Často se mi stává, že když někde něco prohlašuju o tom, jak něco zvládám, netrvá dlouho a přijde přezkoušení. Určitě to znáte. Pochlubila jsem se na setkání s kamarádkami, že jsem ovládla tajemství pečení kynutých buchet. Hrdě jsem nabídla, že je na příští setkání přinesu. Napovím vám, těsto mi ani po druhé nevykynulo, ani v troubě nenaskočilo, dopadlo to úděsně. Nebylo to vůbec k jídlu. Už se nikdy nebudu chlubit, že umím péct kynuté buchty.
Pamatuju si, jak jsem někde přednášela něco strašně chytrého o výchově. Byla jsem docela pyšná na svou promyšlenou koncepci a na vtipné příklady ze života. Připadala jsem si jako specialista na výchovu dětí tak nějak obecně a těch svých samozřejmě obzvláště. Po návratu domů jsem explodovala snad během pěti minut, jak mě mé vlastní děti vytočily.
Kdepak výchovný specialista. Byla jsem normálně řvoucí matka, která lítá po bytě a tříská dveřmi. Ještě že mě nikdo z mých posluchačů neviděl, měla bych po reputaci.
Skoro vždycky, když jsem někde veřejně něco prohlašovala, spíš dřív než později následovala výzva. Nastala životní situace, v níž jsem mohla a měla prokázat, jak vážně jsem to vlastně myslela. O některých tématech se proto na veřejnosti neodvažuju vynášet přesvědčené soudy a jasná tvrzení. Vím už, co by na mne s největší pravděpodobností čekalo.
Řekla bych, že nejsem zdaleka jediná, komu se to děje. S určitým dobromyslným potěšením si občas pročítám témata a názvy seminářů na různých konferencích a představuju si, co řečníky po konferenci asi čeká.
Na jednom celostátním setkání mládeže letos v létě se naléhavě a zapáleně hovořilo o odvaze. Dokonce to slovo umístili do názvu celé akce. Na seminářích se mladí lidé zabývali odvahou k životu a třeba konkrétně odvahou k odpuštění. Předpokládám, že se to arcibiskupům, co nad akcí měli záštitu, líbilo. Taky se mi to zdá důležité. Asi nikdo nepochybuje o tom, že odvahu dnes potřebujeme.
O několik dnů později přišla zkouška. Arcibiskup zaštiťoval ještě další akci, pouť LGBT katolíků, jejich blízkých a rodin. Tito lidé ve svém prostředí nepochybně museli projevit velkou odvahu, když svou orientaci odhalili.
Všechny je samozřejmě neznám, ale některé ano a vážím si jich. Veřejným přiznáním často riskovali mnohá přátelství a respekt. Ačkoli mnozí žijí v čistotě bez partnerů, někteří jejich souvěrci se na ně dívají jako na lidi nižší kategorie. Potřebují duchovní povzbuzení a útěchu o hodně víc, než ti, kdo se považují za správné.
Kvůli této pouti pro LGBT katolíky nastala velká mela. Údajně se snesl takový mrak internetových výhrůžek, že se organizátoři rozhodli pouť zrušit – a arcibiskupská záštita zmizela. Kde byla odvaha? A k čemu jsou takové záštity, když stačí pár mailů nebo statusů na sítích?
Nechci nikomu radit, ale možná by si měl příště arcibiskup rozmyslet, než odsouhlasí téma setkání mládeže. Mohlo by ho to zase dostihnout a přezkoušet.
