Zpravodajství je doslova v zajetí tragických a negativních zpráv. Strašit lidi je snadné a dost to vynáší. Kdo se bojí, je ochotnější udělat to, co se po něm pod tlakem chce. Křesťanství je ovšem pravý opak. Je to živý prostor, na jehož začátku zazněla slova „Neboj se!“. Je to místo, kde se nikdo nemusí bát, předstírat, platit, přizpůsobovat se. V době, v níž každý má z něčeho strach, spočívá nejdůležitější role církví v tom, aby nabídly lidem svobodný a bezpečný prostor, v němž si mohou odpočinout, nabrat sil, nasytit svoji duši, v němž se nemusí bát.
Dvě klíčové události křesťanských dějin začínají andělovými slovy: „Neboj se!“ Poprvé je anděl říká Zachariášovi (Lukášovo evangelium 1,13), když mu oznamuje, že jeho žena Alžběta porodí syna a dá mu jméno Jan. Čtenáři Bible ho znají jako Jana Křtitele. Podruhé je říká Marii z galilejského Nazareta, když jí přichází oznámit, že „počne a porodí syna a dá mu jméno Ježíš“ (Lukáš 1,30–31). Dějiny tohoto světa, této planety a tohoto vesmíru se mění i díky těmto dvěma slovům: Neboj se!
Zdá se, jako by v současné době neexistovaly krásné, velké a inspirující příběhy. Stačí se podívat na zpravodajství, to křesťanské nevyjímaje. Ve dvaceti zprávách najdeme sotva jednu, o které by se dalo říct, že je pozitivní. Tahle fascinace špatnými zprávami a negací není ve všech kulturách tak silná. Křesťansky orientovaná média a vůbec všechny příležitosti, v nichž křesťané bez ohledu na své církevní zázemí vyslovují slovo Bůh, by se jí měly vyhýbat obloukem. Proč?
Křesťanství je totiž – pokud na to někdo zapomněl – nikoliv glosováním tragických zpráv, politických šílenství a domnělých hrozeb (od špatného počasí po další války), nýbrž symbolem naděje a života, v němž strach nehraje hlavní roli. Každý z nás má v určité fázi života obavy, strach, bojí se. O sebe, o svoji rodinu, o své děti, o svoji práci, o své zdraví, o svůj domov, o svoji zemi, o přírodu, o svůj národ, někdo se dokonce bojí i za druhé lidi kdesi na konci světa. To je přirozené.
Zdaleka ne všichni lidé přijdou do živého kontaktu s vírou, s církvemi, se zvěstováním evangelia. Proto se také teologové a teoložky už dva tisíce let snaží najít způsoby, jak hovořit autenticky o křesťanském Bohu lidem, kteří třebas vyrostli v ateistickém a silně materialistickém prostředí, jak jsme to znali v Československu před r. 1989. Řada lidí se přesto odváží hledat duchovní rozměr života. Religionisté hovoří o „duchovním turismu“, kdy se lidé vydávají po stopách různých náboženství, aby v nich našli to, co hledají. Někomu se to podaří napoprvé, někdo je schopen hledat do konce života. Bohužel nemálo lidí se stane obětí sekt a všelijakých ezo-byznysových aktivit, v nichž se za velké peníze dozví, že budou muset zaplatit ještě větší peníze, aby se dostali k tomu „pravému, jedinečnému, tajemnému poznání“. Jenže takhle to nemusí skončit.
I česká a moravská krajina je doslova osázena kostely, kostelíky a kaplemi. Znám mnoho lidí, od svých studentů po kolegy a přátele, kteří si po marném hledání a „nakupování duchovna“ uvědomili, že nedaleko jejich domu stojí kostel, kde se ještě konají bohoslužby. A tak jednoho dne seberou odvahu a do tohoto Božího domu vejdou. Co z toho plyne pro nás, už křesťany? Abychom nikdy a za žádných okolností „neprodávali“ v kostele „kus duchovna“ a namísto hlásání evangelia radosti, naděje a odvahy říkali právě těmto lidem, kteří sem přicházejí hledat něco důležitého, banální věci, své názory na cokoliv a glosovali hrůzy dějící se na světě, jako by to byla součást evangelia a víry. Takhle, prosím, tedy ne.
Někdo možná strávil roky hledáním, je unavený, zklamaný, ale je tady! Někdo možná utratil všechno, co měl, v domnění, že najde osvícení. A je tady. Stojí v kostele vedle lidí, kteří jsou, jací jsou. A právě proto, že nejsou dokonalí, musí odkazovat na Toho, kdo je převyšuje a kdo je skrz na skrz laskavý, kdo dává naději, kdo zbavuje strachu od čehokoliv, kdo každého přijímá, kdo nic nedramatizuje, nikoho nesoudí, nikoho nevyhání. Ten, kdo všechno dává zadarmo a nic za to nečeká – jen skok do jeho náruče a odvahu se nebát.
Buďme coby křesťané nositeli naděje a odvahy, ne glosátory událostí, které jsou pro rozvoj duchovní života a jako potrava pro duši našich přátel, žen, mužů a dětí k ničemu.
