na Univerzitě v Münsteru.
Zdroj: Křesťanská akademie
