V Íránu se dnes zápasí o náboženskou svobodu i o budoucí demokratické uspořádání společnosti, v níž budou mít všichni rovná práva. Křesťanství v zemi, které se zdánlivě nemá smysl příliš věnovat, patří k nejstarším církevním společenstvím na světě.
Zdálo by se, že křesťanství v Íránu je pod rozlišovací schopností a že se o ně nemá cenu příliš zajímat. V současném Íránu se ale zápasí jak o náboženskou svobodu, tak o budoucí demokratické uspořádání společnosti, v níž budou mít všichni rovná práva.
Už Skutky apoštolů (2,9) vypráví, že se v Jeruzalémě o Letnicích shromáždili „zbožní židé ze všech národů světa“ a také „Parthové, Médové a Elamité“, tedy u prvních dvou skupin obyvatelé území dnešního Íránu.
Existuje neblahá tendence dívat se na obyvatele Blízkého a Středního východu i afrických zemí jako na oblasti druhého řádu, přestože se právě tam odehrávaly Boží dějiny spásy. Stál tu židovský chrám, synagogy a samozřejmě i první křesťanská společenství. Některé dnešní křesťanské komunity v Íránu jsou dědici prvních sborů. Působí tu Arménská apoštolská církev, Asyrská církev Východu, katolická církev různých ritů, východní ortodoxní církve i řada církví protestantských.
Menšina pod tlakem
Dějiny církví v Íránu byly vždy turbulentní. Po příchodu islámu se z velkého společenství křesťanů stala menšina, která napříč staletími čelila většímu či menšímu útlaku, občas se však rozvinul i dialog íránských vládců s křesťanskými představiteli a misionáři. Od roku 1979, tedy od Islámské revoluce, se počet křesťanů (většinou příslušníků arménské církve) ustálil na necelých dvou stech tisících. S novým vůdcem, novou vládou a novými poměry začali křesťané čelit dalším vlnám vyloučení.
Nejhorší nenávist dopadá na muslimy, kteří konvertovali ke křesťanství. Někteří křesťané, kazatelé i celé rodiny byli a stále jsou odsuzováni k vězení nebo k smrti. Lepší je situace tam, kde se křesťané žádné evangelizace „nedopouštějí“ a žijí svou víru doma nebo na místech křesťanského kultu.
Římskokatolická církev se v moderních dějinách Íránu snaží udržovat diplomatické vztahy s náboženskými vůdci i vládou. V Teheránu ještě donedávna sídlil arcibiskup a nuncius Svatého stolce. Při společném bombardování Íránu Spojenými státy a Izraelem byl podle dostupných informací zabit nejvyšší duchovní vůdce Alí Chámeneí a řada dalších osob z vojenských a vládních kruhů, zásadní zlom to ale pro íránský režim neznamenalo.
Americký prezident Donald Trump se hlásí ke křesťanství a jeho válka bývá často vnímána jako „křesťanská“ odveta proti muslimům. Od prvních dní bombardování to začali pociťovat křesťané v zemi. Docházelo k perzekucím a navzdory veškeré snaze musel Vatikán z Teheránu evakuovat arcibiskupa, kardinála Dominiqua Josepha Mathieua, zatímco arcibiskup Andrzej Józwowicz čeká, až se bude moci ujmout úřadu. Nešlo o přímý důsledek zhoršených politických poměrů, ale o důsledek bombardování.
Víra v podzemí
Írán patří k deseti zemím, kde je nejtěžší prožívat křesťanskou víru. Reálná svoboda vyznání neexistuje a veřejné praktikování víry může ženy i muže stát život. Objevují se ale náznaky, že zejména mezi městským obyvatelstvem islámská víra slábne, zatímco počet křesťanů různých denominací roste. Shay Khatiri, íránský emigrant působící v Yorktown Institute, tvrdí, že počet konvertitů žijících v „křesťanském undergroundu“ může být mnohem větší, než se zdá.
Íránské křesťanství je pokladnicí teologické tradice, ale také umění, literatury a spirituality. Po pádu duchovně-militantního režimu by křesťanství mohlo posílit, a právě proto dnes křesťané čelí útlaku a pronásledování. Jak dlouho režim vydrží, odhadnout nelze. Jako křesťané jsme spojeni neviditelnou šňůrou vzájemného souručenství. Kdyby nic jiného, můžeme své íránské sestry a bratry podporovat modlitbou a rozvíjením demokracie a lidských práv doma i ve světě.
