Lucy Easthope ve své knize Když se usadí prach (Respekt, 2025) slibuje pohled do zákulisí zvládání katastrof. Čtenář však dostane mnohem víc – strhující svědectví ženy, která čelí pohromám nejen profesně, ale i v osobním životě. V mimořádně otevřeném a nepodbízivě dramatickém textu se bolest prolíná s příběhy největších krizí současnosti a ukazuje, jak křehký a zároveň odolný může být lidský život.
Co jsem to vlastně přečetl?! Tato otázka mi jako první prolétla hlavou, když jsem bez dechu dolistoval na zadní stranu obálky. Čtenář čeká pohled do zákulisí práce expertky na zvládání katastrof. Místo toho dostává dechberoucí osobní příběh, který by byl vynikajícím románem, jen kdyby se nestal.
Lucy Easthope, špičková odbornice na vypořádání se s katastrofami a spoluzakladatelka After Disaster Network při Durhamově univerzitě, jde na dřeň. Pouští si čtenáře nejen k tělu a pod kůži, ale vystavuje před ním na odiv i mozek a srdce. Na krizovou plánovačku rozhodně nevypadá (schválně si ji najděte) a už vůbec ne na ženu, která prošla naprosto děsivými osobními ztrátami a výzvami. Ty jsou přitom srovnatelné s katastrofami, jimiž se profesionálně zabývá.
Katastrofy nezačínají ani nekončí troskami
Easthope rozkrývá, před jak drsné a rozmanité pohromy je postavena. Budovala márnici pro mrtvé vojáky z války v Iráku, řešila odpálení tří sebevražedných atentátníků v Londýně na přelomu tisíciletí, zajišťovala převoz těl Rusy sestřeleného nizozemského letadla v roce 2014 a starala se o zajištění zemřelých obětí v následku obchodu s bílým masem. Nejen neštěstí, i samotná práce je rozličná. Autorka měla na starost především identifikaci těl a poukazuje na komplikovanost takové činnosti. K její práci patří komunikace s politiky, pozůstalými i širší veřejností a také vypracování takových protokolů, aby ke zkázám docházelo pokud možno co nejméně.
Povolání krizového plánovače není pro slabé povahy. Nejde jen o setkání s mrtvými a hrůznými příběhy, ale i o obrovské tlaky při práci pramenící seshora i zdola. Tlak shora přichází od politiků, kteří mnohdy nechápou smysl profese a nerozumí tomu, proč by jí měli vykazovat náležitý finanční obnos. Tlak zespodu odborníky sužuje ze strany veřejnosti, která se často oprávněně dožaduje podrobných informací a záruk bezpečnosti. Pozůstalí pak navíc logicky požadují buď jednoznačné potvrzení smrti svých blízkých, anebo předání jejich těl a majetku.
Nedocenění práce odborníků na katastrofy nepomáhá ani to, že když se jim práce daří ideálně, zpravidla není zaznamenána. V takových případech se totiž namísto katastrofy nestane nic. Následkem kvalitně připravených instruktáží a scénářů (a pochopitelně s notnou dávkou štěstí) je krize zažehnána. Málokdo si například uvědomuje, píše autorka, jak blízko měl svět globální katastrofě v roce 2011, kdy v Japonsku vypuklo jedno z největších zemětřesení a tsunami, jaké kdy byly zaznamenány, a následkem toho bylo přerušeno chlazení jaderných reaktorů ve Fukušimě.
Katastrofy mají osobní adresu
Pokud čtenáře mrazí při drsných popisech míst činu katastrof, zaručeně zalapá po dechu, když pochopí, do jakých intimit jej autorka hodlá pustit. Postupně totiž odhaluje, že v knize nabízí nejen popis svého neobvyklého povolání, ale rovněž osobní zpověď.
Bez obalu a s nekompromisní upřímností vůči sobě samé líčí, kolikrát potratila, jakými vážnými zdravotními problémy si prošla a jakou krutou ránu osudu musel snést její manžel Tom, jenž vážně onemocněl a musel se vzdát svého milovaného povolání i prestiž. Mocná osobní rovina se proplétá s prací, mnohdy s ní zápolí a zápasí, až postupně získává navrch. Čtenáře vyloženě bolí jejich nekompatibilita, to, když je autorka povolána k požáru Grenfell Tower v Londýně, zatímco leží v nemocniční posteli a chystá se postoupit operaci kvůli akutnímu zánětu slinivky. Nebo když má po dalším potratu vyplnit formulář, zda chce potracenému dítěti vystavit pohřeb… a předložený formulář přitom sama pomáhala sestavovat!
Easthope se navzdory všem osobním i pracovním krizím a ostré kritice shora i zdola neuchýlí do role zatrpklé odpůrkyně pracovních podmínek a neúprosného tlaku, kterému sama čelí. I když by na to měla plné právo! Ne, ukazuje se jako neuvěřitelně silná osobnost, nesamozřejmě kladná hrdinka svého románu, který se skutečně stal. Zatne zuby a pracuje, protože v tom spatřuje smysl a vidí, že je to potřeba.
Možná i díky tomu, nebo právě naopak, nakonec nedochází k očekávané největší osobní katastrofě. Nerozvádí se se svým manželem, je oporou jemu i dvěma dcerkám, pokouší se neztrácet naději. Nadějná linka slabě prosvítá napříč textem, zvláště na konci mnoha kapitol, až se v jejím závěru projevuje naplno. Kde se v ní bere ta nezdolnost? Výhled Easthope do budoucna vyznívá i přes veškeré krize mírně optimisticky, a to v osobní i pracovní rovině.
„…Ale při své práci jsem si uvědomila i to, že každý den bez armageddonu je dobrý den.“
