Poslední díl série Zjevení
Jako malého kluka mě fascinovaly obrázky, na kterých byla jedna polovina Ježíšovy tváře lidská a druhá lví. Málokteré z těchto ztvárnění ale kombinovalo lva přímo s beránkem. Není se čemu divit, Beránek se ke lvu na první pohled prostě nehodí.
„Ale jeden ze starců mi řekl: ‚Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.‘ Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný.“ Zjevení Janovo 5:5–6
V některých křesťanských písních bývá Ježíš uctíván jako Lev z Judy. Možná jste už také od někoho zaslechli bojovnou poznámku ve smyslu: „Nenechte se zmást, Ježíš není jenom nějaký tišounký beránek. On je přece taky lev!“
Mohlo by se zdát, že Kristus snad trpí jakýmsi vnitřním schizmatem, kdy jednou vystupuje jako nekompromisní dravá šelma a podruhé jako obětní zvíře. Jako kdyby si říkal: „Chvíli to budu zkoušet jako mírný Beránek, a když to nebude fungovat, vytasím drápy jako Lev“.
Slyšel Lva, uviděl Beránka
Je dost možné, že tento text ze Zjevení chápeme zásadně špatně. Jan nejprve slyší jednoho ze starců říkat: „Hle, zvítězil lev z pokolení Judova.“ Když se ale s očekáváním ohlédne, vidí mezi trůnem, bytostmi a starci něco úplně jiného: „Beránka, toho obětovaného.“
Jako by zabitý Beránek byl jasnou Boží výpovědí o tom, jak Bůh ve skutečnosti vítězí nad mocí tohoto světa. Když Bůh ustavuje své království, nedělá to způsobem, jakým svou moc prosazují pozemské říše – tedy prostřednictvím armád, donucení, fyzické převahy a zastrašování. Dělá to skrze potupnou a zdánlivě prohranou Ježíšovu smrt. K základním výpovědím knihy Zjevení totiž patří, že Beránek i jeho následovníci vítězí výhradně svým svědectvím a vlastní prolitou krví. Takové vítězství není založeno na fyzickém přemožení protivníka.
Jednou jsem slyšel citát, který navždy změnil můj pohled na celou tuto apokalyptickou knihu: „Zjevení není o násilném konci světa, ale o konci násilného světa!“ Jinými slovy, Zjevení není v první řadě katastrofický scénář, který nám má popsat hrůzy čekající tuto planetu. Je to dramatické poselství o tom, že Beránek zvítězil a vládne zcela bez použití násilí.
Jaký je Bůh, když mu v cestě nestojí mraky?
Ježíš nám zjevuje Boha, který ve své podstatě není násilný. Když se ho apoštol Petr v Getsemane snaží bránit mečem, Ježíš mu důrazně říká, aby ho schoval. Mohl by mít k dispozici více než dvanáct legií andělů, kdyby chtěl. Ale nechce, protože Bůh takto nejedná.
Gregory A. Boyd, představitel teologie křesťanského nenásilí, k tomu řekl: „Ježíš, to je jaký Bůh doopravdy je, pokud mu v cestě nestojí žádné mraky našich lidských představ.“ A autor Brian Zahnd k tomu dodává myšlenku, která nutí k hlubokému zamyšlení: „Bůh je jako Ježíš. Bůh byl vždycky jako Ježíš. Nikdy nebyl čas, kdy by Bůh nebyl jako Ježíš. Ne vždycky jsme věděli, jaký Bůh je – ale teď už to víme.“
Čtení podobných tvrzení člověka chtě nechtě vede k úplnému přehodnocení toho, jak číst a chápat násilné pasáže ve Starém zákoně.
A jak je to se spravedlností? Znamená to snad, že „zlouni“ nebudou nijak potrestáni? Brian McLaren v knize Křesťanství 2.0 přichází s velmi zajímavou vizí takzvaného dvojího vítězství: kati nebudou triumfovat nad svými oběťmi, ale ani oběti nebudou triumfovat nad svými katy. Teolog Jürgen Moltmann k tomu doplňuje: „Není vykoupení bez soudu, ale není ani soud bez vykoupení.“ Boží spravedlnost je totiž ve své podstatě vykupitelská, nikoli pouze odvetná.
Velký střet, ke kterému vůbec nedojde
Je pozoruhodné, že lidově tradovaný Armagedon – onen velkolepý finální střet dobra a zla – popisuje Jan v Apokalypse vlastně jako antiklimax. Tedy jako literární postup, kdy se očekávání stupňuje k něčemu dramatickému, ale místo velkolepé bitvy přichází překvapivě nečekané a jednoduché vyústění.
V 19. kapitole Zjevení je obrovská armáda šelmy poražena pouhým „mečem vycházejícím z úst jezdce“. Žádný skutečný vojenský střet přitom Jan vůbec nepopisuje. A ve 20. kapitole se po tisíci letech objevuje velmi podobně vystavěná scéna: Satan shromáždí národy, jejichž počet je jako písek v moři, k boji proti svatým.
Ani zde však k žádné fyzické bitvě nedojde. I oheň z nebe nemusíme nutně chápat jako popis fyzického požáru, ale spíše jako apokalyptický obraz dokonale očišťující Boží přítomnosti.
Samotný Jan přitom při práci se starozákonním Žalmem 2,9 dělá něco naprosto nevídaného: místo obrazu panovníka „drtícího“ národy železnou holí používá spojení „pasoucího národy“ (Zj 12,5). Obraz obávané železné hole tak u Jana dostává překvapivě pastýřský rozměr. Kristus národy nejen soudí, ale především je pase. Obraz vítězícího Mesiáše se mění v podobu spravedlivého Krále jako Pastýře.
Město s branami dokořán
Když se podíváme na úplný závěr knihy Zjevení, zjistíme, kam tento pastýřský obraz nakonec směřuje:
„A to město nepotřebuje slunce ani měsíc, aby mu svítily. Ozářila ho Boží sláva a jeho lampou je Beránek. A národy budou chodit v jeho světle a králové země do něho přinášejí svou slávu.“ Zjevení Janovo 21:23-24
To je pozoruhodný obraz konce dějin. Lidské národy nejsou odstraněny ani zničeny, ale přicházejí do hřejivého světla Beránka.
Brány starého Jeruzaléma se stejně jako brány všech starověkých měst na noc přísně zavíraly z obavy před nepřítelem. V nastávajícím Božím světě se však brány Jeruzaléma nebudou muset zavírat už nikdy. Nebudou se k nim totiž blížit žádní agresoři, ale národy přinášející své bohatství, kulturu a slávu. Brány zůstávají otevřené dokořán, protože tam už neexistuje noc a město nepotřebuje slunce ani měsíc – jeho jediným světlem je Boží sláva a jeho lampou je Beránek.
Co to tedy znamená pro nás dnes? Možná si říkáte: Když tedy Beránek takto definitivně zvítězil, proč kolem sebe v tomto světě stále vidíme tolik zla, násilí a bolestných válek?
Na kříži bylo zvoláno „Dokonáno jest“ – a z duchovního hlediska skutečně bylo. Zlo v dnešním světě je ale jako obří kostelní zvon, který jsme my lidé sami rozezněli. Zvon ještě setrvačností zvoní a rezonuje, ale lano už někdo pustil a jeho síla slábne. Beránek zvítězil.
