Rozložit útlou starozákonní knihu Jonáš o tisícovce slov na víc než čtyři sta stránek je bezpochyby ambiciózní počin. Takový nápad prověří jak výchozí text, tak toho, kdo jej na tak rozsáhlé ploše interpretuje. Dalimil Staněk v knize Jonáš: Bouřlivé proměny v člověka (360° Rethink, 2025) ukazuje mnohovrstevnatost i hloubku původního Jonáše a dokládá jeho význam pro dnešní dny. Mluví-li se o Bibli jako knihovně, pak je Jonáš v podání Dalimila Staňka knihou, která dodnes nepřestává klást nové otázky.
Hned v úvodu Staněk přiznává, že do jeho výkladu starozákonní knihy výrazně vstupuje teologie a psychologie. Překvapivé však je, jak široké publikum může v tomto objemném rozboru najít své. Ačkoli autor píše z pozice praktikujícího křesťana, jeho Jonáš zdaleka neoslovuje jen věřící.
Staněk totiž píše především o člověku a jeho zápasech. Vedle modliteb uzavírajících jednotlivé kapitoly a teologických pasáží nabízí Staňkův Jonáš především úvahy, které promlouvají k současnému člověku bez ohledu na jeho vyznání. Staněk přitom Jonášův příběh aktualizuje, aniž by jej vztahoval ke konkrétním politickým problémům dneška. Takový přístup lze považovat za zbytečný ostych, ale také za promyšlenou strategii, díky níž bude Staňkův Jonáš srozumitelný i za deset či patnáct let.
Přístupnost Staňkova Jonáše i mimo náboženské prostředí podtrhují výzvy „uvědom si“ na konci kapitol. Ty pronikavě vtahují čtenáře do víru Jonášova příběhu a zvou jej k reflexi vlastního žití. Například: „Uvědom si, kdy, jak a kam utíkáš.“ Nebo: „Uvědom si, jaké životní ztráty a tragédie tě potkaly.“
Právě uvědomění si vlastního jednání a prožívání patří k hlavním cílům knihy. Pokud nad tím čtenář nemávne rukou, může při četbě zakusit terapeutický účinek.
Každá věta má svou váhu
Zatímco starozákonní Jonáš je hutným a dynamickým textem, Staňkův výklad nutí radikálně zpomalit. Staněk rozebírá větu po větě, každé dává váhu, která jí náleží. Dokládá, že má smysl příběh rozebrat na nejmenší části a každou z nich prozkoumat z různých perspektiv. A současně neztrácí ze zřetele příběh v jeho celku. Barvitě rozvíjí jednotlivé scény, upozorňuje na přehlížené detaily a nabízí jejich různé interpretace. A nakonec obloukem ukazuje, že i starozákonního Jonáše bychom měli navzdory jeho akčnosti číst v meditativní pomalosti.
Právě tím Staněk obhajuje rozsah své knihy: na více než čtyřech stech stranách postupně odhaluje charakter hlavních postav – Jonáše a Boha. Pokud se opakuje, jde o součást promyšleného způsobu, jakým čtenáře příběhem provází. Současně ale jednotlivé kapitolky fungují samostatně a dají se číst s časovým odstupem bez nutnosti návaznosti. Snadnějšímu průchodu knihou napomáhají také úvodní shrnutí psaná kurzívou. A starozákonní Jonáš? Jeho kvality vysvítají už jen v tom, že je hoden tak podrobného rozboru.
Za hlavní postavu Staněk považuje Boha, který aktivně vstupuje do dění, vyzývá člověka k jednání a nese odpovědnost za svět. Bůh v Jonášovi je Bohem vyzývajícím. „Bůh nechává vepsat svůj charakter do příběhu… V knize Jonáš se Bůh představuje jako ten, kdo aktivně vstupuje do dění. Přijímá zodpovědnost za celý svět.“ Bohu záleží na společnosti (všichni obyvatelé města Ninive), ale i jednotlivcích (Jonáš). Vyzývá, ale když jeho výzva nenachází odezvu, mění strategii. A neustává, i když proti němu stojí někdo tak sveřepě neústupný jako Jonáš. Za nejpřesvědčivější považuji Staňkovy výklady dvou scén: bouře na moři, která odhaluje rozdílné postoje Jonáše a námořníků, a závěrečného Jonášova čekání na dohled Ninive, kde vyniká Boží strategie.
Bible naruby?
Jonáš naopak odpovědnost za sebe i okolní svět postupně zužuje a odmítá. Staněk odhaluje Jonášův charakter tak, jak se vyjevuje v samotném příběhu. „Jonáš má k vlastnímu životu podivný vztah.“ Za základní emoci, po většinu příběhu skrytou, označuje Staněk hněv. Projevuje se pasivitou, osaměním i touhou skoncovat se životem. Navenek se projevuje až díky Boží strategii, až poté, co Jonáš provede podle Staňka nejúspěšnější evangelizaci všech dob v Ninive. Staněk ukazuje, jak se spolu se zúžením Jonášových emocí, možností i vztahů zužuje i jeho představa Boha.
Podstatnou součástí Staňkovy diagnózy Jonáše je „hřích exkluze“. Ten je často skrytý, projevuje se ignorancí a tvrdou řečí – nejenže škodí druhým, ale nakonec i samotnému „hříšníkovi“, který se takovým jednáním ocitá v izolaci. Takové myšlení starozákonní kniha podle Staňka zesměšňuje – protože Jonáš je záporná postava! Prorok, který se nemodlí, služebník Boží, jenž dělá přesný opak toho, k čemu jej Bůh vyzývá.
Je pozoruhodné, jak odvážná je v tomto ohledu už samotná starozákonní kniha. Jediný Izraelita vystupuje jako pasivní a neposlušný, zatímco pohanští námořníci jednají mnohem odpovědněji. Dokonce i Ninivští jsou vykresleni jako litující, sám ninivský král poslouchá „cizího“ Boha daleko poctivěji než starozákonní prorok. „Centrální kázání knihy je paradoxně vloženo do úst nenáviděného diktátora,“ všímá si Staněk.
Svůj výklad prošpikovává otázkami, které hrají zásadní roli už v samotném biblickém příběhu. Vystihuje to jeden z úvodů kapitol: „Zodpovědnost, kterou přijímáme za svět okolo nás, se projeví v otázkách, které jsme ochotni sobě i druhým položit.“ Nakonec tak Staňkův Jonáš nekončí u jednoznačných odpovědí, ale dalších a mnohdy hlubších otázek.
