Jak vypadá pastorace v místech zasažených chudobou? Evangelický farář Richard F. Vlasák se ohlíží za svým pětiletým působením ve Šluknovském výběžku. V otevřeném rozhovoru přibližuje, proč se z církve nesmí stát uzavřený klub, že skutečný dialog není tenis a proč se předsudky nevyhýbají nikomu z nás.
Jsou za vámi velké milníky. Odešel jste z církve ve Varnsdorfu a přestěhoval se do Německa. Ve Šluknovském výběžku jste sloužil pět let. Jak se vám za tu dobu podařilo z místní církve vytvořit více inkluzivní prostor, který měl vliv i na život ve městě?
Byl jsem v Rumburku, Varnsdorfu a v České Kamenici, která už je mimo výběžek. Není to dílo jednoho člověka a není to ani dílo lidské. Jde o to, jestli jsou lidé otevření novým myšlenkám, novým ideálům, jestli jsou ochotni hledat. V tom sboru jsem tuto ochotu u mnohých viděl. Společenství je vždycky důležitější než farář, ale farář musí přinést nějaké impulzy. Ten sbor byl otevřený tomu, aby tam docházelo k proměnám a stával se víc a víc inkluzivnějším i pro lidi, kteří tam předtím těžko hledali cestu nebo nezapadali do nějaké společenské bubliny. A to bylo velice důležité.
Uváděl jste, že důležitým impulsem byla třeba ukrajinská krize a to, že církev dokázala nahradit i práci, kterou měli dělat zástupci obce.
Zástupci měst a obcí tam nějakým způsobem fungovali, ale bylo důležitější nabídnout platformu, na které se mohou sejít lidé z celého regionu. Touto platformou byla neformální skupina, kde byli zástupci všech organizací, charity, naší církve a dalších organizací, a ti společně vytvářeli prostředí, kde se mohlo pomáhat. Tehdy se na Popeleční středu podařilo shromáždit všechny zástupce obcí a organizací k bohoslužbě. V tu chvíli bylo velice důležité, že jsme tam táhli všichni za jeden provaz, a díky téhle spolupráci se vytvořila důvěra. Ta potom pokračovala i v dalších projektech. Dveře byly otevřené. Samozřejmě to nejdřív naráželo na určitý odpor a někteří zástupci měst měli představu, že všechno musí řídit, což by bylo v pořádku, ale chyběla příprava, nebyl tam žádný krizový management. A to nabízela právě občanská společnost. Církev byla součástí občanské společnosti, nikoliv vedoucím článkem, ale byla jedním z hybatelů toho procesu. Díky tomu vznikla spolupráce. Je to výsledek práce všech těch lidí.
Šluknovsko se potýká s celou řadou sociálních výzev. Jak se vám dařilo nacházet společnou řeč s lidmi v těžkých životních situacích, aniž by cítili, že přicházíte z pozice faráře, který jim chce blahosklonně kázat?
Určitá blahosklonnost, která nevnímá druhého člověka, je obrovským nebezpečím, ve kterém se to prostředí nachází do dneška. Proto o tom mluvím otevřeně. Je to problém uzavírání se do určité bubliny. Ukrajinská krize otevřela mnohým nejen oči, ale i možnost nad tím přemýšlet a zároveň bylo důležité, aby církev přinášela témata. Jedním z témat na presbyterní konferenci, kde se sjíždí zástupci všech sborů regionu, bylo i téma chudoby ve Šluknovském výběžku. Pozval jsem tam lidi, kteří s lidmi na okraji společnosti pracují denně, aby prolomili určitá tabu a ukázali, jak sociální práce funguje. Že je tu provázání mezi vzděláním a chudobou a mezi chudobou a psychickým zdravím. To jsou spojité nádoby a sociální frustrace pak přerůstá do psychické frustrace. Ta vytváří prostředí, ve kterém se nejde vzdělávat. Daný člověk nemá ochotu ani sílu vykročit ze své situace.
A jak tedy takového člověka oslovit?
Vy nikoho neoslovujete. Chodíte do nemocnic, do různých ústavů a mluvíte s těmi lidmi jejich jazykem. Farář přichází v civilu. Přichází s tím, že s těmi lidmi mluví, vyslechne je, a pokud ti lidé nechtějí slyšet nějaké duchovní téma, tak jim čtete Čapka nebo s nimi hrajete šachy nebo děláte to, co chtějí. Podobná je práce i s lidmi vyloučených lokalit. Heslo, které se etablovalo v naší práci tam bylo, že pomáháme, aby mohli pomáhat. Vytváříme prostředí, aby pomoc byla možná. Diskutujeme o těch problémech, a to je základ.
Dokud se nepodaří prolomit určitá tabu v české společnosti, která jsou zakořeněná v neoliberální ekonomické teorii vnímané jako většinové a jediné správné, tak to vytváří prostředí k další stigmatizaci lidí, kteří se potýkají s chudnutím a s tím, že nemohou vyjít od jedné výplaty k druhé. Právě pro tyhle lidi musí být vytvořena síť společenského konsenzu, kdy nepoužívají nějaký statusový symbol, nevymezují se vůči skupině pod nimi ani nehledají skupinu výš. Z tohohle koloběhu se musí vystoupit. Nejdůležitějším aspektem celého příběhu je rovnost všech lidí před Bohem.
Ono to ale chce asi velkou dávku pokory tohle udělat.
Pokora je jedno slovo. Já bych to spojil se sebereflexí, se schopností reflektovat, jestli moje chování nebylo nějakým způsobem problematické, nemohlo nikomu ublížit, jestli to, co říkám, bylo dostatečně srozumitelné. Ale tenhle požadavek nesmí být nikdy oslabený důrazem na proměnu. Alkoholikovi taky nedáváte napít. Důležité je vytvářet bezpečné prostředí a v rámci něj vést k proměně a sebereflexi. A to nemůže začít u nikoho jiného než u faráře, který má z hlediska duchovního vedení největší odpovědnost. Často se mi stávalo, že lidé mimo církev chápali evangelijní zvěst lépe než lidé v církvi.
Co jste se od těch lidí naučil? My křesťané často přicházíme jako ti, kteří chtějí předávat moudra a to, co s Bohem zažíváme, ale už to nečekáme od skupiny lidí, kteří v Boha nevěří.
Jsem schopný si povídat s kýmkoliv. Jsem ochotný si sednout do hospody, naslouchat těm lidem a povídat si jejich jazykem, neodsuzovat jejich názory, i když se politicky liší od mého. Je třeba vnímat, že za nějakým politickým postojem může být osobní nebo sociální frustrace. Ale to neznamená, že mám pravdu, když žádnou frustraci nemám. Mluví se o rasismu, ale zapomíná se, že rasismus má nejrůznější podoby. Rasismus může mít podobu blahosklonného bránění romské komunity bez toho, aby se nahlédlo na problémy, které tam skutečně jsou. A ti lidé, kteří by byli jednoduše spláchnutelní pod termín rasista, prožívají určitou frustraci a říkají si: proč se nám daří blbě, když děláme všechno správně? Musíte se ptát, proč se cítí ukřivdění. Nemůžete jim říkat, že jsou ukřivdění, že se na to dívají špatně, že jsou rasisti nebo hloupí, protože volí jinak. To jsou zkratky, které bohužel v českém prostředí sledujeme. Jde o určitý disrespekt vůči lidem, kteří jsou jinak smýšlející.
Často je za tím možná strach, že jde o lidi, kteří mají v něčem většinový hlas.
Setkávám se s přesvědčením, že s takovým člověkem nemá smysl debatu vést, protože názor nezmění. Vy to asi vidíte jinak. Je dialog vždycky možný?
Ano. Mně nejde o to změnit nějaký názor. Dialog není tenis, abyste tam vyhrála na sety. Dialog je rozhovor, naslouchání, vnímání perspektivy druhého, vcítění se. Dialog vedený z pohledu „já mám pravdu a ty seš blbě“ není žádný dialog. To je politická evangelizace: „já teď přicházím se správným názorem“. Tyhle náhledy jsou blbě. Co nám brání v naslouchání, které nemá hotovou odpověď? Nikdo z nás nemá hotovou odpověď na všechny otázky světa, života, víry. Každý bojujeme se svými starostmi, bolestmi a tím, co se nám nepovedlo.
S tím možná souvisí i to, že často chápeme víru jako něco, co musíme obhájit, ať už se jedná o Bibli, Boha nebo naše přesvědčení. Možná je úkol církve a křesťanů úplně jiný. Co je tím úkolem nebo posláním?
Úkolem křesťanů je naslouchat. Když se podíváme na to, jak jednal Ježíš, byl tím, kdo naslouchá. Nikdo z nás není Boží syn, ale všichni jsme Boží děti. To nás má chránit od nároku na pravdu. Ježíš dokázal být tvrdý, když čelil pokrytectví, pýše nebo chamtivosti a jiným neduhům, které se nevyhýbají ani církevnímu prostředí. To je ta reflexe, o kterou mi jde a o které přemýšlím.
Sám jste evangelický farář. Českobratrská církev evangelická si prožila za posledních 40 let odliv členstva. Co za tím stálo?
Českobratrská církev evangelická prošla od revoluce třemi až čtyřmi vlnami úbytku členů. První odliv nastal krátce po roce 1989, kdy se odštěpila charizmatická společenství. Tato zkušenost v církvi vyvolala odpor k jakékoli myšlence osobního obrácení, přestože právě obracení představuje trvalou součást křesťanského života. Bez vnitřní proměny, neboli metanoie, není pravého křesťanství. Pokud lidi jen uklidňujeme tím, že jsou dobří takoví, jací jsou, ale nevedeme je k odpovědnosti, úkolům a přehodnocování vlastních kroků, pak metanoia zůstává nedokončeným procesem.
Druhým problémem je ztráta sociální citlivosti v samotných sborech. Někdo namítne, že existuje Diakonie Českobratrské církve evangelické, tedy úctyhodné dílo mnohonásobně větší než samotná církev. Sociální problematika se však tímto krokem přesunula ze sborového života do specializovaných struktur a lidé si zvykli, že finanční či materiální podpora Diakonie zcela nahrazuje vlastní angažovanost. Ulevilo se jim a ztratil se rozměr citlivosti vůči sociálním problémům, které jsou ve společnosti kontinuálně neřešeny, jako je prekarizace práce.
Nechápu, proč církev není na straně odborů, když jde o sociální práva, nebo na straně seniorů, když země prošla vlnami inflace. Tím, že se o těchto problémech přestalo mluvit a na sociální práva se nahlíželo jako na něco, co nemá s církví nic společného, došlo k obrovskému omylu. Jsme spokojeni s tím, jak se nám žije, organizují se misijní projekty, ale uniká nám to podstatné – přemýšlení o víře v sociálním rozměru evangelia.
A jak to může vypadat prakticky?
Může to vypadat tak, že farář nebo farářka má na sboru připravený sociální fond na pomoc chudým. Že je ve sboru otevřeno pro všechny, moderuje se diskuse, žádný názor není označován jako špatný a vytváří se zdravé prostředí bez ostrakizace a vyloučení kvůli tomu, že jsi volil Babiše nebo někoho jiného. Zároveň probíhá spolupráce s organizacemi na místě – Charita, Diakonie, dialog s lidmi z tohoto prostředí a to, že máte na faře připraveno několik letáků pro situaci, kdy přijde někdo v nouzi, protože byl vyhozen z práce.
Pak je riziko, že to bývají jednotlivci, kterým to leží na srdci a jsou náchylní k vyhoření. Bojoval jste s tím někdy? Dnes se často mluví o umění nastavit si hranice. Dokážete to?
Nastavit si hranice – v roce 1990 jsme měli radost, že hranice padly, a teď si je nastavujeme. Jde spíš o to, že reflektujete sami sebe, ale zároveň jste stále v dialogu s druhými lidmi a odborníky. Sociální pomoc není možná, když se lidí neptáte, nepovídáte si s psychology a pedagogy. Když žijete uzavřeni ve svém církevním prostředí, v bublině středostavovského klubu, tak se vám vlastně nic neděje. Ale je to bublina. A vyhoření – stále probíhá dialog, rozhovor, sebereflexe a teologické přemýšlení o problému.
Pokud se o věcech teologicky nedebatuje od ekologie po sociální vyloučení a sociální témata se vylučují, pak se takový člověk cítí sám v poli, a když na něj zadupou, uteče do zaječích. Je důležité to nevzdávat a přemýšlet teologicky. Teologie je věda, která umožňuje odstup od sebe samého, nahlédnout biblický verš z úplně jiného pohledu a vnímat svou identitu nikoliv exkluzivně, ale inkluzivně. Praktická teologie je jako páteř myšlení faráře, prostor k myšlení a nahlížení sebe samého.
Kdy se pro vás chudoba a sociální problémy staly klíčovým tématem? Jak se to ve vás utvářelo?
Má to různé kořeny, ale ten zásadní kořen je rodina, ze které pocházím. Nepocházím z farářské ani středostavovské rodiny. Můj otec byl rozhodnutím strany dělník – zámečník, a proto mi lidé, o kterých mluvíme, nejsou cizí. Znám je, jsou to moji příbuzní. Zásadním člověkem pro mě byla Eva Melmuková-Šašecí, evangelická farářka, jedna z prvních ordinovaných žen v ČCE. Měla silné sociálnědemokratické zázemí v české reformaci, kterou nepojímala nacionalisticky, ale z hlediska sociálního rozměru evangelia. Ta mě silně ovlivnila, zpochybňovala každou větu a hotové řešení, se kterým jsem přicházel z liberálního teologického prostředí.
Ty diskuse někdy trvaly až do rána. Třeba když v televizi běžela Ordinace v růžové zahradě, trošku jsem nad tím ohrnoval nos. Byl jsem u Melmukových v Telči a říkám: „To je hrůza, na co se to díváte?“ Paní docentka se na mě podívala a prohlásila: „Na to se dívají babičky v kostele. Musím vědět, o čem se s nimi bavit.“ To je základ. Estetické cítění je luxus, který není důležitý z hlediska porozumění druhému člověku. Jestli chci s druhými mluvit, musím vnímat, co říkají a co konzumují. Ale neznamená to, že budu brát drogy nebo že ze mě bude alkoholik, když pomáhám lidem se závislostí.
Zajímá mě i téma vaší menšinové orientace. Na festivalu V barvách duhy jste říkal, že to je téma důležité, ale je třeba věnovat pozornost i sociálnímu vyloučení, rasismu a chudobě. Dělá se z queer orientace někdy větší téma, než by mělo?
To bych neřekl. Je to enormně důležité téma, ale je to téma snadné. V tom liberálním konsenzu se říká, že je normální, když je někdo queer nebo farář gay či bisexuál jako já. Jakmile však má dojít na sebereflexi ve vztahu k lidem, kteří berou na výplatní pásce o tisíce korun méně, začneme se vymezovat. Je snazší mít v televizi pořad o queer identitě nebo probírat uprchlíky, protože v tom se liberální divák necítí dotčen, provokován ani mimo komfortní zónu. Ale v sociální otázce je to pohled na vlastní předsudky, což je těžké.
Asi je důležité odhlédnout od sebe a uvědomit si svá privilegia, aby člověk byl schopen dialogu. Možná i mít možnost kritického myšlení je privilegium. Lidé, kteří pracují od rána do večera, nemají moc čas zastavit se a přečíst si knížku.
To neznamená, že jejich myšlení není kritické nebo že nemají nárok na pravdu. Je to otázka formulace. My lidé ze střední třídy to umíme formulovat, ale neznamená to, že jejich myšlenky nebo chování jsou marné. Cítí to selským rozumem. Zase to neznamená, že budu přejímat předpojatosti nebo rasismus, ale nehodnotím ho prizmatem jedné otázky. Ptám se, co si opravdu myslí.
Napadá vás konkrétní příběh člověka, se kterým jste vedl podobný dialog? V rozhovoru s Renatou Kalenskou jste uváděl chlapce, který vás označil za parazita.
To nebylo jen kvůli orientaci, ale i kvůli tomu, že jsem byl evangelík. Předsudky jsou ve všech společenstvích – evangelíci vůči katolíkům, katolíci vůči komukoliv. Je to neschopnost vnímat člověka za škatulkou a být s ním pro ten čas. Konkrétní příklad: do sboru chodila paní, která fandila Andreji Babišovi a byla kritická vůči Ukrajincům. Pro mě bylo důležité, aby se i ona cítila ve sboru doma a přijímaná. Nepomůže, když člověka oštempluju a řeknu: „Když jsi proti Ukrajincům, tak jsi rasista.“ Ta žena měla za sebou nelehký život, který ji naučil nedůvěřovat. Česká měšťanská společnost je plná předsudků, hotových pravd a myšlenkové lenosti. Vyčítáme něco druhým, ale sami to děláme.
Křesťanství je přitom o lásce a jednotě, ale u značné části věřících se tendence mít jedinou pravdu stupňuje. Jak si to vysvětlit?
Generace našich otců vytvořila systém, který je nespravedlivý, krutý, ve kterém se dobře žije oligarchům a v korupci. Je těžké se podívat na své dílo a říct si: nám se ta demokracie nepovedla. Zapomněli jsme na sociální rozměr demokracie, přitom pro Masaryka byla sociální otázka klíčová. Odmítli jsme Masarykovy ideály a nahrazujeme je zvrácenými ideály – poklonkuje se šlechtě a zámkům. Jsme snobové. Je lepší si povídat o hraběti Kinském než o lidech, kteří pro něj pracovali za nízkou mzdu.
Co by mohl dělat jednotlivec v církvi? Jak tyto rozdíly začít smazávat?
Zajímat se o sociální problematiku a číst něco jiného než neoliberální ekonomickou literaturu, zabývat se sociologií – výborný je Daniel Prokop, který otevírá společenská témata. V dialogu je pak skvělým vodítkem kniha Respektovat a být respektován. Nesoudit, poslouchat druhého člověka. Měli bychom být ochotni ke změně, abychom mohli lépe rozumět sobě, milovat bližní, a tak sloužit Božímu království.
Daří se vám to, když se setkáte s negativními reakcemi?
Nedaří. Jsem člověk chybující, občas se hádám, jsem ješitný. To mě neomlouvá a neznamená to, že mám pravdu ve všem. Když diskutujeme v církvi o sociální problematice, uvědomuju si, že se na to někdo může dívat úplně jinak. Občas dostanu přes držku a někdy si to zasloužím.
Znamená to, že je hlavně třeba nemlčet? Napadá vás vlastní předsudek, který jste musel přehodnotit?
Důležité je nemlčet. Po tom, co jsem dostal bídu za rozhovor pro Deník N, jsem vážně uvažoval, že z evangelické církve vystoupím. Je zajímavé, že jsem nikdy nedostal čočku za to, že jsem bisexuál, ale dostávám čočku za to, že jsem sociální demokrat. Ale zůstávám, protože ten diamant za to stojí. Kdybych utekl, nic by se nezměnilo. Kdysi jsem byl hrozně přísný v tom, jak jsem posuzoval jiné lidi. Ale každý má jinou míru odolnosti a statečnosti. Statečnost něco stojí, je to tancování na špičkách. Jsme chybující lidé, ale nemáme se přestat mít rádi. Máme se mít rádi, a právě proto, že se máme rádi, se musíme proměňovat.
