Před pár týdny byla naše společnost svědkem dalšího z mnoha excesů poslance Filipa Turka. Tentokrát se jednalo o bezohlednou jízdu, která jen zázrakem neskončila těžkým zraněním či smrtí. Reakce drtivé většiny lidí byla jednoznačná: Turkovu jízdu odsoudili. Přiznám se, že když jsem některé rozhořčené reakce četl, začaly se mi vracet některé moje řidičské přestupky.
Nebudu je zde vypisovat všechny, ale čisté svědomí rozhodně nemám a několik pokut jsem platil. Nutno dodat, že všechny jsem si zasloužil. Nechci Turka obhajovat, nebyl, není a nebude ale zdaleka jediný, kdo má na kontě podobný přestupek.
Na celé kauze mě zastavilo něco jiného. Když už člověk něco udělá, dobrým řešením je vinu přiznat. Kdyby Turek vydal prohlášení typu „selhal jsem, jsem připraven nést následky, prosím o odpuštění…“, celou kauzu by to posunulo do jiného světla.
V polovině července skončila jízda Filipa Turka pražskou Sokolskou ulicí kolizí se zdravotním vozem. Turek v odbočovacím pruhu směřujícím na náměstí I. P. Pavlova zkřížil cestu fabii se zapnutými majáky, která jela po tramvajových kolejích od Legerovy ulice. Zdravotnický automobil se po střetu převrátil na bok a jeho řidič utrpěl zranění. Podle policejního protokolu stála za srážkou agresivní jízda, kategorizace ale přímo neurčuje, který z řidičů ji zapříčinil. Celková škoda se vyšplhala na 340 tisíc korun.
Jenže tento postoj si u politika jeho ražení asi moc nedovedeme představit – a proto následovaly nejrůznější výmluvy jak od něj, tak i od jeho kolegů. Záměrně jsem použil slova „nejen u něj“. Napadá vás nějaký politik, který by přiznal chybu? Netvrdím, že neexistuje, ale moc jich není. Buď to, co provedli, bagatelizují, zcela popírají, nebo útočí na média, která je odhalila. Volí taktiku, kterou lze shrnout do tří slov: Zapírat, zapírat a… zapírat. S ohledem na volební výsledky se zdá, že to mnohým prochází.
Nastavujeme si zrcadlo?
Tento fakt se velmi snadno vnímá na politicích a druhých lidech. Jak ale reagujeme my, když nám někdo něco vytkne? Když uděláme chybu? Proč se někdy obáváme jiným sdělit něco nepříjemného?
Důvodem může být, že se někdy těžko přiznáváme ke svým pochybením. O nepříjemných věcech proto v rámci zachování klidu raději mlčíme, nebo je naopak sdělujeme velmi tvrdým způsobem s cílem druhého zašlapat do země.
Právě zde se ukazuje podstata problému. Jde totiž především o to, co uděláme ve chvíli, kdy se naše chyba ukáže. Přiznat se a omluvit vyžaduje pevný charakter a odvahu. Znamená to přestat se snažit za každou cenu vypadat dobře, přestat se vymlouvat a přijmout odpovědnost za své selhání. Pokud se tak stane, pak navzdory našim chybám může dojít k obnově důvěry, smíření a někdy skutečné změně.
Určitě je v pořádku, když máme vysoká očekávání od politiků a lidí, kteří jsou vidět. Zároveň je třeba, abychom nezapomněli být nároční i sami na sebe. Všichni víme, co Turek měl udělat, když selhal. Totéž se ale očekává v různých situacích a kontextech od každého z nás.
V Bibli se tomuto postoji říká pokání. Je mnohem lepší a hlavně čestnější než snaha zachovat dekorum a za každou cenu nalhávat svému okolí, že jsem nic neudělal nebo že za moje selhání mohou druzí.
